Svět ruskýma očima 433

Reklama


V podstatě jsme jeden národ

14. prosince 2017

Ruský prezident o Rusech, Ukrajincích, o Krymu a Donbasu…

Z tiskové konference ruského prezidena Vladimira Vladimiroviče Putina

Ukrajinský novinář R. Cimbaljuk se hrubě a tvrdě dotázal prezidenta RF ohledně situace na Donbase. Přitom opakovaně obvinil Rusko z agrese vůči Ukrajině a vykládal o tom, že ukrajinská města kontrolovaná ukrajinskými silovými složkami, jako jsou Slavjansk a Mariupol, „žijí nádherný mírový život“.

Korespondentka RIA Novosti Elena Glušakovová usoudila, že je „realizace minských dohod“ katastrofální. Dotázala se Putina: „Podle Vás pracují pro urovnání konfliktu jako dřív?“ Kromě toho upozornila, že USA se soustavně s ruskými představiteli ve věci Ukrajiny setkávají, přitom nejsou zapojeny do „normanské čtyřky“. Myslí si, jestli by se neměly formálně zapojit, aby se staly pátým členem.

Zároveň měla dotaz týkající se Saakašviliho: „S jakým jeho osudem počítáte v budoucnosti Ukrajiny a jaké jsou  celkově perspektivy této země?“

Putin začal odpovídat na otázky o účinnosti minského formátu.

„Efektivita je samozřejmě malá a podle mého soudu především kvůli nekonstruktivnímu postoji představitelů současné kyjevské vlády. Nemají žádnou chuť minské dohody realizovat. Nemají žádnou chuť zapojit skutečný politický proces, jehož završením může být realizace dohody o zvláštním statusu Donbasu, který je zachycen v odpovídajícím ukrajinském zákoně přijatém Radou, avšak pod různými záminkami dosud neuvedeném v platnost. Dohoda existuje a parametry zákona jsou dobře známy. Co se týká Spojených států, tk USA jsou v podstatě plnohodnotným a plnoprávným účastníkem procesu urovnání bez ohledu na to, jsou-li v rámci normanského projektu nebo ne. Tak jako tak jsou silně zapojeny ve všech tam probíhajících událostech. Nevím, jestli je potřeba je formálně začleňovat do normanského formátu. V každém případě to nezáleží na nás. Věřte mi, nikdy jsem nebyl proti.“

Poté začal Putin odpovídat na otázky ukrajinského novináře. „Ve skutečnosti se netázal, ale přednesl svůj postoj. … Co se týká tragédie, která tam probíhá – a je to doslova tragédie – nemohu s vámi být zajedno – musí se vždy hledět na původní zdroj tragédie. Původní je státní převrat, ozbrojené neústavní uchvácení moci. A jak je známo, část lidu Ukrajiny s tím nesouhlasila a začala s tím zápolit. S těmi nesouhlasícími, bez ohledu na údajné  usilování Ukrajiny vstoupit do náruče evropské civilizace, se začali rvát nedemokratickými prostředky, zpočátku za pomoci speciálních služeb a potom s pomocí širokého využití ozbrojených sil.“

„Ruská armáda na Donbasu není. Ale bezpochyby jsou sestaveny určité vojensko-policejní formace, které si vystačí a jsou schopné odrazit jakkoliv rozsáhlé akce proti Donbasu. Považujeme to za odpovídající zájmům těch lidí, kteří na tomto území žijí, protože pokud tuto možnost nebudou mít, bude tak zvanými nacionalistickými bataliony spuštěn takový masakr, který bude dokonce horší než v Srebrenici. Pokud se události takto rozeběhnou, nic je nezastaví, ani obrácení se k mezinárodním organizacím pro lidská práva, což mi radili někteří moji západní kolegové. My to moc dobře víme.“

„Ohledně mise mírových sil. O potřebě nejdříve vyzbrojit pracovníky OBSE zpočátku mluvil Petr Andrejevič Porošenko a já jsem okamžitě souhlasil. OBSE to ale hned odmítla, řekla, že nemají takové zkušenosti, nemají lidi a nechtějí svým spolupracovníkům dávat do rukou zbraně, protože by se stali cílem pro radikální elementy obou stran. Potom Petr Alexejevič řekl, že se musí zajistit bezpečnost pracovníků OBSE za pomoci sil OSN. Souhlasil jsem s tím, a aby nebyly pochybnosti o našem souhlasu, předložili jsme projekt odpovídající rezoluce s tím, že musí přijít síly OSN, které vezmou pracovníky OBSE pod ochranu. Potom paní Merkelová řekla v telefonu: ‘Proč jen na hranici, na linii rozdělení? Pracovníci OBSE se přesouvají po celém území Donbasu. Dejte prosím souhlas, aby byli pod ochranou všude, kde by se objevili, také na hranici mezi Ruskem a Donbasem a Ruskem a Ukrajinou, i v této části hranice,’ a my jsme hned svoji rezoluci korigovali. Jenže nyní se ukázalo, že ani to nestačí, že se v podstatě všechno posouvá k tomu, aby se území dalo pod mezinárodní kontrolu.“

Putin dodal: „Nejsme proti tomu, ale k tomu musí kyjevská vláda jednat se samotným Donbasem. Celkově vzato, konflikty podobného druhu se ve světě nikde neřešily jen přes prostředníky, všude se řešily přímými kontakty mezi zeměmi konfliktu. Bohužel současná kyjevská vláda uhýbá před přímými kontakty. A nyní co se týká změn. Souhlasím s vámi, že lidé trpí a trpí nevinně. Myslíte, že se to vše děje z iniciativy Donbasu? Ne. Opět jako obvykle, myslím že včera, jej ostřelovaly ozbrojené síly Ukrajiny. Dokonce ani nechápeme, zda jsou to ozbrojené síly, nebo totéž co některé nacionalistické bataliony. Co vím, nejsou již mezi regulérní ukrajinskou armádou a těmito nacionalistickými bataliony vždy příliš krásné vztahy. Po pravdě řečeno je to dobře, protože skuteční vojáci jsou povoláni chránit svůj národ a zemi před vnější  agresí a ne před vnitřním i konflikty, dokonce tak krutými a těžkými, které dnes na Ukrajině vidíme.“

„Nyní k výměně. Z příkazu prezidenta Porošenka ji má na starosti pan Medvedčuk, který byl pozván patriarchou do Novojeruzalémského kláštera a tam se obrátil se žádostí zapůsobit na vedení dvou neuznaných republik, LLR a DLR, aby s výměnou souhlasily, protože již dlouho nebyla. Udělali jsme to, o tom určitě víte. Dokonce jsem s nimi celkově poprvé jednal, s vedoucími. Souhlasili. Potom Medvedčuk, pochopitelně po odsouhlasení ukrajinskou stranou – byl to jejich návrh – přivezl seznam: 67 osob na jedné straně a kolem 300 nebo nějak tak na straně druhé. To byl ukrajinský seznam. I s ním jsme souhlasili,“ připomenul ruský vůdce.

„Chci, abyste pochopili, že to takto je, že nepřeháním. Potom najednou řekli ne, není to dobré, musíme to změnit. A opět všechno přerušili. Poslyšte, pojďte to už konečně udělat. Pak je možno jít dál. Opravdu je potřeba udělat vstříc lidem tento dobrý krok, třeba v předvečer Nového roku a Vánoc.“

Potom prezident Ruska promluvil o Saakašvilim. „Myslím, že to, co dělá Saakašvili, je plivnutí do tváře gruzínskému lidu i plivnutí do tváře ukrajinskému lidu. Jak to dosud trpíte? Byl to prezident nezávislého gruzínského státu. A nyní lítá po náměstích a vříská na celý svět: ‘Jsem Ukrajinec!’ Cožpak na Ukrajině nejsou skuteční Ukrajinci? A Ukrajina to vše trpí. Chápete? Je tak smutné se na to dívat. Srdce mi krvácí.“

„Nyní něco o tom, jestli jsme daleko nebo blízko. Vím, že vy s tím asi nesouhlasíte, ale každý člověk má svůj pohled. Slovanský svět se složitě rozvíjí. Samotné Rusko se složitě sestavovalo, z mnoha slovanských kmenů – 16 nebo 32. Nakonec vznikla Rus, jejíž částí a centrem byl Kyjev. V tomto smyslu mi dávají naše historické, duchovní a ostatní kořeny právo říci, že jsme v podstatě jeden národ. Opakuji, samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit.“

„Je jasné i něco jiného. Podle stupně rozvoje, podle toho, že je Ukrajina blízko západních hranic Ruska, se odpovídajícím způsobem rozvíjela: je tam mnoho pozoruhodné originality jak v jazyku, tak v kultuře – ve všem. V Rusku to všechno mají rádi, často to považují za část vlastní kultury. V 19. století se objevili lidé, kteří začali mluvit o tom, že musí být Ukrajina nezávislá, samostatná. Mají na to právo? Mají. Možná to bylo aktuální obzvláště v době impéria, kde se jistě praktikovala skutečná násilná rusifikace, ačkoliv to pro Ukrajinu nebylo tolik závažné, jestliže je Ukrajina pravoslavná země. Ale tehdy to důležité bylo. Připomínám, že v tehdejších pasech nebyla kolonka „národnost“, bylo jen „náboženské vyznání“. Celkem se Ukrajinec od Rusa ničím nelišil, celkem ničím.“

„Ukrajina vstoupila do struktury Ruského impéria v roce 1645, třemi oblastmi, pokud použijeme současný jazyk – Kyjev, Černigov a dnešní Žitomir – tam bylo centrum nějak jinak nazvané – tři oblasti. Výsledkem toho, že byla Ukrajina součástí Ruského impéria, nabývala v důsledku mnoha událostí území: jednalo se o války mezi Ruskem a Tureckem a 2. světovou válku. Avšak v létech 1922, 1923 a 1924 se bolševici z nějakého důvodu rozhodli, že musejí být všechna území přiléhající k historické části Ukrajiny včleněna do nově vytvořené republiky Ukrajina. Přešlo k ní všechno kolem Černého moře. Po druhé světové válce tam přešly západní oblasti. Tak se to sestavilo. No dobře. Ale v roce 1954 sebrali Krym, za porušení tehdy platného svazového práva, kdy byl potřeba souhlas Nejvyššího sovětu RSFSR. Rozhodlo prezidium Nejvyššího sovětu,“ podtrhl Putin.

„Dále nic říkat nebudu. Lid Krymu se rozhodl tak, jak se rozhodl. Přeneseme se přes to, jsem si jist. Někdo si myslí, že se bude Ukrajina lépe rozvíjet jako samostatný stát. Určitě to tak bude. Jestliže si to lidé myslí musí se to udělat a je potřeba to podporovat. Zápolit s takovým názorem je úplně zbytečné a kontraproduktivní. Ale obracím vaši pozornost na to, že celý svět jde jinou cestou. Lidé různých národností a vyznání, etnicky odlišní, se sdružují stále více a více přítel s přítelem. Dochází k tomu v Evropě, v Asii i v Severní Americe – všude ve světě. Onehdy jsem již řekl: nejdříve nás roztrhali a potom zničili. Musíme dospět k poznání, co je výhodné pro Ukrajinu i pro Rusko a co je kontraproduktivní. Přijďte, budeme nad tím společně přemýšlet,“ vyzval ruský prezident.

Převzato z Ruskline.ru

Námět: Stan

***

Budou Spojené státy evropské bojovat s Ruskem?

Ivan Danilov

17. prosince 2017

Aktuálně se opět vynořilo téma vybudování federativního státu s pracovním názvem Spojené státy evropské (dále SSE). Konkrétně se pro něj vyslovuje šéf německé sociální demokracie Schulz, který si záležitost klade jako podmínku účasti v koaliční vládě s Merkelovou. Kritici nazvali projekt německým diktátem, nebo také čtvrtou říší. Podle amerických novinářů se v Evropě připravují k převzetí vedoucí role od USA a krom toho podezírají evropské politiky ze snahy nahradit upadající globální vliv USA dynamickými SSE.

Vzato historicky, je zkušenost se vzájemným vztahem Ruska a jakékoliv formy „spojené Evropy“ negativní. Pokaždé když se větší část evropských zemí soustředila do jedněch rukou, vydala se takto spojená Evropa do války proti Rusku. Myšlenka evropského megastátu se připisuje Napoleonovi, který mohl vytvořit celkem úspěšný prototyp a ten nakonec pohřbil na břehu Bereziny. Co můžeme čekat v budoucnu, jestli se začne EU přeměňovat na plnohodnotný federativní stát? Otázka to není zbytečná, protože vytvoření jednotné evropské armády do roku 2025 se již řeší.

Formality k nastartování programu Pesco (stálá strukturovaná spolupráce EU v oblasti obrany), podle níž má být vybudována evropská armáda, alternativa NATO podřízená Bruselu, byly ukončeny. Nejvíce nespokojené jsou špičky NATO, například Stoltenberg a britští a američtí  experti. Ruské oficiální osobnosti této záležitosti nevěnovaly pozornost.

Nepodařilo se nikoho přesvědčit, že iniciativa kolem evropské armády je určena k obraně před vybájenou rudou hrozbou. Všem je jasné, že evropské NATO je nástrojem k zeslabení vlivu USA v Evropě. Ukazuje se, že budoucí federativní evropský stát má mít k roku 2025 důležitý atribut suverenity a nástroj pro realizaci geopolitických ambicí – funkční a moderní armádu. Otázka je, jaká bude politická kontrola takového nástroje.

Přestože proti myšlence SSE tvrdě vystupují Merkelová a její spojenci, nevypadá to, že by projekt nebyl realizován. Nesoulad není ve strategickém, ale v taktickém charakteru. Macron, Merkelová, Schulz, Juncker a Tusk – všichni vystupují za prohloubení evropské integrace, ale nejsou schopni předložit její konkrétní formu. Také se nemohou domluvit, jak budou rozdělené pravomoci mezi „federálním ústředím“ a regiony, což byly dříve nezávislé země.

Macron a Schulz zastávají víceméně humánní způsob vytvoření mega státu s tím, že by země EU měly dostat určitou kompenzaci za konečnou ztrátu možnosti jakkoliv ovlivňovat svůj osud. Jednou z forem by mohlo být vydání evropských dluhových nástrojů – obligací, jimiž budou SSE jako celek platit. Přitom by vybrané peníze šly na podporu „regionů v depresi“, jako je Řecko, nebo na podporu regionů s velkou politickou vahou, jako je Francie. Macron je tím potěšen a nijak zvlášť netají, že „hluboká integrace“ znamená, že „společné dluhy budou záležitostí Francouzů a jejich přátel v EU a všechno splácení bude na Němcích“.

Merkelová a její příznivci dávají přednost jiné variantě. Tady se nepočítá s tím, že by Německo někomu za něco platilo a komukoliv něco kompenzovalo. Podle ní nemá „federální ústředí“ – t.j. Německo – nést odpovědnost za jiné regiony. Vytvoření SSE stále předpokládá, že federální ústředí bude mít alespoň nějakou odpovědnost za jiné regiony. Berlín však nepotřebuje žádné „mladší bratry“ a „sestry“, ani nemá chuť konat dobročinnost ve stylu SSSR. Zbavit země EU zbytků samostatnosti je možno i bez toho, aby se to dotklo národní a politické sebeúcty bolestivým procesem vytváření sjednoceného státu. Nemusí se zakazovat národní vlajka, ani omezovat další národní symboly.

Je přece možno dosáhnout faktickou kontrolu rozpočtů a zadlužení každé země za pomoci nových makroekonomických pravidel stability. Proč spěchat s vytvořením oficiální evropské armády, jestliže nejbojeschopnější části východoevropských ozbrojených sil byly letos v květnu bez velké publicity převedeny pod velení Bundeswehru?

Nepříjemné je, že se „plíživou kolonizací“ evropské periferie nelze chlubit před voliči. Dobré zase je, že se takové „plíživé kolonizaci“ nelze otevřeně postavit na odpor. Ty, kteří by se chtěli vytrhnout z pevných spárů německého establishmentu, se střetnou s potížemi, jak vysvětlit svým voličům nutnost odchodu z EU. Ti, kteří to udělají, budou okamžitě ztrestáni finančně. Příkladem je Velká Británie, která musí pro začátek zaplatit 60 miliard EUR. Londýn to již schválil.

Ani jedna z popsaných variant nevyhovuje USA, které tak pozbydou možnost využít Polsko nebo Pobaltské země jako „ruční brzdu“ evropské politiky.

Za hlavní indikátor perspektiv SSE je možno považovat reakci Washingtonu a americké a  anglické expertní společnosti, které stejně negativně hodnotí jak měkkou, tak tvrdou formu  centralizace evropské politiky pod německou kontrolou. Práce na evropském federálním státu, anebo stálé úsilí nadnárodních struktur stávající EU by USA podpořily tehdy, bylo-li by možno spojenou Evropu využít k hospodářské izolaci Ruska, anebo jako nástroj válečné agrese. Ovšem ukázalo se, že Berlín není Kyjev a namísto izolace Ruska Německo usilovně protlačuje projekt Severní proud 2, o čemž svědčí opakovaná a rozčilená prohlášení ministerstva zahraničí USA vládě Německa.

Převzato z Narod-novosti.com

***

V očích Bruselu je Polsko nebezpečím pro demokracii

21. prosince 2017

Spor mezi EK a Polskem kvůli polské soudní reformě se zostřil. Předseda EK Juncker ujišťuje, že s Polskem nebojují, že nebudou všechny spojovací mosty spáleny. Jeho první náměstek konstatuje, že se vše zhoršilo, ale jinou možnost prý nemají.

Polské ministerstvo zahraničí očekává od evropských partnerů „lepší pochopení“ a Evropskou komisi obviňuje z neopodstatněného ztížení oboustranných vztahů, které může překážet budování vzájemného pochopení a vzájemné důvěry. Varšava viní Brusel, že rozhodnutí EK z 20. prosince o zahájení řízení ve věci sankcí proti Polsku má politické pozadí. Prezident Duda to označil za „absolutně politické“.

Brusel se zřejmě mstí Polsku za jeho odmítnutí přijímat migranty podle evropských kvót. Myšlenka kvót přišla z Berlína a Varšava podnikla proti Německu několik demonstrativních výpadů. Brusel odmítá politickou složku sporu a trvá na tom, že přitvrzení jeho postoje je proto, že po dvouletém sporu nedochází k pokroku. Dne 20. prosince se atmosféra značně  přiostřila a zároveň došlo k několika událostem:

  • Poprvé v historii zahájil Brusel sankční řízení proti Polsku kvůli možnému porušení základních hodnot EU;
  • nehledě na to podepsal polský prezident zákony o Nejvyšším soudu a Národní soudní radě;
  • polský právník Hambura podal k předsednictvu EK prohlášení s žádostí o posouzení možnosti zahájit řízení podle článku 258 Smlouvy o fungování EU proti Německu;
  • šéf polské parlamentní skupiny  pro reparace oznámil po setkání s řeckými poslanci, že parlamenty obou stran začaly spolupracovat ve věci reparačních nároků vůči Německu;
  • vicepremiér Maďarska  uvedl na tiskové konferenci v Bruselu, že polsko-německé přátelství zavazuje Maďarsko vzepřít se Evropské komisi a bránit Polsko před nespravedlivým, charakteristickým a politickým projednáváním“.

Tak polská otázka překračuje rámec vztahů Bruselu a Varšavy.

Konflikt kolem polské soudní reformy začal před více než dvěma roky. Za tu dobu přijali Poláci 15 zákonů, kvůli kterým se názory Bruselu a Varšavy kardinálně rozešly. Pro Brusel – nebezpečí pro demokracii, pro Varšavu – naopak posun k demokracii v justici. Podle Bruselu je narušena nezávislost soudů, pokud se mohou obnovovat mandáty u Nejvyššího soudu a pokud může ministerstvo spravedlnosti odvolávat soudce. Podle zákona o Národní radě soudnictví nebudou členy rady vybírat soudci, ale poslanci Sejmu.

Polská Gazeta Wyborcza nervózně uvažuje: „Samotný fakt nastartování řízení podle článku 7 proti Polsku znamená vážné pochyby EK o tom, že Polsko zůstane stále ještě právním státem. Řízení posiluje pravděpodobnost, že v budoucnosti Polsko opustí EU. … Naše děti budou muset mít vízum, aby mohly jet do Berlína, Paříže nebo Dublinu.“

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů