„Vždy je lepší hrát na zlosti a intoleranci“: Synovec Johna Kennedyho o politice a rozvratu v americké společnosti

5. července 2018

Synovec prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a syn senátora Roberta Francise Kennedyho, dvou bratrů zavražděných v šedesátých letech, poskytl rozhovor Larrymu Kingovi v programu PoliticKing na RT. Spisovatel Robert Francis Kennedy jr. uvedl, že se za posledních 50 let zesiluje rozkol v americké společnosti. Rovněž řekl, na čem podle něho závisí úspěch politické strany. Krom toho informoval o některých nesrovnalostech při vyšetřování vraždy svého otce.

Rodina Kennedyů hrála dlouhé roky viditelnou roli v Demokratické straně USA. Třetí z jedenácti dětí R. F. Kennedyho (rovněž R.F.), advokát a spisovatel v poskytnutém interview promluvil o své nové knize „Americké hodnoty: čemu mě naučila rodina“ a zde zhodnotil současnou politickou situaci ve světě.

Váš otec byl zavražděn před padesáti lety. Jaký je podle vás rozsah rozkolu v naší společnosti srovnáním s rokem 1968?

Myslím si, že je současný rozkol mnohem větší, protože se zakořenil v ekonomice. Příčiny jsou v ohromné propasti mezi bohatými a chudými, zániku nebo erozi střední třídy a gigantickém peněžním vlivu na politiku. Za mého dětství byly ve všech zemích Jižní Ameriky vojenské vlády a charakteristickým rysem společnosti byl sílící rozpor mezi boháči a chudými. Za takových podmínek je úkolem vládnoucí politické strany využít všechny možnosti demagogie – předvést lidu, kdo je jeho nepřítel, a tak vnést rozkol. V šedesátých letech nebyli Američané jednotní v otázkách drog, Vietnamské války, občanských práv. V podstatě šlo o ideologické spory, které nebyly založeny na třídních rozdílech. Pokud je podstata problému v třídních rozdílech, je mnohem složitější překonat rozkol.

Jaké je nyní směřování vaší strany?

Nejsem natolik znalý, abych mohl soudit, co mají Demokraté udělat. Myslím, že nakonec bude úspěch strany záviset na skutečných vůdcích, kteří budou jednat upřímně a připomenou Američanům, jaká jejich země musí být. Nechají každého občana pocítit svoji účast na celkovém díle, namísto toho, aby mezi lidmi zasévali rozkol. Můj otec se snažil vyvolat u voličů pocit svornosti.

Americký lid všech barev kůže podporoval předvolební kampaň Roberta Kennedyho, ale za čtyři roky po jeho smrti většina bílých Američanů, kteří jej dříve podporovali, hlasovala pro přesvědčeného příznivce segregace George Wallacea a ne pro spolubojovníka otce George McGoverna. Každý člověk má temnou i světlou stránku.

Politici vždy lehčeji zahrají na naší chamtivosti, egoismu, strachu, zlosti, nesnášenlivosti, předsudcích. To nyní dělá Trump.

Mnohem těžší je lidem připomínat, že k pokroku nedojde, pokud jsou v těžkém postavení, v neštěstí. Ač je často taková taktika úspěšnější.

V lidech je potřeba probouzet to lepší. Měl jste tříhodinové setkání s vrahem vašeho otce Serhanem Serhanem. Proč jste se s ním sešel?

Protože mi to důrazně radil jeden z nejbližších přátel a politických spojenců mého otce Paul Schraid. Měl vedoucí funkci v odborech pracovníků automobilového průmyslu a přivedl do odborů zemědělských pracovníků Césara Cháveze. Byl bojovník za občanská práva a pracoval ve volebním štábu otce v Kalifornii. Při útoku na otce byl sám zraněn do hlavy. Ve skutečnosti už mnoho let zastává názor, že ani jedna z kulí vystřelených Serhanem mého otce nezasáhla.

Střelci byli dva?

Ano. Paul se mě deset let snažil zapojit do této věci. Nakonec se mu to podařilo. Seznámil mě s pitevním protokolem. V  místnosti, v níž došlo k útoku, bylo 77 lidí a každý z nich potvrzoval, že Serhan byl po celou dobu před otcem. Většina očitých svědků uvedla, že se k otci přiblížil nejvíce na jeden až jeden a půl metru a stále byl čelem proti němu.

Thomas Noguchi, asi nejlepší americký soudní lékař, si myslí, že mého otce zasáhly 4 kulky, zezadu a zblízka. Při stisknutí kohoutku se měla hlaveň dotýkat mého otce. Proto Noguchi rozhodl, že Serhan otce nemohl zabít. Ten tvrdí, že si z toho večera nepamatuje nic bližšího. Prakticky všichni psychiatři, kteří jej vyšetřovali, potvrzují, že si skutečně nic nepamatuje.

Pro zjištění pravdy je potřeba případ vyšetřit. Serhan se k vině doznal. Jeho advokát obhajoval u soudu před ním gangstera. Byl zapojen do spiknutí, kterým CIA organizovalo vraždu. Pletichařil tak, aby se Serhan k vraždě přiznal a aby se věc se dále neprojednávala. Nakonec proběhlo nevelké slyšení, na němž byl vyhlášen rozsudek a základní verze události. Doplňující vyšetřování nebylo. Přitom sedm specialistů na balistiku ujišťovalo, že rány, které otec dostal, nemohly přijít od Serhana. Byly odjinud.

Důvodem k napsání mojí knihy bylo to, že se o mojí rodině šíří množství lživých informací, mnoho klevet. Třeba to, že můj děda byl ilegálním obchodníkem s alkoholem v době prohibice, že byl napojen na lidi z organizovaného zločinu, a ti že se vměšovali do voleb v roce 1960, atd. To vše se v USA natolik zakořenilo, že to lidé přijímají jako čistou minci. Přitom to není pravda. Moje kniha je také dárek mým dětem, snaha objasnit jim úlohu naší rodiny v americké historii.

Moje devadesátiletá matka, jíž je věnována poslední kapitola knihy, je moudrá, duchaplná a výborná vypravěčka. Já sám jsem v mládí byl buřičem. Moje děti jsou stejné. Mám jich šest. Doma jsme měli určená pravidla chování. Mně se zdála hloupá, naprosto nesmyslná, s neodůvodněnými zákazy. Často jsem utíkal z domu. Po otcově smrti jsem se dal na drogy. To zhoršilo naše vztahy s matkou.

Co všechno matka dokázala, jak dovedla rodinu vést ke zbožnosti a dobrému chování, jsem pochopil, až když jsem se sám stal otcem.

Převzato z Russian.rt.com

***

Vítězství Damašku na jihu Sýrie v souvislosti se schůzkou Trump – Putin

Dmitrij Minin

11. července 2018

Ohromující válečné úspěchy Syrské arabské armády (SAA) v posledních dnech na jihu v provinciích Daraa a Kunejtra otevírají nečekané perspektivy k dosažení míru.

Washington donedávna vyhrožoval Damašku drsnou odplatou, jestliže tuto operaci začne. Izrael a Jordánsko přesouvaly vojska k hranici a Turecko vykládalo o solidaritě s USA. Všichni se domnívali, že jde o počátek velké regionální války. Ovšem rychlé akce SAA zlikvidovaly veškeré kalkulace potenciálních interventů. Během nějakých dvou až tří týdnů, kdy ještě nikdo nic pořádně nepochopil, SAA zcela rozdrtila zde operující pětačtyřicetitisícovou skupinu různorodé opozice, jejíž kostru tvořily jižní fronta Syrské svobodné armády (SSA) a příslušníci al-Kájdy z nynější Hayat Tahrir aš Šam (dřívější Džabhat an-Nusra). Krom toho se uvnitř zóny ukryly části oddílu IS – asi 3000 lidí. Za připomenutí stojí, že na boj se slabšími a hůře vyzbrojenými bojovníky ve Východní Gutě potřebovala SAA 3 měsíce.

Nyní již SAA osvobodila přibližně 70 % území kontrolovaného bojovníky na jihu a všechna oficiální střediska na hranici s Jordánskem. Zcela je obklíčeno stotisícové centrum provincie Dar’á, jeho rozdrcení je záležitostí několika dní. Armáda se přiblížila k enklávě obsazené IS. Tento úspěch je o to důležitější, že nedává smysl americké kritizování Moskvy na schůzce prezidentů za porušení zóny deeskalace. Proti IS je přípustné bojovat i v době schůzky, je nikdo obhajovat nebude. Zároveň je vidět síla zákonné vlády Sýrie. Bojovníky IS nikdo zachraňovat nebude, budou jistě zlikvidováni na místě. Cestu do Jordánska mají uzavřenou, Ammán nikoho na své území nepouští. Pokud vstoupí na minová pole Izraele, nebude už koho pohřbívat.

Na intenzívní politické kontakty Ruska a Izraele se Damašek dívá s obavami. Izraelské vedení zastavilo svůj slib Moskvě, že se nebudou míchat do operace za podmínky, že v ní nebudou Íránci a Hisballah. V Izraeli pochopili, že Asad zvítězil a musí se přizpůsobit nové realitě. Znepokojující sporadické útoky na místa, na nichž jsou v Sýrii Íránci, znamenají připomenutí od Izraelců, že stále vedou v patrnosti jejich přítomnost. Bez pomoci Cahalu nemůže Pentagon ovlivňovat boje v daném regionu.

Hlavní zásluhu na úspěchu mají syrští tankisté a pěšáci, ruští vojenští poradci a samozřejmě solidní příspěvek ruského letectva. Úspěšná je taktika současného vedení bojů a jednání o příměří nebo o vzdání se bojovníků. Vojska nastoupila koordinovaně a palbu zastavila okamžitě, když došlo k jednání, přičemž vyjednavači byli velmi pružní. Různým oddílům bojovníků byly navrhovány různé varianty příměří. V některých případech byli ochotni k dohodě s SAA, jindy žádali, aby kapitulaci přijali mírové síly z Ruska. Bojovníci, kteří chtěli v boji pokračovat, se okamžitě dostali do úplného obklíčení a stejně se museli podrobit procesu usmiřování. Množství předaných moderních západních zbraní je ohromné a pětkrát převyšuje ty největší trofeje SAA z Východního Kalamunu. Damašek chystá podle izraelských zdrojů nový útok v provincii Kunejtra. Úplná porážka militantů je záležitostí hodin nebo dní.

S očekáváním rychlého vítězství na jihu Sýrie začala SAA odtud přesouvat vojska na sever k provincii Idlíb. Tady zřejmě po schůzce Putina s Trumpem dojde k novému útoku vládních vojsk.

Možná není úkolem operace v Idlíbu úplné osvobození kotle, který je přeplněn sedmdesáti až osmdesáti tisíci militantů svezených sem z jiných kotlů. Jde jen o přenesení linie rozdělující strany dále od životně důležité provincie Lattakie a města Aleppa. Plány mohou být mezinárodně uznány, protože západ Idlíbu je hlavním shromaždištěm přistěhovalců z postsovětského prostoru z Islámského hnutí Turkestánu. Poblíž Aleppa se ukrývají nedoražení přívrženci Emirátu Kavkaz. Na jihu může být fronta přesunuta dále od půl milionové Hamy po odstranění enklávy IS. Se zbylými bojovníky syrského původu začnou mírová jednání. Prý s takovým rozhodnutím souhlasilo i Turecko.

Podle poslední situace v Sýrii není možno vyloučit, že hlavní mocnosti dosáhnou kompromisu ohledně ukončení války na základě konce zahraničního vměšování. Syřané se o zvládnutí situace v zemi spolu dohodnou mnohem rychleji.

Agentura Bloomberg předpokládá ohledně výsledku schůzky v Helsinkách, že bude jih Sýrie přenechám Asadovi za podmínky úplného odsunu íránských vojáků ze země, což je již prakticky obrácená stránka. Zdá se, že  nové dohody prezidentů v Helsinkách budou podstatnější – třeba dohoda o úplném odchodu všech zahraničních vojsk ze Sýrie. Moskva jednala jako první, když prezident Putin promluvil o započatém návratu více než tisíce ruských vojáků a velké části své bojové techniky. Avšak dohody o vojenských základnách Tartus a Hmejmím budou pokračovat, pouze místo aktivního přejdou na pasivní režim ochrany. Rusko není povinno zříkat se něčeho takového, co jiné mocnosti mají běžně k dispozici.

Dohoda o odsunu všech vojsk by umožnila zemím konfliktu, aby se cítily jako vítězové. Mimo může zůstat syrská opozice, ale to už je jedno. Američané mohou vytrubovat, že je vítězství jejich, pro Trumpa to bude výhoda před podzimními volbami do Kongresu tvrdit, že USA zničily IS a dosáhly odsunu íránských a ruských vojáků. Přece Američané nikdy neměli snahu usadit se v Sýrii! Ale skutečně, vázat se uvnitř Sýrie jen s kurdskými nacionalistickými záměry bez podpory Arabů by bylo od Washingtonu nerozumné.

I pro Turky je to výhoda. Bez přítomnosti cizích vojsk v Sýrii zde nebudou Kurdové budovat vlastní kvazistát. Pro Turky je také výhodný odchod ruských i íránských vojáků, nikdo nemá rád přítomnost cizích vojsk u svých hranic.

V takovéto situaci přijme také Írán návrat svých „strážců revoluce“ jako úspěch. Zajistil hlavní věc – dopomohl svému spojenci Asadovi udržet si vládu v Sýrii a ještě vyhnat „velkého ďábla“ – Američany. Bylo by tak jako tak zbytečné v Sýrii zůstávat pod trvalým nebezpečím izraelského bombardování, když již Damašek vybudoval silnou armádu.

Damašek a Moskva možná nebudou nijak hlasitě rozhlašovat předpokládanou dohodu jako svůj triumf, jim je jasné, kdo je v této válce skutečným vítězem.

Převzato z Fondsk.ru

***

Hra USA okolo Ukrajiny: Donbas, Kurt Volker a sázka na nacisty

Dmitrij Dzygovbrodskij

13. července 2018

Soustrast Kurtu Volkerovi. Člověk s takovou kariérou a vzděláním. Stálý představitel Spojených států v NATO v letech 2008 až 2009. On odpovídal za to, aby na americké satelity v NATO dopadl v případě agrese proti Rusku první úder vojenských sil Ruska, letectva RF a raketových vojsk strategického určení, potom zeslabené státy dorazit a předložit jim nejnovější Marshallův plán.

Volker je od roku 2011 ředitelem McCainova institutu v Arizoně, toho McCaina, který byl v roce 1967 ve Vietnamu sestřelen sovětskou raketou, byl 5,5 roku ve vietnamském zajetí a propuštěn v roce 1973 podle Pařížských dohod. Od ré doby podléhá psychickým deviacím a Rusko nenávidí natolik, že by mohl sloužit jako jednotka rusofobie: 1 mccain, 1 mikromccain, 1 nanomccain.

Volker se 7. července 2017 stal speciálním představitelem ministerstva zahraničí USA pro Ukrajinu. Jeho pohled na Rusko je předem jasný a je ochoten s Ruskem a LDNR bojovat do posledního Ukrajince.

Spojené státy už kdysi snily o podobě příměří na východních hranicích hitlerovského Německa tak, aby se tam nedostali bolševici, ale tehdy jim to překazil 1. jezdecký sbor, který jako první přešel Labe.

Volker vystudoval Univerzitu George Washingtona, což je nejdražší soukromá badatelská univerzita v USA, založená Senátem v únoru 1821. Jedním z jejích nejznámějších absolventů byl John Hoover, ředitel FBI, homosexuál, jehož partnerem byl jeho zástupce v FBI Tolson.Volker měl odjakživa patřičné idoly a vzory k napodobování. Svoji kariéru začal jako analytik CIA.

Pro Volkera byl tragédií rozpad Sovětského svazu, neboť se na tuto zemi specializoval. Proto stejně jako McCain přenesl svoji nenávist na RF. Od roku 1997 do roku 1998 pracoval na ministerstvu zahraničí a byl právníkem v týmu McCaina.

V roce 2011 se stal jedním z partnerů lobbingové firmy BGR se sídlem ve Washingtonu a kanceláří v Londýně (pozn.: její největší zákazníci byli v roce 2013 například Indie, Ukrajina Chevron Corp. a Kazachstán). V roce 2017 přes ni lobbovala administrativa prezidenta Porošenka za svoje zájmy v USA. Lobování této firmy lze spíše považovat za „obzvláště rozsáhlou korupci“.

V červenci 2018 byl Volker jmenován ministrem zahraničí USA Tillersonem speciálním představitelem ministerstva zahraničí USA pro Ukrajinu. Z ruské strany se jeho kolegou stal asistent ruského prezidenta Vladislav Surkov.

Volker se vyjádřil jasně: „Donbas je teritorium zabrané a okupované a v případě Krymu – toto území Rusko anektovalo. To je nepřijatelné. Nemůžete jen tak přijít a zabrat kus cizí země. Proto nemůže být nikterak uznána legitimita ani na východě Ukrajiny, ani na Krymu.“

Volker i Surkov našli ideálně společný jazyk. Jejich cíle jsou naprosto totožné. Nejlépe to dokazuje skutečnost, že žádné změny na jednáních nejsou a nebudou.

Obzvláště komické bylo, když se Volker rozhodl pohrát si se dvěma standardy. Chtěl technicky a politicky zažertovat a prohlásil, že Ukrajina musí odsoudit projekty pravicového radikalismu ve státě: „Ukrajina má plné právo mít silné národní uvědomění, patriotismus a aktivní občany. Přitom není možné nechat místo pro extrémismus – fašismus, rasismus, jako se to stalo při napadení tábora Romů. Na Ukrajině jsou ultrapravicové skupiny a ultrapravicová ideologie. Velmi vážné je, že se od toho odtahují vůdci politického mainstreamu. Myslím, že je třeba těmto projevům klást odpor.“

Někdo skutečně věří, že zkušený analytik Volker při jeho zdrojích neví o mučení ve věznicích Ukrajiny, o protiústavních činech SBU, o vraždách Maďarů, Poláků a Cikánů, o globálních zlodějinách Porošenka a jeho okolí.

Přišla doba měnit pravidla

Ultrapravicová organizace S14 udělala zjevnou hloupost, když se před volbami na Ukrajině odvážila dotknout se Avakova, hlavního vůdce všech neonacistů na Ukrajině a hlavního politického konkurenta Porošenka.

Bojovníci „Nacionalistického útvaru“, s nímž S14 těsně spolupracuje, oznámili na adresu Avakova, že jim kategoricky nevyhovuje název „orli Avakova“ a že se mohou kdykoliv chopit moci.

Existoval oblíbenec ruských TV kanálů, Saško Bilyj, který 24 hodin denně a 7 dní v týdnu dával zadarmo materiál pro všechna ruská talk show. Nikomu to nevadilo, ale zasáhl, byť jen slovně, tvrdého, bezcharakterního a nebezpečného banditu Avakova, který má na svědomí desítky objednaných vražd ještě před převratem v Charkově. Saško sliboval pověsit Avakova jako psa. Poté jeho vlastenecká činnost náhle ustala. Neměl ani čas dopít v kavárně s přáteli láhev. Za pár hodin jej našli, podle jeho přítele Granitského v roztrhaném oblečení s pouty na rukou a dvěma střelnými ranami v oblasti srdce. Byla to zvláštní prémie od „oddílů smrti Avakova“.

Porošenko neplní sliby dané v roce 2014 Američanům: nezastavil Rusko, nezadusil Donbas a nedokázal zorganizovat teroristické akce na Krymu. Jeho dočasní souputníci – Krymští Tataři z Medžlisu, se po řadě přesvědčivých jednání s Ramzanem Kadyrovem ukázali jako zbabělci. Vše, na co stačili Čubarov, Džamilov, Čigojzy, Adžimambetov a jejich najatý presstitut Muždabajev, to jsou jen místní rituální tanečky z Chersonu a Kyjeva pro PACE. Nic víc.

Není divu, že Volker, zkušený analytik, specialista na Sovětský svaz a spolubojovník McCaina, se tentokrát nemýlí jako jeho předchůdci a sází na sice šílenou, protihumánní, absolutně nacistickou sílu, ale zato efektivní. Na Avakova a Bileckého. Nemá-li nacismus šanci na expanzi do zahraničí, orientuje se na expanzi vnitřní. USA to vyhovuje a zejména Volkerovi: Miliony uprchlíků, prodej půdy a lesní kulatiny, zničení národnostních menšin, napjatá situace v Maďarsku, Rumunsku a Polsku, stálá hrozba Podněstří a mnoho dalšího.

Protože hra právě začala. A opravdu na vysoké úrovni.

Převzato z Rusvesna.su