Nová svědectví: USA se připravovaly umístit na Krym loďstvo NATO

13. července 2018

Ukrajinská advokátka a politička Taťjana  Montjanová oznámila, že USA zabraly s pomocí majdanu Ukrajinu, aby mohly na Krym umístit vojenskou základnu NATO.

Toto už dávno není tajemství. Spojení Krymu s Ruskem bylo pro Washington „globálním propadem“ a Ukrajina se ocitla v postavení přítěže. Při setkání 16. července řekne Putin Trumpovi, proč takové řešení zvolil. Mnozí počítají s tím, že se setkání stane „prodáváním zájmů“ Ukrajiny. V současnosti jsou zájmy Washingtonu nasměrovány výhradně do asijsko-acifického regionu. Již dříve přiznával jeden z vysoce postavených veteránů zpravodajství McGovern, že kdyby se Krym nepřipojil k Rusku, byly by na něm vojenské základny NATO. Tato historie nemá počátek v tomto, ani v minulém desetiletí, ale již v době, kdy padla Berlínská zeď.

Vedoucí expert centra vojensko-politických výzkumů Michail Alexandrov prohlásil: „Rozhodně takové nebezpečí bylo. Myslím, že Putin kvůli tomu podnikl tak razantní krok, jako je připojení Krymu. Skutečně bylo nebezpečí, že Krym nebude ukrajinský, ale bude pod kontrolou USA. Bylo zřejmé, že ihned po „zdolání“ Krymu odtud vypudí naše loďstvo. Rusko by pak ztratilo důležité vojenské námořní postavení na Černém  moři. Fakticky by jej USA uvrhly na začátek 18. století, pokud se týká námořní síly.“ Státní převrat způsobili radikálové na Ukrajině za pomoci USA a EU, konstatoval Alexandrov. Dále pak připomenul, že nyní je Rusko schopno kontrolovat významnou část Černého moře. Když byl Krym ukrajinský, mělo Rusko omezenou základnu, tu by však ztratilo a zůstal by mu jen Novorossijsk.

Ještě v létě 2015 sdělil velitel vojenského námořnictva Ukrajiny, že Oděsa bude přístavem NATO. Podle plánů NATO měl stejně dopadnout i „neposlušný“ Krym.

Plukovník v záloze Žilin uvedl: „Již na konci roku 2014 se měl poloostrov stát v regionu ústřední základnou NATO, či podle terminologie Američanů stacionární nepotopitelnou letadlovou lodí u ruského plotu. Na Krymu byly už před tím zahájeny opravy objektů vybraných pro umístění vojáků, skladů, štábů a ostatní infrastruktury NATO.“

Plukovník generálního štábu ve výslužbě Vanin řekl: „K tomu, aby potlačili vlastenecké naladění Sevestopolčanů a ostatních obyvatel poloostrova, připravovali Yankeeové Krymu stejný osud jaký má Kosovo. Krymští Tataři měli sehrát roli kosovských Albánců, vyhlásit nezávislost a zbavit Krym ruských vlastenců. Putinova operace stability na Krymu, od přijetí rozhodnutí o referendu do jeho realizace, je unikátní a bezprecedentní v mnoha směrech.“

Infrastrukturu pro vojenské námořní síly začali Američané budovat ještě před majdanem v Kyjevu. Jedna ze škol v Sevastopolu měla být rekonstruovaná pro inženýrskou základnu vojenského loďstva USA. Na straně zdroje státních nákupů Federal Business Opportunity dosud visí inzerát o tomto tendru. V dokumentu pak Američané popsali detailně rekonstrukci budovy a připojili schémata, plány a mapy. Nezapomněli ani na toalety s ukrajinskými a anglickými tabulkami. Počítalo se, že tam bude deska s nápisem: „Rekonstrukce školy byla umožněna díky milodaru lidu USA obyvatelům Sevastopolu s podporou odboru pro otázky vojenské spolupráce  a velvyslanectví USA na Ukrajině.“

Dmitrij Sablin, člen výboru Rady Federace pro obranu a bezpečnost připomíná, že se Američané na uvelebení se na Krymu skutečně velmi vážně a důkladně připravovali. Ještě za rok po událostech majdanu sestavili rozpočet pro rekonstrukci řady budov v Sevastopolu i Simferopolu. Plánovali tam rozmístit štábní a zpravodajské útvary, vojenská letiště a posádky, které tehdy patřily Ukrajině. Dívali se na ně jako na své objekty a ještě poslali směrnice na jejich přizpůsobení standardům NATO. Práce na Krymu měli v plánu zahájit v dubnu 2014. Mysleli si, že věc je již vyřešená.

Západní experti nejednou o těchto plánech mluvili. V roce 2017 končila platnost dohody s Ukrajinou o pronájmu Sevastopolu ruským námořnictvem a potom by USA získaly stoprocentní moc na Černém  moři. Z Krymu je snadné zasáhnout vzdušný prostor od Voroněže do Moskvy a v případě nutnosti také do Ankary.

Americkým plánům nebylo souzeno, aby byly realizovány.

Převzato z Pravda.ru

***

Obchodní projekt Donalda Trumpa ve vztahu k Evropanům

Petr Iskenderov

20. července 2018

Před posledním summitem NATO ve dnech 11. a 12. července připravili služba GALLUP a výzkumné centrum PEW dokumenty, z nichž je patrné, že jsou v členských zemích aliance vážné pochybnosti o její efektivitě. Hlavně se vyskytly v Řecku a v Turecku. V Řecku se v anketě vyjádřilo 57 % dotázaných k NATO negativně a v Turecku takových bylo 58 %. Kladně na ni hledí v Turecku jen 23 % dotázaných a v Řecku 33 %. V ostatních zemích není situace pro alianci tak zlá, ale i tam je značná část společnosti v této otázce chladná. Její činnost neschvaluje 40 % Španělů, 34 % Francouzů, 27 % Italů, 25 % Němců a 22 % Maďarů a obzvláště zajímavé je, že 23 % obyvatel USA.

V Americe je přes polovina dotázaných s činností NATO nějakým způsobem nespokojena. Z nich 48 % má zato, že aliance dělá „celkem málo“ pro řešení globálních problémů a asi 5 % si myslí, že v dané oblasti „dělá dost“ (!) Podobné rozčlenění nálad v Americe dává Trumpovi závažný trumf pro dialog s evropskými partnery. Pro něho jsou mezinárodní politické problémy způsob jak dráže prodávat americké výrobky a služby a rovněž snižovat ztráty svých daňových plátců – voličů. Přístup amerického prezidenta ke světovým politickým záležitostem je možno charakterizovat slovy amerického herce Harrelsona, že „politika jsou byznysmeni pracující pro ještě větší byznysmeny – to se nikdy nezmění“.

Pro evropské členy NATO jsou na prvním místě vlastní politické kalkuly (a fobie), kvůli nimž jsou ochotni postoupit finanční a ekonomické oběti, které konkrétně vyžaduje „sankční válka“ proti Rusku.

Hlavním požadavkem Trumpa na partnery v NATO je zvýšení jejich vojenských výdajů na 2 % HDP, jak bylo domluveno v roce 2014. Nyní to splňuje jen 5 zemí, USA dává v roce 2018 3,5 % HDP, za nimi je s krizí se potýkající Řecko 2,27 %. Mezi 2 a 2,14 % následují Estonsko, Velká Británie a Lotyšsko. Polsko a Litva hodlají v tomto roce dosáhnout požadovanou hranici (1,98 % HDP, respektive 1,96 % HDP).

Německo vyčlenilo na vojenské výdaje přibližně 1 % HDP. Berlín už dal Washingtonu na srozuměnou, že jeho maximum je 1,5 % k roku 2024. To Trump nechce akceptovat. Na summitu NATO v Bruselu v letošním roce požadoval po spojencích 4 %  HDP. Přitom vyhrožoval odchodem USA z NATO, pokud mu nebude vyhověno. Tvrdil, že otázka může být řešena bez souhlasu Kongresu.

Ač byli vůdci evropských zemí na tlak Trumpa připraveni, nedokázali se mu vzepřít a on to okomentoval: „Lidé zde zaktivovali své úsilí tak jako nikdy dříve. Zapamatujte si čísla: o 33 miliard dolarů zvýšili výdaje.“ The Washington Times napsaly: „Silný nátlak prezidenta Trumpa na jeho kolegy v NATO, aby dávali na obranu více, měl úspěch … jestliže se zavázali vydat v tomto roce na tuto položku 33 miliard dolarů.“ Tisková služba Bílého domu napsala: „Mise splněna: prezident Trump dosáhl od členů NATO souhlas s většími výdaji na obranu.“

Evropská sdělovadla komentujíce výsledky summitu NATO při čelení Trumpovi fakticky přiznala prohru Evropanů. Španělská La Vanguardia napsala: „Je jisté, že chtěl americký prezident využít summit k vystavení účtu svým evropským partnerům po vážných neshodách na posledním setkání G7 v Kanadě a obchodní válce s Evropou … Hlavní otázka summitu – finanční. V roce 2014 přijaly země NATO v Cardiffu závazek vyčlenit do roku 2024 na obranu 2 % HDP. To sotva projde … rozpory zůstávají.“

Rovněž v Americe uznávají vážné rozpory na obou stranách Atlantiku, ale stupeň viny vidí každý jinak. Washington Post se obává, že „nejedny poznámky Trumpa ohledně „zastaralé“ NATO a členů aliance nedbajících štědrosti mohou vést k oslabení podpory aliance, která přišla na pomoc po 11. září“.

Obchodní projekt Trumpa vůči Evropanům není omezován manipulacemi s vojenskými rozpočty. Pro prezidenta je hlavní věcí zisk, nikoliv ekonomika. Podle něho je možno zisk dosáhnout na evropském trhu s plynem.

Převzato z Fondsk.ru

***

„Posoudil jsem tuto otázku s Angelou Merkelovou v dostatečně tvrdém tónu“

Petr Iskenderov

21. července 2018

Jedním z témat probíraných v Helsinkách byl projekt plynovodu Severní proud 2. Vystoupení Trumpa na závěrečné tiskové konferenci potvrdilo, že se Washington na uvedený projekt dívá jako na konkurenci americkým dodávkám zkapalněného plynu do Evropy.

Na jednu stranu dělají Američané dojem, že chtějí převést spory ohledně plynovodu na čistě finančně ekonomickou rovinu (bez politiky). Na druhou stranu demonstrují odhodlání bránit své obchodně ekonomické zájmy bez ohledu na prostředky. Trump dal Evropanům najevo, že EU je pro něho místem k dolování zisků pro Ameriku. Rusko by mělo být připraveno na tvrdou konkurenci Severního proudu 2 nikoliv ze strany Evropské komise, Polska a skandinávských zemí, ale zejména ze strany USA.

Ještě před setkáním v Helsinkách bylo jasné, že Trump hodlá spojit problém vybudování Severního proudu 2 z Ruska do Německa s dalšími záležitostmi. Na posledním summitu NATO uvedl, že Německo „platí miliardy dolarů“ Rusku tím, že podporuje Severní proud 2. Podle jeho slov ale za bezpečnost Němců platí Washington. Nazval Německo rukojmím Ruska v energetické sféře a narážel na odpověď Merkelové, která řekla, že Berlín je ve své politice svobodný a rozhodnutí přijímá samostatně.

Při setkání v Helsinkách potvrdil Putin postoj ruské strany k řešení všech otázek rovnoprávným jednáním: „Pan prezident vyjádřil starost ohledně možného ukončení tranzitu přes Ukrajinu. Ujistil jsem jej, že je Rusko připravené tento tranzit ponechat. Navíc jsme připraveni prodloužit kontrakt na tranzit, který vyprší v příštím roce, a to tehdy, bude-li urovnán spor mezi subjekty ve Stockholmském arbitrážním soudu.“

Trump převedl jednání na záležitost konkurence. Řekl: „USA jsou už dnes největším státem ve světě ropy a plynu. Prodáváme zkapalněný plyn, musíme konkurovat plynovodu a budeme konkurovat úspěšně, ač ten má některé přednosti. Posoudil jsem tuto otázku s Angelou Merkelovou v dosti tvrdém tónu. Ale také vím, v čem je podstata věci. Mají blízký zdroj a my o tom budeme mluvit. My máme mnoho zdrojů. USA jsou nyní ve srovnání s tím, jaká země to byla dříve, naprosto jiné. Můžeme těžit to co těžíme. Počítám, že budeme velmi silnými konkurenty.“ Později v interview pro TV Fox News přiznal, že volbou Německa je Severní proud 2. Prý Angela Merkelová „platí Rusku miliardy dolarů, je to její volba, ale jednat tak při členství v NATO je dosti nevhodné“.

Reakcí na zhodnocení problematiky Severního proudu 2 na summitu v Helsinkách jsou akce oponentů Moskvy (a protivníků Trumpa) v Kongresu USA. Tam byl dán  návrh zákona o zavedení amerických sankcí proti dobudování plynovodu z Ruska do Německa . Autor dokumentu Barrasso tvrdí, že sankce na plynovod umožní zemím NATO vyhnout se manipulacím a nátlaku z Ruska. Řekl: „Země jako Německo musejí snížit objem přírodního plynu, který u Ruska nakupují a ne jej zvyšovat.“ To, že Evropa kupuje 40 % plynu v Rusku, senátor odsoudil: „Znamená to, že velké peníze od našich spojenců v NATO putují do kapsy Kremlu.“ Ruský ministr energetiky Novak charakterizoval Barrassův návrh zákona jako „dosti absurdní, který odrovnává všechna tržní pravidla“. Američanům je to lhostejné.

Předložení návrhu zákona do Kongresu USA ještě více zostří vztahy mezi Washingtonem a Berlínem. Při červnových jednáních delegací Německa a USA se posuzovala pravděpodobnost rozšíření protiruských sankcí na společnosti účastnící se budování Severního proudu 2. Německé straně bylo slíbeno, že zatím „budou vyloučeny ze sankcí“ projekty spojené s plynovody.

Postoj Merkelové ve věci Severního proudu 2 je založen na tom, že podpora budování pro Německo a celou EU výhodného plynovodu má podmínku zachovat přepravu přes Ukrajinu i po roce 2019, s čímž Rusko v principu počítá. Přitom Ukrajina v posledních třiceti letech postupně ztrácela svoji roli v přepravě sibiřského plynu do Západní Evropy. Der Tagesspiegel napsal: „Po rozpadu SSSR šlo asi 90 % exportu surovin z Ruska přes sousední zemi. Po vybudování plynovodu Jamal – Evropa v roce 1999, vedoucího přes Bělorusko a Polsko, byl podíl přepravy přes Ukrajinu 75 % a po spuštění Severního proudu (rok 2011) jen 50 %. Po spuštění Severního proudu-2 a plynovodu přes Turecko připadne na Ukrajinu všeho všudy 10 %. Podmínka SRN bude formálně splněna – tranzit přes Ukrajinu bude existovat.“

Debaty o plynu dosud nekončí, ale je již vidět, že administrativa USA bude nadále politicky tlačit na Evropu i na Rusko a zájmy Berlína a Washingtonu ohledně dodávek plynu do Evropy se budou rozcházet stále více.

Převzato z Fondsk.ru