Proč Čína pozastavila Nikaragujský průplav a nechala v klidu Tchaj-wan?

Said Gafurov, Jurij Kondratěv

18. prosince 2018

Čína je v posledních letech jedním z nejpozoruhodnějších a také vlivných států ve světě. Její jednání všechny země neustále sledují.

O otázce Nikaragujského průplavu a situace kolem Tchaj-wanu promluvil orientalista Vladimir Maslov.

Před několika lety byl svět široce informován o výstavbě Nikaragujského průplavu. Čína byla lokomotivou projektu. Nyní jako kdyby to vedlo do ztracena. Uzavřela se ta věc?

Ano, počítalo se s padesáti miliardami dolarů na stavbu. Byla vytvořena firma s ředitelstvím v Hongkongu a ředitelem z ČLR. Číňané do poslední chvíle říkali, že kopou, že průplav budují. Potom se ukázalo, že společnost zkrachovala. Nyní vláda Číny tvrdí, že šlo o soukromou iniciativu. Projekt je formálně pozastaven, práce nepokračuje. Nikaragua je pochopitelně ve smutku, protože pro její ekonomiku byl průplav důležitý

Američtí stratégové tvrdili, že je to čínský krach v Atlantiku, nebezpečí pro USA, atd.

Číňané totiž na tomto kontinentě svůj průplav mají, je to Panamský průplav, který na své náklady prohloubili. Před prohloubením byl dimenzován jen na 5 kategorií plavidel – tankerů a lodí přepravních. Nyní má v mezinárodním rejstříku dalších pět kategorií. Zatím ani všechny lodě, které by technicky mohly proplouvat Panamským průplavem, neexistují.

Číňané průplav celkově kontrolují. Samozřejmě by nebylo špatné mít na americkém kontinentu ještě jeden průplav, ale nijak zvlášť není nutný. Zcela nedávno nabízely baltské země Číňanům k využití své přístavy, ale pro ně to není zajímavé. Nejsou dost hluboké, bylo by potřeba měnit všechny budovy a hloubit. Otázka také je, co přes ně dopravovat. Číně stačí Panamský průplav.

Proč v poslední době není nic slyšet o Tchaj-wanu? Čína se smířila se ztrátou tohoto ostrova navždy?

Nemyslím. Čína čas od času upozorní, že je Tchaj-wan její území. Jsou tam stále struktury Kuomintangu, jako třeba ministerstvo pro věci Mongolska. Otázka tkví v něčem jiném. Dokud postupovala Čína kupředu, dokud byla ledoborcem, byli jí mnozí na Tchaj-wanu nakloněni, a to i finanční skupiny. Penězům je jedno, kde se nacházejí, hlavně aby se mohly přelévat za hranice. Mnozí tchajwanští podnikatelé fungovali  prostřednictvím Číny, ukládali tam své peníze a ČLR s nimi pracovala po celém světě. Nyní když Čínu přitlačili, i když nekrachla a je stabilní, už to není ono. Politicky vítězí USA.

Tchaj-wan se bojí ještě další věci – jak Čína funguje v rámci projektu Jeden pás-jedna cesta. Zpočátku byli všichni projektem nadšeni, státy byly spokojené, že do nich Čína investuje a ony se rozvíjejí. Nyní je vidět, že Čína není takový přítel-dobrotisko. Ukazuje se, že některá aktiva v tomto projektu přecházejí pod její kontrolu. S tím se nikdy netajila, nikoho neklamala. Vždycky otevřeně říkala, že když do projektu dává peníze, musí v zemi kontrolovat situaci. Jinak by o vložené prostředky přišla.

Nyní, když směřuje ze zemí střední Evropy, ze západní Evropy a ze zemí jihovýchodní Asie do zemí Jižní Ameriky, zdá se mnohým politikům, že k nim příliš proniká. Na Tchaj-wanu si dnes pochvalují, že před dvěma lety zastavili příliv kapitálu z Kaeneru a že jsou tak zabezpečeni před čínskými riziky.

Otázku Tchaj-wanu Čína nikdy nenechá být. Svoje chyby bude chtít napravit. Po čase začne nepozorované, jak má ve zvyku, ve své záležitosti pokračovat, ale jiným způsobem.

Převzato z Pravda.ru

***

Imran Chán Američanům: „Už vám ve válkách s jinými nebudeme pomáhat“

Leonid Savin

24. prosince 2018

Pákistán postupně mění domácí i zahraniční politiku. Imran Chán zvítězil v parlamentních volbách také zásluhou svých předvolebních hesel o boji s korupcí a o zvyšování životní úrovně všech kategorií obyvatelstva. Dne 9. prosince představil nový směr hospodářského rozvoje země pro nejbližších šest až devět měsíců. Základní body nového vládního programu jsou přátelské klima pro zahraniční investory, zmenšení propasti mezi dovozem a vývozem produkce a vymanění se z pokračující hospodářské krize, která znehodnocuje pákistánskou rupii.

Existuje několik základních vektorů zahraniční politiky.

Jedním z důležitých zahraničně politických problémů je postavení Kašmíru a konkrétně tam přítomného indického vojska, které z něj činí jedno z nejmilitarizovanějších území světa. Indii se Islámabád jeví nejnebezpečnějším regionálním konkurentem, zejména s ohledem na mnoho dohod v oboru obrany a technologií dvojího užití mezi Indií a USA a Indií a Izraelem. Islámabád je přesvědčen, že Washington má zájem o těsnou spolupráci s Dillí, protože může prostřednictvím Indie nepřímo ovlivňovat Pákistán a Čínu.

Nyní hodlají Islamabád a Dillí normalizovat¨své vztahy. Koncem listopadu otevřeli Kartarpurský přechod, Sikhové jím mohou přecházet z Indie na druhé nejposvátnější místo svého náboženství. První je Zlatý chrám v Armitsaru v Indii. Fungování tohoto přechodu má také přispět k urovnání sporných otázek.

Pro Pákistán je problémem přítomnost amerických vojsk v Afghánistánu. Jde odtamtud velké množství běženců. Hranice je vysoko v horách, dlouhá 2670 km a je těžké ji kontrolovat. Na některých místech roztíná obce (Britové při dělení britské Indie nehleděli na etnické faktory, „Durandova linie“ rozetnula Paštúny). Stezkami v těžko dostupném terénu  procházejí pašeráci a radikální islamisté, verbující pákistánskou mládež.

Pákistánští politici považují za prvořadé jednání s Talibánem a afghánskou vládou. Pohled Islámabádu a Moskvy na desetiletí trvající afghánskou krizi nemající řešení je shodný. Trump dříve Pákistánu vyhrožoval sankcemi a nyní jej žádá o spolupráci na urovnání afghánského konfliktu. Podle Islámabádu je to slabost Washingtonu a důkaz regionálního významu své země.

Imran Chán v souvislosti s novým jednáním Trumpa řekl, že nechce, aby byla jeho země přijímána jako žoldnéř, ochotný za peníze bojovat v cizí válce. Pákistánci stále více chápou, že „přátelství“ s Washingtonem velmi často připravuje nepříjemná překvapení.

Ohledně Číny je situace jiná. Čína v sedmdesátých letech zemi podporovala, poskytovala jí zbraně i technologie dvojího určení a investovala tam ohromný kapitál. Stavbou století svého druhu je čínsko-pákistánský ekonomický koridor, který začíná v přístavu Gwadar a končí v horách Hindúkúše. Je zde vybudovaná dálnice a probíhá druhá etapa stavby železnice. Do projektu začala investovat i Saúdská Arábie. V samotném Pákistánu projekt považují za změnu pravidel hry.

Írán, sousedící s Pákistánem, je znepokojen jednáním Saúdské Arábie. Všechno, co dělá Rijád v Pákistánu, považuje za výzvu. Sám spolupracuje s Indií v přístavu Chabahar v Ománském zálivu. Vyváží tam ropu a nevyhovuje mu rozšiřování gwadarského přístavu.

V nové pákistánské politice zaujímá zvláštní postoj Rusko. Spolupráce obou zemí v obraně a bezpečnosti v posledních měsících viditelně pokročila. Moskva podle své tradice z padesátých let věnuje v jižní Asii více pozornosti Indii. Zatím však geostrategická poloha Pákistánu s počtem obyvatel 208 milionů, hraničícího s Čínou, Indií, Íránem a Afghánistánem, význam komunikací čínsko-pákistánského koridoru a rozumná zahraniční politika vlády Imrana Chána otevírá nové významné perspektivy rozvoje vztahů mezi Ruskem a Pákistánem.

Převzato z Fondsk.ru

***

Směřování k navrácení svrchovanosti: Proč ministr zahraničí Německa vystoupil proti rozmístění amerických jaderných raket v Evropě

Alexandr Karpov

27. prosince 2018

Německý ministr zahraničí Heiko Maas uvedl, že Evropa se nesmí stát místem pro rozmístění amerických jaderných raket v případě, že USA odstoupí od smlouvy o likvidaci raket  středního a krátkého doletu (DRSMD). Ještě před tím se proti rozhodnutí Washingtonu několikrát postavili vedoucí představitelé EU. Podle odborníků znamená vystoupení Maase, že se mnohé evropské země snaží postavit se na odpor rozhodnutí Bílého domu zatáhnout EU do svého závodu ve zbrojení. Avšak státy Pobaltí a Polsko zřejmě Spojené státy podpoří.

Ministr Maas uvedl: „Evropa se v žádném případě nesmí změnit na místo pro diskusi o růstu zbrojení. Rozmístění nových raket středního doletu by v Německu bylo přijato s velkou nevolí.“ Maas dodal, že postupy mezinárodní politiky z let osmdesátých nepomohou řešit současné problémy a navyšování jaderných zbraní by bylo naprosto chybnou reakcí na odchod z DRSMD. Před tím oznámil, že dohodu je nutné vrátit na mezinárodní scénu. Podle něho z jejího zachování nejvíce získá Evropa.

Cesta zpátky není

Sergej Rjabkov, náměstek ministra zahraničí RF, připomenul, že Moskva dosud nedostala informaci o odchodu Washingtonu z dohody. Myslí si, že americká strana nemá velkou možnost revidovat své rozhodnutí. Řekl: „Dosud jsme o tom nedostali oficiální vyrozumění, avšak Američané formulují a zařizují každý svůj krok tak, že se z něho potom těžko vymotávají. Svědčí to o tom, že zpáteční cesta není a myslím, že přijde chvíle, kdy k oficiální výpovědi smlouvy dojde.“

Rjabkov uvedl, že Moskva nebude následovat ultimátum americké administrativy. Začátkem prosince upozornil Pompeo, že Washington zastaví plnění svých závazků z DRSMD, pokud Rusko nezačne do šedesáti dnů své povinnosti plnit. V posledních několika letech se USA a Rusko pravidelně obviňovaly z porušování dohody.

Evropská solidarita

Dmitrij Danilov, vedoucí pracovník v Ruské akademii věd, upozorňuje, že je potřeba se dívat na odchod USA z DRSMD a na rozmístění jaderných raket středního doletu v Evropě nejen jako na názor jednoho státu, ale jako na názor člena NATO. Záležitost ujasnil: „Spojenci Washingtonu v rámci NATO vždy podpořili prohlášení americké strany týkající se porušování DRSMD Ruskem. Tím evropští členové NATO zaujali postoj, který jim bránil nesouhlasit s krachem dohody.“ Upřesnil, že je potřeba slova Maase přijímat spíš jako prohlášení o potřebě minimalizovat možná nebezpečí pro Evropu po odstoupení USA z dohody. Objasnil: „Fakticky mluví o tom, že odchod USA z dohody se nemusí projevit v militarizaci Evropy a není potřeba, aby samo rozhodnutí Američanů znamenalo rozmisťování nových zbraní v EU. Německo bude v tomto smyslu hájit svůj postoj, namířený proti plánům na zvýšení množství raket v Evropě.“

Proti odstoupení USA se postavilo mnoho evropských politiků, například francouzský prezident Macron, italský premiér Conte, ministr zahraničí Španělska Borrel a šéfka evropské diplomacie Mogheriniová. Ta k tomu řekla: „Evropa byla dlouho prostorem nepřátelství ve studené válce, a proto si ceníme architektury bezpečnosti, DRSMD zaručovala mír a bezpečnost v Evropě po třicet let. Musí být až do konce plněna.“

Danilov vysvětlil, že pokud země „staré Evropy“ odmítnou rozmístění amerických raket středního doletu na svém území, zabrzdí tuto iniciativu noví členové EU. Připomenul: „Polsko a státy Pobaltí dávno prohlašovaly, že stálá vojenská přítomnost na východním křídle NATO odpovídá jejich zájmům.“ Takže „lokomotivy“ EU musí přesvědčovat ohledně systému evropské bezpečnosti bez DRSMD nejen USA, ale i některé země EU.

USA se plánů na rozmístění raket v Evropě nezřekne, použije jakoukoliv záminku a v tomto případě bude poškozený Brusel. Danilov k tomu říká: „Samo rozhodnutí americké strany odstoupit od smlouvy skutečně zasáhne zájmy celé Evropy a její strategickou autonomii.“

Vnucená bezpečnost

Podle Sergeje Sudakova, dopisujícího člena Akademie vojenských věd, má být jednostranný odchod USA ze smlouvy snahou o vybudování „nového systému mezinárodního vyděračství“. Situaci okomentoval takto: „Dnes se Washington snaží ukázat Evropě, že je mimořádně nezabezpečená a že Rusko bude samozřejmě vyrábět rakety s doletem na evropské území. Přitom takové země jako Německo a Francie si myslí, že USA vytvoří obraz fiktivního nebezpečí, aby z toho těžily. Washington nechá vydělávat výrobce zbraní, kteří budou vyrábět v USA rakety středního doletu, dají práci lobbistům a Evropě vnutí svůj „deštník“. Přitom náklady na rozmístění raket budou ležet na EU prostřednictvím systému financování NATO, ačkoliv evropské rozpočty jsou velmi omezené. Proto ten odpor zemí Evropy, především Německa a Francie.“ Sudakov k tomu říká: „Oni dobře chápou, že ani závody ve zbrojení, ani ochranu ze strany USA nepotřebují. Jsou to nové výdaje, jejichž břemeno ponesou řadoví občané jednotlivých zemí.“

„Dnes budou žádat jen malé země EU, které nedávají na obranu Evropy nijak významné příspěvky, rozmístění uvedených zbraní na svých územích. Samozřejmě jde o Pobaltí a Polsko, k nimž se může připojit Rumunsko a další země bývalého socialistického tábora. Ostatní země EU si přejí návrat své identity a svrchovanosti. Svědčí o tom prohlášení Maase. USA zde vystupují jako likvidátor mezinárodní bezpečnosti pro svůj vlastní prospěch,“ uzavřel svoji úvahu Sudakov.

Převzato z RT.com