Věřit je možno Srbům, ale ne Vučičovi

Ljubov Stěpušova

20. ledna 2019

Návštěva Vladimira Putina v Srbsku byla provázena nevídaným jásotem lidu, ale k čemu to potřeboval Vučič, který se drží euroatlantického postoje a zemi vede do EU a do NATO?

Dojem z návštěvy a „alternativní politika“ nepochybně poškodí vztahy Bělehradu s Bruselem. Co přimělo Aleksandara Vučiče zorganizovat tak silně emocionální akci, jakou bylo uvítání Putina Srby v Chrámu svatého Sávy?

Za prvé je tu odpověď na protesty proti Srbské progresivní straně Vučiče a osobně proti němu. Demonstruje se již osmý týden a je žádána svoboda medií. Demonstranti skandují: „Vučič – zloděj!“ Jenže on ke své podpoře shromáždil 130 tisíc lidí tehdy, když jeho oponenti shromáždili sotva desítky.

Za druhé Vučič předvedl Bruselu, že má ohledně samozvané Republiky Kosovo podporu Ruska. Nedávná akce Albánie – otevření „schengenu“ s Kosovem – ukázala, že Vučičův kompromis s výměnou území kvůli vstupu do EU povede k utvoření „Velké Albánie“ s nepředvídatelnými následky pro Balkán. Vučič se rozhodl couvnout.

Putin v Bělehradě upozorňoval, že ve věci Kosova se musí plnit rezoluce RB OSN č. 1244, podle níž má být v Kosovu srbská armáda a policie. Nebylo splněno ani to, že má 250 tisíc Srbů právo vrátit se do svých domovů v Kosovu a Metohiji. Vučič zdůraznil, že „bez Ruska neexistuje dohoda o řešení kosovského problému“. Aby mohlo Srbsko vstoupit do EU, musí s Kosovem uzavřít „mírovou smlouvu“.

Rusko potřebuje neutrální Srbsko

Poté co budou Černá Hora a Makedonie v NATO, je pro Rusko návštěva důležitá. Nebyly sice podepsány hospodářské smlouvy velkého rozsahu, jen za 200 milionů EUR, ale byla dosažena úmluva o stavbě větve Tureckého proudu přes Srbsko. Přestože je EU hlavním partnerem Srbska, co se týká investic a obchodu, je Rusko nenahraditelné ve strategických odvětvích země. V Srbsku má obsazeno kolem deseti procent ekonomiky, ale jedná se o energetický sektor, kde Srbsko „vcelku závisí na Rusku“, dominujícím v dodávkách plynu prostřednictvím podílu účasti v Národním inventarizačním systému (NIS) a ropy od Gazpromu a Lukoilu. To uspokojuje přibližně 65 % srbských potřeb přírodního plynu a přes 70 % surové ropy. Rusko má rovněž svoji účast na rekonstrukci srbských železnic. Zde má země od Ruska úvěr ve výši 800 milionů USD, takže Rusko má páky, jak Srbsko ovlivňovat.

To nese EU s nelibostí a stále hlasitěji upozorňuje země regionu na to, že „ten, kdo jede do Moskvy, nemůže vstoupit do EU“. Moskva se chová pragmatičtěji, nebrání Bělehradu ve vstupu do EU a nestaví ultimáta. Ruská politika je založena na národní, kulturní, vojensko-historické a náboženské jednotě. Vučič uvedl: „Srbský lid nikdy nezapomene, že v souladu s pokyny Putina v roce 2015 dalo Rusko veto na rezoluci RB OSN, podle které měli být Srbové označeni za genocidní národ.“

Srbsko na Balkáně – to je malé Rusko

Putin řekl, že „USA a některé západní země destabilizují Balkán“. Ten se kvůli problémům v Bosně a Hercegovině, Makedonii a kolem Kosova může stát místem výměny strategických sfér vlivu mezi Ruskem a Západem.

Velmi důležité jsou volby do Evropského parlamentu v květnu, po nichž může dojít k hromadným změnám v evropské politice. Hodně bude záviset na samotném Srbsku. Srbský politolog Pantělič prohlásil: „Kdysi byl bipolární svět kvůli studené válce a dnes je bipolární Srbsko, je rozdělené na „Západ“ a „Východ“ a neví, jaké by chtělo být. Musíme to změnit a pro sebe určit, kdo jsme a co chceme.“

Odborný komentář

Profesorka Jelena Ponomareva uvedla: „Nebyla to návštěva Vučiče, ale srbského lidu a nejen Srbska, ale i Republiky Srbské a Makedonie.“ Je přesvědčena, že výsledky nijak silně neovlivní zahraniční politiku Srbska, neboť „krásná slova může Vučič říkat, ale provádí euroatlantickou politiku“. Své ranní návštěvy začíná setkáváním s americkým a britským velvyslanectvím, na ruské chodí málo – svátečně.

Pokud Srbsko vstoupí do EU, bude automaticky zavádět sankce proti Rusku a hlavně vstoupí do NATO. „Můžeme ztratit poslední baštu – potenciálního a neutrálního spojence.“ Velmi bych si přála, abychom se naučili jednat jako zápaďáci: když dají peníze, kladou si podmínky. Bylo by potřeba, aby naše peníze a investice nesloužily jen pro obohacení konkrétních společností, ale i na zachování geopolitického vlivu Ruska v regionu.

Podle Ponomarevové je druhým úkolem „aktivně pracovat s mládeží a formovat společnost vůdců, kteří by mohli účinně ovlivňovat politiku a vytvářet veřejné mínění“.

„Pro Srbsko je nyní důležité, že Putin je zosobněním nového Ruska, ne toho, které v devadesátých letech připustilo bombardování Jugoslávie, ale je skutečně novou silou, mocnou zemí, která dnes může měnit světový pořádek. Budeme v to doufat“, uzavřela Ponomerevová.

Převzato z Pravda.ru

***

Klíč k syrskému nebi

Vladimir Šurygin

21. ledna 2019

Již dva dny útočí izraelské letectvo raketami na Sýrii. Dne 20. ledna sestřelila syrská PRO v okruhu damašského letiště sedm až deset  raket vypuštěných bombardéry izraelské armády ze vzdušného prostoru Libanonu. Žádný ze syrských objektů nebyl zasažen. Ještě silnější nálet zopakovali v noci 21. ledna. Tentokrát byly použity nejen křídlaté rakety, ale také drony-kamikadze SkyStriker. Tentokrát zasáhly jeden z komplexů Pancir-S a postavení ještě jednoho protiletadlového raketového systému.

SkyStriker je nevelký, pomalu letící (do 190 km/h) bezpilotní létající přístroj s vrtulí a elektromotorem. Jeho celková hmotnost je 35 kg, bojová část 5 až 10 kg. Ve vzduchu může setrvat až 2 hodiny. Operátor jej může navést na cíl až prakticky k dotyku a v tu chvíli třeba útok zrušit. Jestliže se dronu nepodaří najít vhodný cíl vrátí se a na zem se spustí padákem. Jeho použití ve dne je problematické, je totiž zranitelný palnými zbraněmi. Avšak v noci roj takových kamikaze může být pro protiraketovou obranu protivníka vážným problémem.

Syrské velení nekomentuje materiální ztráty, nepotvrdilo ani smrt svých čtyř vojáků, z nichž tři by mohli patřit ke komplexu Pancir-S. Izrael otevřeně varuje syrské velení před odvetou a hrozí, že cílem jeho útoků jsou íránské oddíly Al-Quds na území Sýrie. Jsou-li poraženy nebo ne, není známo.

Po této události se okamžitě objevily komentáře všemožných domácích odborníků, jako vždy se zabývajících efektivitou syrské PRO, typu: „Zničili Pancir!“, „Nejlepší ruský komplex podlehl izraelské raketě!“

Trochu statistiky. V loňském roce PRO Sýrie zachytila přes 250 křídlatých raket a dronů vypuštěných Izraelem, přičemž přišla o jeden jediný Pancir. Výsledek dříve neuvěřitelný. Ještě před pár lety izraelské bombardéry pronikaly hluboko do vzdušného prostoru Sýrie a bombardovaly určené cíle jako na polygonu. To je dnes pryč. Útočí se výhradně křídlatými raketami, aniž by letadla vstoupila do nebe nad Sýrií. Jejich efektivita je pod 25 %. Velká část napadených objektů po několika dnech již funguje.

Přitom jsou bojové možnosti izraelských leteckých sil nepoměrně větší než bojové možnosti syrské PRO, která je roztažená mezi strategickými objekty Sýrie. Otázkou je jen vybavení sil určených pro průlom. Ze strategického hlediska je syrská PRO tvořená jen protivzdušnými raketovými systémy fakticky pasivními, může jen chránit objekty, ale neúčinkuje na letiště protivníka, nemůže sestřelovat jeho letadla nad jeho územím a zasahovat do jeho velení. I proto je Izrael ve vítězném postavení. Veškerou přípravu dělá na svých polygonech, od volby objektů útoku, až po volbu variant útoku.

Jak je to se zprávami o neefektivnosti komplexu S-300, dodaného Ruskem Sýrii. Prý se ukázal být neúčinným proti izraelským leteckým silám, prý nesundal ani jeden cíl. To je jen propaganda a lež. Systém S-300 se neúčastnil odražení náletu, nebyl nasazen, v danou chvíli dokončovat výcvik. Teprve se připravuje k bojovému nasazení.

Přítomnost S-300 na území Sýrie silně zasáhla bojové schopnosti izraelských leteckých sil, které již neriskují lety do vzdušného prostoru Sýrie a jenom poletují nad Libanonem. Zde se kryjí nepřetržitě zaplněným koridorem z Evropy do Bejrútu a dále do Bagdádu, vypouštějí křídlaté rakety a okamžitě se stahují nad své území pod ochranu PRO. Důsledkem je, že se síla útoků prudce snížila. Bojové hlavice většiny izraelských raket váží od 50 do 100 kg. To nestačí. Pro zničení musí být použito více takových raket, což připadá izraelským plátcům daní drahé. Použít těžší a levnější munici nejde, když není možno vstoupit až do vzdušného prostoru Sýrie.

Izrael se usilovně snaží získat klíče k syrskému nebi. Nyní zkouší „létající kamikadze“, aby vytvořil „okna“ pro prolomení. Jenže tady jsou různá omezení počasím a denní dobou. Navíc jsou ohroženy dělostřeleckou palbou, a to může oživit prý zastaralé systémy střelných zbraní Šipka, jichž má syrská armáda desítky. Vytvoření kombinovaných uzlů zahrnujících komplexy obrany malého, středního a velkého dosahu je jen otázkou času.

Převzato z Izvestia.ru

***

Nová vojenská doktrína Číny: proti Rusku, nebo proti USA?

Igor Poljakov

22. ledna 2019

V poslední době došlo k zápasu dvou největších ekonomik světa, USA a Číny. Ekonomika přerostla v politiku: věznění čínských podnikatelů, obchodní daně od USA, odvetná opatření deklarovaná Čínou.

Je možná válka mezi USA a Čínou? Závisí to na hloubce krize světové ekonomiky, pokud vůdci vedoucích států nevypracují novou ekonomickou politiku světa.

Čína připravuje změnu své vojenské doktríny. To už není žert. V nové vojenské strategii Číny se připouští preventivní úder na protivníka. Strategie je dosud ve stádiu přípravy. Jestliže budou USA a Čína nadále stát proti sobě, nebude mít Čína na výběr nic jiného, než přijmout novou strategii vedení války. V tuto chvíli jen jeden stát dospěl ve své doktríně za preventivní úder, a to je Rusko. V Rusku je přijata vojenská strategie protisměrného úderu. Protisměrný úder je dostatečně efektivní metoda, která činí neefektivním preventivní úder.

Protisměrný úder může být zaveden jen při velké převaze vojenské síly a strategických sil. To platí právě pro Rusko a zejména z tohoto důvodu si uvedenou strategii může dovolit. Čína podobnou převahu nemá a doktrína preventivního úderu je to, co může druhou stranu odradit od agrese.

Ani Spojené státy nemají dostatečnou sílu, aby deklarovaly protisměrný úder. USA ve skutečnosti bojovat s vážným protivníkem, který je schopný přivodit nejen porážku, ale i seriózní ztráty, nechtějí. Nejvíce ze všeho si válku nepřeje Pentagon. USA chtějí získat vojenskou převahu s jejíž pomocí mohou činit nátlak na jiné země. Proto chce Čína předvést, že na ni nátlak neplatí, tak jako platí na EU, Írán a další země.

USA velmi znepokojuje, že v případě konfliktu s Ruskem budou mít nenahraditelné ztráty a mohou ztratit státnost. Když Spojeným státům za určitých podmínek nátlak nevyjde, ustoupí. Příkladem je Severní Korea, kdy jí nejdřív vyhrožovaly a potom přešly k jednání. Všude nehodlají ustoupit a potom usilují o to, aby státy, které nepodlehly jejich vyhrožování, se střetly, nebo se alespoň nestali spojenci.

Takto vykonávaly hospodářský nátlak na Čínu a nyní v ní mají nejen hospodářského, ale i vojenského protivníka. K Rusku a Číně vedou Američané průhlednou politiku již od roku 1945. V současné informační politice USA ztotožňují Rusko se Sovětským svazem. Dávno to tak není, ale jinou propagandu nezavedli. „Strašák“ Sovětský svaz existuje a boj pokračuje.

V současné propagandě je novinka – USA se snaží přesvědčit Rusko, že Čína je pro něj bezprostředním nebezpečím. S pomocí informačních technologií straší ruské občany Čínou. I v samotném Rusku někteří „experti“ spolu s informačními prostředky začínají tuto americkou propagandu rozviřovat. Část pracuje pro USA a část jenom potřebuje využít skandály.

K vyvrácení takového bludu je třeba chápat geografii a topografii. Čína má pusté severní oblasti a posouvat se dále na sever pro ni nemá smysl. Navíc má dobře rozvinuté technologie pohodlného života a nemá chuť přežívat v těžkých podmínkách .

USA už jasně ztrácejí aureolu světového hegemona. Už ani finanční výhrůžky nepůsobí na země vlastnící jaderné zbraně. Na geopolitické úrovni přestává fungovat strategie pronásledování a prospěchu, ale ve vnitřních konfliktech je stále účinná.

Americká armáda v reálných podmínkách boje nepotvrdila svoji převahu, a to přináší konec hegemonie. Obyčejný člověk ještě může věřit, že v Sýrii nad IS zvítězily USA, ale zvláštní vyslanec generálního tajemníka OSN pro Sýrii prohlásil při setkání s ministrem obrany RF: „Rusko hraje rozhodující roli v přinášení míru do Sýrie.“

Kterákoliv země vlastnící jaderné zbraně má plány na jejich použití. Záleží na tom, jaké škody a kterému nepříteli je schopna je způsobit. Ovšem musí hledět i na škodu způsobenou nepřítelem jí.

USA nejsou schopny úder protivníka odrazit. To způsobuje ´politika vojenských rozpočtů za minulé desetiletí, kdy byl jediný vážný protivník USA rozvrácen. Rozpočet USA neodpovídá potřebám armády, ale především potřebám amerického vojensko-průmyslového komplexu (VPK). Pokus o reformu vojenského rozpočtu povede k velkému rozporu mezi vládou USA a VPK USA. Za současných domácích politických podmínek si vláda USA nemůže dovolit konflikt s průmyslníky z VPK.

Čína musí měnit svoji vojenskou doktrínu. Je totiž z hlediska vojensko-strategického velmi zranitelná. Hlavní část obyvatelstva a výroby jsou na východním pobřeží. Ve srovnání s Ruskem, s jeho ohromným územím a na něm roztroušeným průmyslem je z tohoto pohledu Rusko nejméně zranitelné. To je to podstatné, co nikdy nepřiměje Čínu k válečnému konfliktu s Ruskem. Číňané moc dobře chápou, co se stalo na ostrově Damanskij, a nechtějí to zopakovat v ještě větším rozsahu. Z toho plyne, že změna vojenské doktríny Číny se netýká Ruska, ale především USA. Ovšem západní propaganda bude vnucovat opak.

Převzato z Pikinform.ru