Americký projekt „Velké Střední Asie“ je v chodu

Alexej Pacholin

18. března 2019

Tádžikistán oznámil, že zahajuje výstavbu své části projektu CASA-1000 (Centrální Asie – Jižní Asie). Projekt má propojit elektrickou soustavu Kyrgyzie a Tádžikistánu s Afghánistánem a Pákistánem. Podporují jej tyto instituce: Ministerstvo zahraničí USA, USAID, Světová banka, Islámská banka rozvoje, ministerstvo mezinárodní spolupráce Velké Británie (DFID) a Australská agentura mezinárodního rozvoje (AusAID). Pro Spojené státy  je projekt součástí tak zvané Velké Střední Asie (dále jen VSA).

Tádžikistán má ohromné vodní zdroje a propaguje myšlenku CASA-1000 s tím, že je ve všem přínosný. Dušanbe již zaplatilo zálohu. Mezi dodavateli je švédská společnost ABB a indická Kalpataru Power Transmission Ltd., která už začala na tádžickém úseku přenosového vedení střídavého proudu o napětí 500 kV s pracemi. Přípravné práce začaly rovněž v Kyrgyzii, Afghánistánu a Pákistánu, který bude hlavním odběratelem elektřiny. Podle Tádžikistánu se projekt úspěšně realizuje a bude k dodávkám elektřiny připraven v polovině roku 2020.

Kábul přislíbil zajistit bezpečnost nové energetické sítě a Talibové prý podle některých údajů a podle sdělení medií přislíbili, že nebudou působit škody. Ovšem důvěru takové sliby nevzbuzují.

Projekt podporují a financují USA, které v dlouhodobém plánu usilují s pomocí infrastrukturních projektů o změnu geopolitické konfigurace Střední Asie. Oficiální spuštění projektu CASA-1000 proběhlo v květnu 2016 v Tádžickém městě Tursunzoda. Systém přenosu energie bude mít výkon 1300 MW. Elektřina se má dodávat v létě, kdy tádžické a kyrgyzské hydroelektrárny vyrábějí nejvíce elektřiny. 70 % má dodávat Tádžikistán a 30 % Kyrgyzie. Příjmy Tádžikistánu z prodeje mají být až 150 milionů USD za rok. Pro Kyrgyzii se propočty nedělaly, přebytky tam nejsou velké. U Kyrgyzů je mnohem menší nadšení z projektu než u Tádžiků. Část kyrgyzských odborníků si myslí, že pro Biškek je CASA-1000 nevýhodný, protože na export toho mnoho nezbývá a výdaje na stavbu jsou velké a nevyplatí se. Zisky z výstavby prý přijdou až po patnácti letech od zahájení stavby.

Nová přenosová soustava se bude stavět za americké úvěry, které budou Kyrgyzové a Tádžici vracet. Americký zájem zde je veskrze politický – integrovat Kyrgyzii a Tádžikistán s Afghánistánem a Pákistánem a zformovat nové geopolitické území – VSA. Koncepce VSA byla formulována poprvé vedoucím Institutu Střední Asie a Kavkazu Univerzity J. Hopkinse Federickem Starrem v roce 2005 a byla začleněna do politiky USA v tomto regionu. Její podstata tkví ve sjednocení bývalých středoasijských republik Sovětského svazu, Afghánistánu a zemí Jižní Asie v rámci Partnerství pro rozvoj a spolupráci VSA, zřízeného Washingtonem. Cílem Partnerství je spolupráce začleněných zemí s USA a NATO.

Ve své době byla koncepce VSA hodnocena středoasijskými odborníky jako politické, ekonomické a infrastrukturní odtržení regionu od Ruska, Číny a Íránu. Cílem je vytvoření prostoru „kontrolovaného geopolitického pluralismu“.

Práce jsou zahájeny. Krom rozvoje přepravní a komunikační infrastruktury znamená projekt v politice a diplomacii něco jako formát S5+1, do kterého patří USA a pět zemí Střední Asie. Možná Washington projekt rozšíří o Afghánistán a Pákistán. Po vojenské stránce je to již hotové. Afghánistán i Pákistán se účastnily v únoru 2019 konference centrálního velení USA a náčelníků generálních štábů zemí Střední Asie v Taškentu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Která ruka řídí nepokoje v Bělehradě?

Alexej Toporov

19. března 2019

Pouliční události v Srbsku o minulém víkendu znovu připomenuly to, co se dělo v době „buldozerové revoluce“, při níž byl svržen srbský prezident Miloševič. Zdálo by se, že si nikdo nemůže přát opakování minulosti, kdy byla rozparcelována Jugoslávie, odtrženo Kosovo a léta ponižováni Srbové. Jenže z reproduktorů protestujících zněly stejně tvrdé rytmy jako v roce 2000 při ničení toho, co ještě zůstalo z Jugoslávie.

Protestní shromáždění v Srbsku trvají již přibližně čtyři měsíce. Důvodem mělo být ztlučení opozičního politika Stefanoviče loni v listopadu. Opozice z toho obvinila vládu. Přišlo to podobně jako řada jiných událostí – zavedení stoprocentních cel na srbské zboží Prištinou, porušení rezoluce RB OSN č. 1244 kosovskou armádou, uvěznění srbských aktivistů v Kosovu kvůli „podezření z vraždy“ srbského veřejného činitele Ivanoviče, rozmístění kosovsko-albánských speciálních sil poblíž srbské hydroelektrárny Gazivod, vyhrožování znárodnit těžební komplex Trepča, zjednodušení přecházení hranic „Republiky Kosovo“ a Albánie.

Bělehrad odpověděl, že dokud nebude zrušena hospodářská blokáda srbských enkláv v Kosovu, dotud žádná jednání s Prištinou nebudou. Čím je principiálnější postoj srbského politického vedení, tím jsou v Bělehradě protesty intenzívnější. Po lednové návštěvě Vladimira Putina v Srbsku slíbil Alexandr Vučič, že bude veřejně konzultovat veškerá rozhodnutí týkající se Kosova s Moskvou. Ruský prezident byl v Srbsku nadšeně vítán.

Události se vyvíjejí. Kosovský parlament přijal jedenáctibodové memorandum, které také zahrnovalo uznání hranice mezi Srbskem a Kosovem jako státní hranice a změnu rezoluce RB OSN č. 1244. Vučič odpověděl, že Priština odsekává cestu k dialogu. Za podobných podmínek se jednat nebude.

V Bělehradě došlo opět k pouličním protestům. Aktivistka Anasonovičová, která často navštěvuje americké velvyslanectví, nabádala protestující, aby požadovali „osvobození všech“ a dramaturg Kovačevič zval dav k „pochodu svobody“ ve „městě, kde vládne kolektivní šílenství“. Dav vedený Obradovičem, vůdcem hnutí Dveře, vnikl do kanceláře Radia a televize Srbska a požadoval dát protestujícím televizní čas. Naposled vzali v Bělehradě televizi útokem, když před léty svrhávali Miloševiče. K davu se připojil zakladatel opozičního radia bývalý primátor Bělehradu Džilas. Nežádoucí hosty vystrkaly speciální jednotky, několik lidí bylo zadrženo. Protestující se snažili blokovat policejní stanici se zadrženými.

Při vyvrcholení událostí oznámil prezident Vučič, že promluví 17. března k lidu. Proto demonstranti obklíčili prezidentovu rezidenci, nákladním autem prolomili policejní kordony a chtěli se přes bránu do budovy vervat. Nepustili je a prezidentovo vystoupení se zmařit nepodařilo. V projevu nazval Obradoviče fašistou a Džilase a bývalého srbského ministra zahraničí Jeremiče nervózními podnikavci, jimž jde o vládu a možnost rozkrádat zemi jako dříve. Řekl: „Na rozdíl od nich jsem nekradl, nikoho jsem neokrádal, a proto se nikoho nebojím. Jsem jejich terčem, protože konsoliduji Srbsko. Velký přítel Džilase Zajev (premiér Severní Makedonie) již ‘lapil’ šéfa našeho ministerstva vnitra Stefanoviče za to, že dovolil lidem z ulice vstoupit do televize.“ Později v srbském interview srbskému kanálu Pink odpověděl i na obvinění opozice z vydání Kosova: „To tvrdí lidé, kteří ve chvíli pogromů před patnácti lety na to jinak nedokázali odpovědět, než podpálením mešity v Srbsku. Proč nešli do Kosova a Metohije bránit pustošený klášter Devič? A v roce 2008, když v kraji prohlašovali ‘nezávislost’, tam nebyli? Proč dopustili, aby v roce 2009 byla posuzována kosovská otázka v OSN a v EU? A když se v roce 2011 určovaly pohraniční body  (mezi Srbskem a Kosovem) chytali Srby, snažící se tomu bránit?“

Ve výročí pogromů na Srby v Kosovu (březen 2004) dal Vučič najevo, že Bělehrad už nikdy nic podobného nedopustí. Poznamenal, že obrazem jeho práce a konkrétně sjednocení EU, Číny a Ruska při odsouzení jednostranných cel Kosova, je vztah kosovských Srbů k němu, kdy prohlásili, že jsou připraveni odjet do Bělehradu bránit prezidenta před organizátory protestů. Takovouto pohotovost oznámili i lidé z dalších měst Srbska.

Alexandr Vučič řekl: „Fašizující chuligáni se nikdy neproderou k vládě.“ Předák Srbské radikální strany Vojislav Šešelj fakticky odpověděl na otázku čí ruce řídí nepokoje v Bělehradě: „Tyto protesty diriguje americké a britské velvyslanectví, mají zde své agentury.“

Převzato z Fondsk.ru

***

Ruský velvyslanec odpověděl na otázku o opatřeních RF kvůli postoji Lukašenka ke Krymu

Anton Orlovskij

20. března 2019

Bělorusko se ještě nerozhodlo ve věci opětovného sjednocení Krymu s Ruskem. Podle mnohých názorů je vina na Lukašenkovi, který se snaží sedět na dvou židlích. Za takové situace může budoucí pomoc Bělorusku stát velmi mnoho.

Na tiskové konferenci k politickému výročí opětovného sjednocení poloostrova s Ruskem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec RF v Bělorusku M. V. Babič na otázku: „Připravuje se Rusko přijmout nějaká opatření k postoji Minsku a žádat, aby Minsk uznal Krym za ruský?“

Babič sdělil, že v ruském velvyslanectví bezvýhradně vycházejí z postoje Lukašenka. „Zcela nedávno se vyjádřil prezident suverénního nezávislého státu a zformuloval postoj státu.“

Slova ruského velvyslance jsou přijímána dvojím způsobem. Jedni tvrdí, že Kreml přijal postoj „běloruského bratra“ a žádné sankce nezavede, jiní si myslí, že se objem dotací Bělorusku v blízké době znatelně sníží. Že prý i plyn a ropu budou sousedé muset nakupovat za standardní evropské ceny.

Je těžko říci, co Moskva udělá. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že Lukašenko může v dohledné době opustit funkci prezidenta. Vede zemi 25 let a nedávno se začalo proslýchat, že může v dubnu oznámit svůj odchod, aby neutrpěl debakl v nadcházejících volbách v roce 2020.

V každém případě bude mít poslední slovo Moskva. Její postavení je mnohem výhodnější, ale jako vždy jsou i jisté nuance.

Nyní je možno přesně říci, že Kreml nebude hned vyvádět. Ale možnost tady je. Bělorusku stačí udělat jeden špatný krok.

Převzato z Rusvesna.su

***

Naše odpověď zahraničnímu investorovi. Peníze do reálného sektoru!

Alexej Podymov

21. března 2019

Ruští liberální ekonomové a na jejich doporučení představitelé výkonné moci tvrdili jako zaklínadlo, že se bez  rozsáhlých zahraničních investic ruská ekonomika nikam nepohne. Dnes se nazývají „strukturální“, což znamená, že struktura v podnikání přechází ze státu na soukromé vlastníky a upouští se od převahy surovinových odvětví.

S výjimkou tradičních kritiků vlády jako je Sergej Glazjev a Michail Děljagin neměl nikdo odvahu navrhnout zásadní revizi systému výhod a preferencí v daňové a celní politice. Ministři financí a ministři hospodářství nás neustále přesvědčovali, že „zahraniční investice budou schopny vyřešit strukturní problémy hospodářství“. Jen tak samy, bez podpory jinými prostředky.

V ruských reáliích je oblíbené heslo liberálních ekonomů – investora je potřeba milovat. V této souvislosti jako kdyby šly zahraniční investice přímo do výroby. Nehledě na to, zda se jedná o půjčky, nebo vklady do akcií, investice, kdy investice prý samy o sobě stimulují rozvoj materiálně technické základny zpracovatelského průmyslu.

Lze pochopit, že se jedná o rekonstrukci závodů, rozšíření výrobních kapacit, zavedení nových technologií pro zvýšení efektivity výroby a vytvoření vysoce technologické výroby. Právě to by nakonec mělo umožnit, aby se Rusko změnilo ze surovinového rezervoáru pro Západ na moderní industriální mocnost. Rusko potom může vyvážet vysoce technologické výrobky v ještě větších objemech než ropu a plyn.

Praxe ukazuje, že ruští liberálové vždy vydávali a dosud vydávají přání za skutečnost. Zahraniční banky stále snižovaly ruským závodům úvěry na investice. V roce 2017 dohromady poskytly kolem 300 miliard USD. Pro rok 2018 to ještě nebylo vypočteno, ale asi to bude více. Co se týká rozsáhlé industrializace, vypadá to, že ač to není moc, stále je možno něco dělat, už jen proto, že každoročně přicházejí do ekonomiky desítky miliard. Jenomže každoročně také odtékají, a to kvůli účasti v sérii finančních operací. Statistika svědčí o tom, že přes 90 % zahraničních úvěrů nejde do žádné reálné ekonomiky, ale jsou investovány  do tak zvaných finančních aktiv, čili do operací s cennými papíry. Na investice do reálných fyzických aktiv, tedy do základního kapitálu jde méně než 10 %.

Ani s těmito procenty není vše v pořádku. Převážná část z nich jde do surovinového odvětví. Z toho, co jde do zpracovatelského průmyslu, jde více než polovina do chemického komplexu, tedy výroby hnojiv a zpracování plynu a ropy. Přímé zahraniční investice jdou: 17 % do těžby, 38 % do zpracovatelského průmyslu, 18 % do obchodu a oprav, 14 % do finančnictví, pronájmů a služeb a 6 % do přepravy, zbytek je pryč.

Finanční investice nejsou dlouhodobé vklady do akcií a obligací ruských podniků a nakonec nemohou napomáhat přechodu ruské ekonomiky do průmyslového rozvoje. Většinou to bývají miliardové investice pro „krátkodobé finanční operace“, postaru nazývané finanční spekulace.

Burziáni se za ně určitě budou bít, ale co to přinese reálnému sektoru hospodářství? Spíše rozvoj naopak brzdí, protože vedou k periodickým vzestupům a pádům tržních kotací podniků, do nichž byly investovány velmi důležité prostředky. Ve skutečnosti došlo namísto rozvoje většiny příjemců investic jen k rozplynutí akciového kapitálu bez potvrzení reálnými aktivy.

Výsledkem spekulativních investic je dezorganizace výroby a dovedení prosperujících podniků k bankrotu. První vlna rozsáhlých „finančních investic“ zasáhla Rusko v letech 1997 až 1998, kdy výkonná moc s finanční mocí nešťastně budovaly pyramidu GKO-OFZ. Tehdy došlo v Rusku ke skutečné konjunktuře na trhu s cennými papíry úspěšně zakončené krachem. Zahraniční investoři si tehdy při spekulacích s ruskými státními cennými papíry nahrabali a ještě do srpna 1998 úspěšně vyvedli velkou část „čestného výdělku“.

Otázka zní: Stojí za to dávat zahraničním investorům nějaké výhody a preference? Přesvědčovali nás o tom a dosud stále z nejvyšších míst přesvědčují. Oblíbená téze: „Cizím investorům se musejí vytvořit všelijaká privilegia a výhody, aby měli stejné podmínky jaké mají ruští investoři.“ Ve skutečnosti ale ruský investor žádná privilegia a výhody neměl a nemá. Přitom každý nově nastupující ekonomický ministr a jeho náměstek vyhlašuje, že to být musí. Je to nějaká jejich mantra.

Přitom praxe v rozvinutých zemích, například v Číně nebo v Jižní Koreji taková je. Výhody a preference právě pro vlastní investory fungují. V Rusku se dlouhá léta staráme o „finanční toleranci a jakousi ekonomickou rovnoprávnost“ na území vyvolené ruské mocnosti. Nebo alespoň chceme dělat takový dojem.

Proč nemáme rádi svoje? Proč Sberbanka ve všech zahraničních pobočkách snižuje úroky z půjček pro každého zahraničního klienta a cizincům nabízí zvýšené úroky z vkladů? Jak to vysvětlit, když to jinde není? Centrální banka RF provádí politiku, která se dá označit za úvěrovou blokádu. Jen blázni se mohou odvážit na půjčky ze státních prostředků za podmínek určených centrální bankou RF.

Zahraničním „partnerům“ se pravidelně jednou za několik let poskytují preference, o nichž si Rusové mohou jenom nechat zdát. Je to podhodnocený kurz národní měny. Důsledkem je, že stejná investice do ruských aktiv cizincem s účtem v eurech nebo dolarech ve vhodné pro něho době může být jeden a půl krát až dvakrát levnější než pro jeho ruského konkurenta, majícího účet v rublech.

Odpovědět zahraničnímu investorovi není tak složité jak by se mohlo zdát. Kolosálními volnými prostředky je nutné přikrmovat reálný sektor ruské ekonomiky za nejvýhodnějších podmínek. Držet rubl v kurzu, neváhat jej posilovat, bez ohledu na protesty exportérů, aby se investice v zemi staly výhodnější než investování do zahraničních aktiv.

Převzato z Topwar.ru