Svět ruskýma očima 506

„Nový smysl Dne solidarity pracujících“

Georgij Mosalov, Anna Lušnikova

2. května 2019

Prvomájové svátky se ve Francii zvrhly v nepokoje. Do akcí byly zapojeny odbory, žluté vesty a radikálové z Černého bloku. Při střetech s policií létaly lahve a kameny a proti demonstrantům použila policie slzný plyn,  gumové projektily a obušky. Policejním zásahem byla zraněna korespondentka RIA Novosti: Dostala několik ran a utrpěla otřes mozku.

Podle francouzských medií přišlo na prvomájové demonstrace v celé zemi přes 164 tisíce osob, v Paříži se podle údaje ministerstva vnitra jednalo o 28 tisíc lidí. Nejsledovanější francouzský zpravodajský TV kanál informuje, že jen v hlavním městě bylo lehce raněno 14 policistů a přes 20 demonstrantů. Více než 30 protestujících bylo zadrženo.

Podle největšího odborového svazu v zemi CGT vystoupilo 310 tisíc demonstrantů, z nich 80 tisíc v Paříži. Nejvíce jich bylo ze žlutých vest a účastníků prvomájového průvodu. V Paříži bylo v pohotovosti 7400 policistů a četníků. I přesto se akce přeměnila na šarvátky s policií a nepokoje – petardy, kameny a lahve a odpověď policie – gumové projektily a slzný plyn. Odbory CGT to odsoudily.

Policisté zaútočili i na korespondentku RIA Novosti Viktorii Ivanovu, která protesty dokumentovala, přestože měla na rameni nápis Tisk a stejně tak na přílbě. Dostala několik ran do hlavy a ran do ruky. Řekla o tom: „Dobrovolní zdravotníci se ptali, zda nepotřebuji pomoc. Od vážnějších zranění mě zachránila přílba, ale ruka stále bolí.“ Odebrala se do nemocnice, ruka ještě více natekla a stopy po obušku byly vidět. Lékaři stanovili otřes mozku a rány na levém rameni a předloktí.

Ministerstvo zahraničí RF incident odsoudilo a požaduje vyšetření. Na jeho stránkách je uvedeno: „Považujeme za nepřípustné použití násilí na novináře při plnění jejich profesionálních povinností. Vyzýváme francouzskou vládu, aby incident neprodleně vyšetřila a aby měly příslušné pořádkové a nevládní organizace tuto otázku pod kontrolou.“

Mezi účastníky bylo hodně těch, kteří zakrývali obličej, včetně radikálů z Černého bloku. Počátkem dubna začal ve Francii platit zákon proti výtržníkům, podle něhož mohou místní správy zakazovat akce protestů a mají soupisy protestujících. Podle zákona je zakázáno zahalovat obličej.

Alexej Muchin ředitel Centra politických informací považuje taková opatření za neúčinná s tím, že jsou v rozporu s hlavní koncepcí existence občanské společnosti ve Francii – práva na revoluci, na něž jsou Francouzi hrdí. Takové zákony jen rozpoutávají vášně. Francouzští občané protesty tiše podporují.

Igor Šatrov, zástupce ředitele Národního institutu současné ideologie tvrdí, že pro žluté vesty jsou prvomájové demonstrace důvodem k zesílení aktivit. Řekl: „Ukazuje se nový smysl Dne mezinárodní solidarity pracujících. Hnutí žlutých vest mělo zpočátku sociální charakter, vázalo se na změněnou sociální situaci.“ Šatrov si myslí, že počáteční roztříštěnost tohoto hnutí a to že tam nebyli formální vůdci neumožnilo vládě zavést dialog a domluvit se.

Policie pouze používá sílu

Protesty žlutých vest začaly 17. listopadu a probíhaly o sobotách. Nejprve se protestovalo proti zvýšení cen paliv, ale potom se začalo vystupovat za změny sociální politiky Francie vcelku.

Žluté vesty žádají zmenšení rozdílu mezi bohatými a chudými a provedení referenda o významných otázkách. Prakticky se všechny protesty měnily na konfrontace s policií a bouře, při kterých mohli demonstranti rozbíjet výklady drahých obchodů, bank, nebo podpalovat drahá auta.

Jenže jednání donucovacích orgánů byla často mimořádně krutá. Proti policejnímu násilí byla namířena akce z 2. února. Avšak o týden později, při rozhánění demonstrantů, bylo několik žlutých vest vážně zraněno. Jeden ze zraněných uvedl, že se demonstranti snažili nepořádkům zabránit. Řekl: „Děkujeme naší policii a ministru vnitra Castanerovi. Jeho policajti nemají zájem o podporu práva a pořádku, ale používají jen sílu. A když my všichni se snažíme bránit nepokojům, bijí nás.“

Dalšímu protestujícímu byla utržena ruka v zápěstí. Zaznamenala to skupina video agentury RT Ruptly, dokumentující protesty.

Převzato z RT.com

***

Rusko je připraveno odejít z Evropské konvence pro lidská práva

5.května 2019

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) již dlouho pokoušel trpělivost Ruska, když se řídil politikou dvojího metru a přijímal proti němu politicky motivovaná rozhodnutí. Stálý představitel Ruské federace v Radě Evropy  Ivan Soltanovskij řekl novinářům z RIA Novosti, že Rusko uvažuje o odchodu z Evropské konvence pro lidská práva. Poznamenal, že podnětem bylo zbavení ruské delegace v roce 2014 hlasovacího práva v PACE. Kvůli tomu nebyli ruští zástupci přítomni při volbě soudců ESLP. Výsledkem je jasný protiruský postoj ESLP, kdy prakticky jakýkoliv soudní spor proti Rusku je „automaticky“ v neprospěch Ruska, bez ohledu na argumenty ruské strany a na zvláštnosti ruského právního systému.

Proto ruské vedení zvažuje možnost vypovědět ESLP, což ve výsledku povede k odchodu z Rady Evropy.

Rusko není nijak ovlivněno tím, že je jeho delegace zbavena práva hlasovat v PACE a samo zastavilo platby, z nichž se vyplácejí mzdy evropským úředníkům. Dá se předpokládat, že odchod Ruska z jurisdikce ESLP a ukončení členství v Radě Evropy nebude pro něj mít žádné následky.

Převzato z Topcor.ru

***

Jak si Avakov a Zelenskij zvyknou?

Anton Kaněvskij

7. května 2019

V systému ukrajinské vlády není ministr vnitra první, ale není ani druhý. Ukrajinský ministr vnitra Andrej Avakov prý má v oblibě takto vyznačovat své neformální postavení ve vládě po roce 2014, které je při změně prezidenta zachováno. Je to známý charkovský byznysmen patřící v roce 2013 mezi 200 nejbohatších osob na Ukrajině. Byl také šéfem oblastní správy a hned po převratu se stal ministrem vnitra. Ihned od února 2014, od prvních týdnů svého působení ve funkci ministra se připravoval k další bitvě o moc. Zformoval osobní armádu a dnes má v rukou i policii, síly Národní gardy, četné prapory začleněné do policejní struktury a pluk Azov, donedávna prapor.

Známý novinář Pavel Šeremet, zavražděný v Kyjevě, kdysi řekl: „Azov je nejorganizovanější ideologická síla na Ukrajině.“ Konstatování je to zcela spravedlivé. Na podzim 2016 ustavil Azov politickou stranu Národní těleso pod vedením Andreje Bileckého a v roce 2018 byly Azovem utvořeny Národní skupiny, pouliční ozbrojené struktury. Azov je současně společenské hnutí prosazující ideologii sociálního nacionalismu, něco jako německý nacismus. Podle názoru izraelského Haaretzu je Avakov hlavní politický patron ukrajinských neonacistů.

Samotnému Avakovu se role „ne druhého“ líbí. Pro Porošenka se nutnost koexistence s Avakovem stala svého druhu noční můrou a pokusy o umravnění ministra za pomoci skandálů se minuly úspěchem. Příkladem toho je trestní stíhání Avakovova syna ve věci dodávek armádních ruksaků za přemrštěné ceny.

Nejviditelnější ukázkou Avakovovy nezávislosti na Porošenkovi bylo proniknutí Saakašviliho přes ukrajinskou hranici a odmítnutí splnit Porošenkův příkaz odehnat „mišomajdan“ od zdí Rady. Porošenko to musel spolknout. Důležitým momentem ve vztazích těch dvou bylo to, že Porošenko se velmi bál pouličních radikálů, bál se dát jim jakýkoliv důvod k podezření, že není patriot a často jim šel na ruku. Lze připomenout jak začala a poté se rozvíjela blokáda Krymu a nato Donbasu.

Čím blíže k prezidentským volbám, tím více ochabovala klidná koexistence Porošenka a Avakova. Má se za to, že Avakovo ministerstvo vnitra do značné míry blokovalo administrativní zdroj, s jehož využitím by mohl Porošenko zachránit své křeslo. Konkrétně byla neutralizována Službou bezpečnosti Ukrajiny (SBÚ) vypěstovaná neonacistická skupina C14*. Narušovala předvolební kampaň Porošenkových soupeřů, zvláště Tymošenkové. Nakonec dal Avakov rozkaz radikálům Národní skupiny, která vytvořila nervózní atmosféru na předvolebních kampaních Porošenka. Při porušení řádu ihned zasáhla policie a akci zastavila.

Před volbami se dali dohromady Tymošenková a Avakov, ale stejně zvítězil Zelenskij. Kolomojskij, stojící za Avakovem, 2. května uvedl: „Jsme ve stálém styku a myslíme si, že jde o společné vítězství. … fan klub Zelenského … Povzbuzovali jsme proti Péťovi.“

Nikdo z Avakovových lidí, včetně Bileckého, nehlasoval pro skandální jazykový zákon, který byl přijat Nejvyšší radou 25. dubna. Sám Avakov, Armén z Baku, příliš ukrajinštinu neovládá, mluví rusky, ač s posměšky k ruštině.

Ukrajinští odborníci se často zaobírají rolí Avakova v nové vládě. Jednou mu dávají funkci předsedy vlády, potom osobnosti ze Služebníka lidu J. I. Čujka, fungujícího jako politický „strýček“ nezkušeného „lidového prezidenta“ holobrádka (úlohu Čujka může převzít i Kolomojskoj). Vcelku to vypadá, že postavení „toho, komu se nelíbí “ být druhým – Avakova, po prezidentských volbách ještě vzroste.

V dohledné době nejsou nadějné žádné páky k omezení vlivu Avakova na Zelenského. Přitom je těžké si představit, že nového prezidenta zformuje přítomnost velkých paramilitárních formací rozmáhajících se na Ukrajině a celkově vliv neonacistické ulice. A zde je nové ohnisko potenciálního střetu mezi novým prezidentem a starým ministrem. Otázka je, zda může dokázat udělat Zelenskij to, co nedokázal velmi zkušený Porošenko – vytrhnout se z uzavřeného kruhu chytře sestrojeného Avakovem.

Převzato z Fondsk.ru

***

Vztahy mezi USA a Německem jsou rozbité na kousky – německý tisk

8. května 2019

Důkazem, že přátelství mezi oběma zeměmi je pryč, je nečekané zrušení návštěvy ministra zahraničí USA v SRN. Tento závěr učinil v německém vydání Suddeutsche Zeitung novinář Daniel Bressler.

Pompeo zrušil návštěvu u Merkelové a Maase několik hodin před jejím začátkem a namísto toho odcestoval do Bagdádu. Novinář k tomu řekl, že je to ve světě diplomacie nezdvořilé. Dále uvádí: „Ať je to tak nebo tak, za více než dva roky od nastoupení Trumpa do funkce se z bývalého německého přátelství se Spojenými státy staly trosky.“ Poznamenává, že dosud není jasné, co mohlo být pro amerického ministra zahraničí důležitější než krátká návštěva Berlína. Má přitom za to, že zahraniční politika Washingtonu za Trumpa je svým způsobem předvídatelná. Řídí se principem, že je potřeba vlastní zájmy prosazovat nikoliv za pomoci chytré diplomacie, ale prostřednictvím vlastní hrubé politiky, dokonce i při sporech se spojenci. Autor je přesvědčen, že v mnoha případech už nejsou USA spojenci, ale jsou nepřátelé, proti nimž se musí vytvářet aliance. Naději vkládá do odchodu Trumpa, kdy se USA opět pro Německo stanou skutečným partnerem a spolupracovníkem. Článek uzavírá: „Nikdy se již nestanou tím státem – garantem, na který se Němci tak dlouho spoléhali.“

Ministr Maase před časem promluvil o strukturních změnách ve vztazích Evropy a USA, které se negativně odrážejí na dvoustranných stycích. Kromě toho zkritizoval zahraniční obchodní politiku Washingtonu s tím, že obchodní válka mezi Čínou a USA je pro Němce nebezpečná a snaha Američanů ovlivňovat energetický trh EU prostřednictví sankcí proti Rusku je nepřijatelná.

Převzato z Rusvesna.ru

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů