Retro: Tak mu patří, a včíl už ticho

Reklama


Povídku jsem dostal od kamaráda, strýc Staňa prý souhlasí se zveřejněním.

A tož tak:

„Daj nám šeckým po velikých,“ pravíl Jaroš od Kolkú a zavřel oglábné dveře hospody. Vyvalený hospodský zavřel pípu, z keréj za tú chvílu utéklo už třetí pivo nekam do kanála. „Kurňa chlapé, ale ticho, nic sa tu nestalo,“ eště pravíl a už skládál na tác jednu štamprlu podle druhéj.

Co sa to vlastně stalo?

Na Slovácku, tu za jedným kopečkem a třema potúčkama sa táhne jak špagát taká pěkná dědinka. Dysi dávno í ludé dali méno Suchá Loz podle suchého vrbového prútí, keré rústlo celým krajem. Žijú tu pracovití a bohabojní ludé. Šak je to také poznat po pěkných barákoch a novém kostele. S tých ludí sa jeden taký obližprst silú mocú tlačíl mezi pány. Tlačíl tak silno, že jednúc z maléj strany to stihl dotáhnut až na velikú. Stál sa z něho poslanec, co zákony republiky matle z jednéj kopy do druhéj.

„Nažraní odejdú, hladní dojdú, tak to dycky bylo aj bude,“ pravila dysi dávno moja babička a v nebi sa nad takým počínáním křížuje.

Eště si nestihl nový poslanec Petr, strany, keréj knížepán dělá pána, v parlamentu odskočit na velikú a už býl v televizi známý jak medvěď na Růžencovéj púti v Brodě. Jednúc sa celý uglondaný vrátíl dom, jazyk vytáhaný od řečí múdrých, či aj inych, a že si zajde na pivo do hospody. Doma pravíl: „Zajdu mezi prosté ludi, dám si pivo, poslechnu si neco chvály.“ Potichu si pravíl k sobě: „Třebas ně nekdo zaplatí aj piva dvě.“ Kráčál dědinú jak po chupatém koberci v Holivúdě, „nech ludé vidíja, že sa nehaňbím ít mezi ně.“

V hospodě bylo chlapú akorát tak do stoliček. Petr, čí pravda býl ten poslanec, ze mňa nedostanete, stúpl do dveří. „Pivo,“ zakřičel jak byl už zvyklý, v bufetě parlamentním.

„Na co sme ťa volili kamaráde?“ ptál sa Olin Senošlápkúj, „šak také věci, co včíl děláte, ste v tom vašém programu ani neměli.“

„Keré myslíš Senošlápku? Dělám šecko, co sa ně poví,“ ptál sa Petr a rozhlédál sa, kdo mu napoví.

„No keré? Přídavky na děcka krátíte, porodné berete, platy budú menší, šecko zasej dražší.“

„Šak co, do chce, nech si rodí, moja má už odroděné. Tři děcka a stačí, na co sa drat o to, co už mám,“ múdro pravíl Petr, „a esli …,“ esli chtěl eště neco řéct poslanec, to nevím, no včíl to plésklo. Povím vám včíl to, co sa vlastně v téj hospodě prý ani nestalo.

Facka od moravského Slováka dopadla na hubu teho mudrlanta. Tú ranú sa mu hlavu otočila tam, de su normálně záda. „Plésk!“ přiletěla druhá, z druhéj strany, z ruky voliča stejnéj strany. Tá rana hlavu vrátila do míst, kam nosem mířila předtým. Poslanec Petr, včíl poliskaný, měl v hlavě aspoň chvílu jasno. Nemeškál a proletěl dveřama z hospody ven. Aj dyž bylo už tma, v hlavě mu to svítilo, už bez koberca letěl dědinú rovnúc dom.

„Zavři ty oglábené dveře Jarošu,“ pravíl Ondra od Horních. „Já sem ho chtěl eště kopnút do prdele.“

„Daj nám šeckým po velikých.“

„Kurňa chlapé, ale ticho, nic sa tu nestalo!“

Poliskanec sa nepochválíl doma ani ve straně parlamentní.

Pochválíl sa až dosi svojí ženě v posteli: „Túto rukú sem lištíl po hubě poslanca.“

„Ukaž, jak umí zmáčknút, Milošku,“ zdychla žena pod peřinú. „Ale včíl už ticho. Po čuňách sa nesmíja liskat ani poslanci. Třebas by si aj zaslúžili.“

Přejít do diskuze k článku