Topka už má hrobníka – bankrotáře Bursíka

Víte, co sice není, ale vypadá jako přesmyk situace vyjádřené steskem, že nejsou lidi z doby socializmu do éry současného kapitalizmu? Ne? No přece tak, že pro podzimní senátní volby sáhne TOP 09 po Martinu Bursíkovi a ODS po Pavlu Žáčkovi. Tedy po výtečnících, zpropagovaných až tak, že přijmout by se je ošklivila možná i stranická buňka v Horní Dolní, ale pro nejvyšší vedení bývalých státostran vypadají jako možní senátoři dobří až až. Dokonce až tak, že bez nich by se do voleb de fakto nedalo jít. Záměrně se tak až do absurdna zesiluje dojem, že je u nás pro politiku, čili pro práci pro Obec aneb Národ a Stát, už dobrý kdekdo a dokonce i tihle dva. A to nejen tak pro nic za nic, ale jako součást velice rafinovaného úskoku, v jehož rámci dostala tahle dvojice úkol, o němž promluvím později a pro který je každý z nich vyhlédnutý téměř jakoby úradkem božím. Jde totiž o poměrně vzácné exempláře, při vyslovení jejichž jmen se jedna půlka národa rozchechtá a druhá začne hledat hůl. Ten první ze jmenovaných pobavil národ, když ohnivou výzvu k nejtvrdším silovým opatřením proti své stranické odbojnici esemeskoval nikoliv své milence, ale právě té odbojnici. A do dějin politických se zapsal, když zelenou stranu, které jsou na celém světě levicové, přeměnil na hadr, stírající prach z bot jistého pravicového chlapiska, a šmejdil tím hadrem po jeho holinkách s takovou vervou, že se na to jednoho dne odmítli spolustraníci dívat a hnali ho ze strany, až se za ním meluzína rozhůčala.

Ten druhý, s tím knírkem, se zas proslavil, když si sám vymyslel a sám sebe protlačil do jím samým navrženého institutu sice ne úplně jasného určení, ale zato vybaveného dvěna názvisky (Ústav paměti národa a Ústav pro studium totalitních režimů čili ÚSTR), kteréžto nejpravděpodobněji vymyslel též sám.. Tyhle totalitní věci se sice už dlouho předtím přepodrobně zkoumaly v Historickém ústavu Akademie věd a též v Ústavu dokumentacea vyšetřování zločinů komunizmu, ale on se rozhodl, že je přece jen potřeba si to všechno ještě jednou v klidu projít, sám si dost možná určil nebo domluvil i plat – a do ředitelské sesle ústavu s dvojím názvem s co největší slavnostností zasedl v roce 2007.

No a začaly se ukazovat věci. Najednou si podřízení ředitele všimli, že když přijde řeč na historické otázky či problémy, mlčí buď jako zařezaný, anebo rovnou opouští místnost. Tak se začali poohlížet po jeho akademiché kvalifikaci a zjistili, že žádným historikem nikdy nebyl a není. Že vysokou školu sice vystudoval, ale nikoliv historii, ale žurnalistiku. A vědou historickou – a to ještě ve spřažení s politologií – prolétl jako meteor v průběhu jediného roku v letech 1990-91. Pochopitelně se pak jeho zmíněná ředitelská sesle začala chvět a třásla sebou jak pominutá až do roku 2010, kdy z ní povedený ředitel konečně vypadl. Za nového ředitele, Pernese se mu plat teď už jen coby prostého zaměstnance na pár měsíců snížil, ale když pak po těch pár měsících stejné politické síly, jež ho dříve do ředitelské sesle vynesly, druhého ředitele Pernese z ústavu zase vystrnadily, objevil se v ústavu ředitel třetí. Nu a protože utkán ze stejného akademického i politického materiálu jako ten první, odškodnil prvního za předchozí jeho vyhazov i za ušlou finanční újmu posunem o celých devět platových tříd nahoru. Ten pochopitelně neprotestoval.

Tolik tedy k profilu obou posil TOP 09 a ODS do podzimních senátních voleb a v souvislosti s tím i slovo k onomu jejich ůkolu, shora zmíněnému. Sami vidíte, že oba kandidáti v úplně nejšpičkovější formě nejsou, a že si je tedy TOP 09 a ODS nejspíš nevybraly proto, aby jejich pozice ve volbách či po volbách posílily. Ano, máte pravdu. Byli vybráni k čemusi slavnostnějšímu a docela i makabróznímu.

Po několik let už obě pojednávané strany, jak známo, churaví, počet jejích členů i voličů klesá a naděje na zlepšení, jak se předáci obou stran shodli, není ani na nejdelší vzdálenost v dohledu. „ Husity je třeba bušit do hlavy a ne s nimi dělat politiku“, zaznělo tam prý jako nejpůsobivější argument, a pak se už odsouhlasilo, že než umírat pomalu a s bolestí, je lépe skoncovat to rychle a najednou. Ovšem ne tak, že předáci uvedených stran vystoupí kdesi na shromáždění svých stran a tam to delegátům oznámí. „Kdepak, to by nám otloukli židle o hlavy“, prohlásil ten, co mluvil o husitech. „Musí se to narafičit jako přirozená smrt.“

A tak se dumalo, až se přišel na onen fígl s angažováním Bursíka a Žáčka do senátních voleb. Předpokládá se, že už jenom tohle samo o sobě stlačí preference obou stran k pěti procentům, a pod tu hranici – což je ona plánovaná smrt – je posunou výsledky obou pojednávaných kandidátú v jejich obvodech.

Nu a pak se ohlásí ten konec, bude hrát hudba a bude to velice dojemné.

Řeknu vám, politika jim nejde. Ale na fígle a na vytvoření atmosféry jsou jedineční…