Tři kufříky na Rudém náměstí

Přehlídka Dne vítězství po 70 letech mohla překvapit jen málokoho. Snad ruského ministra obrany Šojgu, který se před tím, než si v čajce s číslem 0001 MO 77 nasadil furažku, čepici s generálským lemováním, a udělal na trupu těla poctivý pravoslavný kříž. Pokřižování pomohlo, takže celá přehlídka proběhla bez závad a nebe nad Moskvou bylo šmolkově modré jako vždy, když se do mraků rozpráší stříbro a prý i cesium. Černobylsky modré nebe, se tomu říkávalo…

Úvodem prezident Ruské federace, Vladimír Vladimirovič Putin, přijal ve Velkém kremelském paláci hlavy všech států.  I toho českého, kterému Parlament ČR nasadil povinnou euroohlávku neúčasti na vojenské přehlídce, snad kvůli označení techniky černožlutou lentočkou, možná kvůli tomu, že vojáci na přehlídce byli podobní těm na Krymu při opětovném sjednocení ruské země, a nalezli bychom tisíc kvůli, z nichž nejpodstatnějším „kvůli“ pro naše zákonodárce jest – kvůli zbabělosti. A tak prezident Zeman belhal sám a až jako poslední z kremelského paláce. Zda došel alespoň k tribuně, nevíme. Prý jednal se slovenským premiérem Ficem, a je tedy úplně jedno, kde.

Ostatní, nikým nemanipulovaní účastníci, se pohodlně usadili na tribuně, byť jim nebylo dáno se velebit. Většinou se stálo. Vedle Putina se nacházel čínský prezident s chotí, po druhé straně nově zvolený prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev, a vedle choti čínského státníka se nalézal, ještě v první řadě, indický prezident Modi, silný hinduistický nacionalista.

Tři hlavní protagonisté s sebou také magnetizovali své nosiče kufříku. Kdyby kufřík nosili prezidentu Zemanovi, soudil bych, je jest tam ložena borovička „s dálkovým odpalem“ do chřtánu zájemce. Libovolného. U Putina vím, že šlo o jaderný kufřík, respektive modul spojovací, který měl i pobočník čínského prezidenta, připomínající Odd Joba, zabijáka z filmů o agentu 007. Ještě lépe, v elegantně vyhlížející uniformě, vypadal pobočník indický, s kufříkem pana Modiho.

Tři kufříky se dnes, a tvrdím že poprvé v historii světa, nacházely jeden vedle druhého na Rudém náměstí, a možná tak jen potvrzovaly svou přítomností to, proč ještě nikdo za posledních sedmdesát let jejich majitele nenapadl větší vojenskou silou, nepočítáme-li rozmíšky na rusko-čínské hranici v dobách minulých. Svět mohl být zničen snad tisíckrát, kdyby „zlé kufříky“ žily svým životem. Nebo kdyby je držel někdo méně odpovědný.

Přehlídku viděli prezidenti Ázerbajdžánu, Arménie, Tadžikistánu, Mongolska, Vietnamu, Venezuely, Jižní Afriky, Zimbabwe, Egypta, několika menších afrických zemí, a přirozeně také již zmiňovaných Indie a Číny. Čínští a indičtí vojáci také pochodovali před tribunou, stejně jako Srbové. Nechyběl Pan Ki-moon z OSN, ani představitelka UNESCO. Pana Fica ze Slovenska, který v té době jednal s panem Zemanem kdesi v nitru Leninova mauzolea, nepočítám.

Vojáci, stroje, letouny – tři zdroje a tři součásti přehlídky. Do hodiny bylo po slávě. Pak ještě stisknutí rukou posledním veteránům, kteří měli průměrný věk 95 let, a rychle zpět před Kreml, k hrobu Neznámého vojína, kde všichni položili alespoň rudý květ (zdálo se mi, že Fico se i pomodlil, neb postál a zdržel se), „náš“ Zeman květinu nepoložil. Věřme, že kvůli své omezené hybnosti (nebo kvůli zákazu?). Odcházel poslední, a sám, tak jako z kremelského paláce.

Komentátor ruské televize ho při fotopoolu po kladení květů u hrobu mezi tádžickým a arménským prezidentem identifikovat nedokázal. Jako by Zeman nebyl. Vlastně, nebyla (zastoupena) ani Evropská unie. Naše neúčast je ovšem velkou hanbou. Místo vojáků indických, kteří neosvobodili ani píď ruské země, měli být přítomni vojáci českoslovenští, „svobodovci“, kteří prošli od Buzuluku přes Kyjev, který zpola osvobodili, až po Duklu. Jejich krev pošpinily svým nátlakem „turbobuzny“ deroucí se po profesorských titulech, platných však jen v šatně pražské kavárny. My ostatní víme, kdo scházel, a víme, že stejně jako přítomní veteráni, ani my se nemusíme dožít sláv příštích. Ale té  hanby nás alespoň „Putnovci a jiní odrodilci“ mohli ušetřit.