Turecké vydírání Evropy

Máme nového nepřítele?

Po pondělním zasedání EU a Turecka v Bruselu se ve sdělovacích prostředcích píše o vyděračských požadavcích Turecka, po jejichž splnění by bylo ochotno do jisté míry omezit emigraci běženců. Píše se o tom, že Turecko má mnohem lepší vyjednávací pozici, a že bude pravděpodobně nutné splnit zejména jeho finanční požadavky i ustoupit při vyjednávání o přijetí do EU.

Domnívám se, že to není tak úplně pravda.

Po sestřelení svého letadla tureckou stíhačkou zareagovalo Rusko rychle a účinně. (Pomiňme, kdo ve skutečnosti seděl za kniplem turecké stíhačky, faktem je, že se Turecko k odpovědnosti přihlásilo). Rusové ihned zastavili dovoz ovoce a zeleniny z Turecka, zastavili turistický ruch a omezili obchodní styky. Tím tureckému hospodářství zasadili výrazné rány, protože na příjmech z obchodu s Ruskem závisí celý rozpočet a spokojenost velké části tureckých občanů. Erdogan nepodnikl nic, čím by redukoval nastupující utečeneckou vlnu, z níž tyjí gangy převaděčů, obchodníků s potřebami pro přeplutí moře i státních zaměstnanců, konkrétně např. policie.

Finanční požadavky, které Turci vznášejí vůči EU, mají údajně pokrýt výdaje s několika miliony syrských běženců. Lze však s velkou pravděpodobností očekávat, že by hlavně posílily státní rozpočet, který je po ruských sankcích tvrdě postižen. Tyto peníze by fakticky zachránily tureckou vládní kliku od vnitřních bouří. Nebyli by to jen turečtí Kurdové, kdo by možná i násilně vyjádřil svou nespokojenost, ale i zemědělci, pracovníci v turistickém průmyslu a široké vrstvy navazujících podnikatelů. Zesílenou opozici i vládní represe můžeme pozorovat už dnes.

Proč o tom píši?

Myslím si, že vedoucí činitelé EU by měli zaujmout podstatně tvrdší vyjednávací postoj. Mohou, jako Rusko, vyzvat své občany, aby přestali jezdit do Turecka, které podporou běženecké invaze fakticky vyhlásilo Evropě nepřátelství. Mohli by rovněž vyzvat obchodní organizace k omezení obchodu s Tureckem, zavést vysoké celní bariéry tureckému zboží. Nebylo by také od věci, aby představitelé členských zemí v NATO dali na pořad dne otázku vyloučení Turecka, které v rozporu s celoevropskými zájmy podporuje Daeš a válčí s Kurdy, významnou složkou boje proti islámským teroristům. To vše je v zásadním rozporu se statutem NATO. Pokud by se tak stalo, došlo by v Turecku k státnímu převratu a s novou rozumnou vládou by se bezpochyby dohodla EU i Rusko.

Tak jako prezident Zeman, nepovažuji za vhodné dávat evropské peníze Turkům. Ty je třeba šetřit na dobu, kdy v Sýrii opravdu zavládne mír. Pak by bylo namístě poskytnout tyto peníze přímo běžencům v Evropě. Vybrat by si je ale měli v místě původního bydliště po návratu do míst, odkud přišli, aby si mohli opravit svá zničená sídla, nebo postavit nová, a mohli začít pracovat a podnikat doma. Měli by motivaci se dobrovolně vrátit domů.

Výrazný podíl na evropském příspěvku by také měla dostat budoucí syrská vláda, vzešlá z voleb, aby měla prostředky na zavlažování a boj proti suchu, které stálo v pozadí celé syrské krize.

Jsem si vědom, že názory prostého občany členského státu EU těžko změní situaci v mezinárodních vztazích. O těch rozhodují někde jinde lidé (nelidé?), o nichž jsme nikdy neslyšeli a jež vůbec neznáme. Těm slouží i ti, kteří se sešli v Bruselu, a kteří o věcech týkajících se nás všech, budou zakrátko znovu jednat.

Potěšitelné je jen to, že o tom – zatím ještě – můžeme veřejně napsat.