Turkova volba

Jenom řádný smělec může dnešní referendum v Turecké republice označit za volby. Nabízí se bílá hlasovací kartička EVET, ano, pro panensky neposkvrněnou budoucnost vlády s prezidentem Erdoganem, nebo kartička hnědá, trochu začoudlá, připomínající odpad z Diyarbakirské kanalizace. Ta nese nápis HAYIR, ne, což znamená ne všemu pěknému, jarem kvetoucímu, s věčným prezidentem Erdoganem a s jeho  plnými mocemi nad osudy všech Turků.

Jen zavilý  gülenista dnes  volá  hayir Erdoganovi, zatímco  Turek chce slyšet evet, ano, jako z úst milované Šehrezády. Co na tom, že v duchu islámské tradice možno té jiné Šahrazád utnout hlavu. Šahrazády Turecka už dnes nechodí prostovlasé a s minisukněmi jako před čtvrtstoletím sama premiérka země paní Tansu Cillerová. Turkyně jsou měněny návratem  do kokonů dle šaríatu, zatímco budoucí turecké božstvo, prezident Erdogan, vypadá pořád stejně. Jako turecký gastarbeiter roku 1975 kdesi v západoberlínském Köpenicku. Vystrašený  sám sebou  a proto zlý a mstivý.

Dobu dnešní, erdoganizující se, možno jen prošaškovat.  Nusret Gokce, kuchař populárnější zdejšího Pohlreicha, na to vsadil, a jeho gesto u volební komise kopíruje jeho gesta jiná, kterými se opičí po dávno zapomenuté kapele The Bangles a jejím hitu „Walk like an Egyptian„. Fajnšmekr orinoko se alespoň pobaví, neboť z chůze Egypťana udělal, jak známo, druhdy populární Michael Jackson především sahání do vlastního  rozkroku. A Lucie Bílá, hádejte před kolika lety,  zjevem vypadala jako pátá členka  tohoto amerického ansámblu.

Mezitím, co lelkuji nad těmito příhodami, přistála mi ve schránce zpráva. Z  Čukotky, věčně zalité (teď na jaře) sluncem i sněhem Christos voskres!, raduje se daleký přítel spolu se mnou. Ale jaké Turecko a jaká doba nám teď  naopak na Bosporu umírá, ptám se svého monitoru…