U nás taká obyčaj, sekyru si požičaj (slovenská lidová)

Reklama


Se značnou dávkou despektu jsem si přečetla slova našeho multikulturního humanisty a vzdělance, liberálního šlechtice, exministra zahraničních věcí. Údiv ve mně vzbuzuje fakt, že mu k tomuto názoru pléduje celá vládní koalice v čele s lidovci.

,,Česká republika bohužel zmeškala šanci přijmout uprchlíky, kteří by nám byli kulturně blízcí, tedy křesťany ze Sýrie. Takže nakonec můžou přijít kvóty a pak už nebudeme mít na výběr. Takže svou nechutí, neochotou a lakotou se nakonec můžeme dostat do horší pozice, než kdybychom to řešili vstřícně a aktivně,“ řekl Parlamentním listům předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg.

Buď se  intelekt těchto pánů pohybuje v pásmu těžké subnormy nebo by měli okamžitě vyhodit svoje poradce. Vnímání problému z jejich strany je velmi simplexní a zcela nesprávné.  Celá tato problematika vůbec není postavená tak, jak se nám ji snaží předvádět.

Lze jistě říct, že v Sýrii žijí šiíté, sunnité a křesťané. Větší zjednodušující nepochopení ale už není vlastně možné

Asi jen stvoření zvané český politik totiž může apelovat na pojem kulturní blízkosti a dělat kulturní rozdíly mezi syrskými alavity, drúzy, sunnity, jezídy, a dalšími Araby hlásícími se např. k východní syrské církvi (správně Svaté apoštolské katolické asyrské církvi východu), syrské pravoslavné církvi (je známá též coby jakobité), z které se pak vydělila Koptská pravoslavná církev (neunávající christologii chalkedonského koncilu z roku 451). Pak tu  máme třeba malabarskou církev. Ti si  říkají také křesťané svatého Tomáše, údajně ji založil tento apoštol. Po příchodu Portugalců je donutili r. 1599 sjednotit se s Římem, ovšem většina z nich při nejbližší příležitosti (1653) od této unie ustoupila a část z nich se spojila se Syrskou jakobitskou církví a od 60. let 20. století se stala nezávislým katolikátem s dvanácti metropolemi (v Indii a jednou v New Yorku). Další část se znovu sjednotila s Římem jako syromalankarská církev. Nestoriáni, kteří v unii s Římem zůstali, vytvořili syromalabarskou církev, ze které se pak opět větší část zřekla unie s Římem, přihlásila se k původnímu nestoriánství a od r. 1905 vystupují jako tzv neonestoriáni. Že se nakonec v Syrii (jakožto i všude jinde) objevili lidé přinášejí letniční a jiná protestantská hnutí, to je naprosto zanedbatelné. Všechny tyhle církve jsou z hlediska katolické a pravoslavné církve u nás ve své podstatě hereze nejhrubšího zrna. Jde o hutné a pestré směsky, kde je více či méně dominantním prvkem zoroastrismus, jazdanismus, manicheismus, nestoriánství, atd., někde nacházíme i prvky hinduismu, mithraismu a súfismu. A dokonce šamanismu.

Obecně vnímaná ,,západní,, představa dělení muslimského  obyvatelstva vyznávajícího islám je na sunnity a šiíty. Sunnitů je většina 80 až 90 %,  uznávají legitimitu čtyř prvních chalífú. Po smrti Muhammada si získal postavení chalífa Abú Bakr. Ale chalífem se chtěl stát i Ali, Muhammadův bratranec. Slovem šiíté byli označováni stoupenci čtvrtého chálifa Alího ibn Alí Táliba. Alí byl bratrancem a zároveň zetěm proroka Muhammada. Stoupenci Alího šli do opozice a vládu Abú Bakra neuznávali. Alí se nakonec přece jen chalífou stal, ale až čtvrtým v řadě. Po jeho násilné smrti odmítli šiíté nového chalífu a místo toho uznávali jako pravé vůdce jen potomky Alího.  Těchto potomků imámů bylo 11, včetně Alího 12. To je jen pro velmi základní představu. Ještě k islámu jedna velmi důležitá poučka, která se u nás zcela opomíjí. Každý mu´min je muslim, ale ne každý muslim je mu´min. Muslim je člověk, který žije z nejrůznějších příčin pod křídly islámu, přijal ho, nebo se v něm narodil  a vyznává jeho doktrínu (většinou ale v rovině: islám = tradice jeho předků). Mu´min je muslim, který víru přijímá srdcem, bojí se jen boha a vždy dodržuje učení koránu. A teď zpět k Sýrii.

Syrští Drúzové jsou sice v podstatě sekta vzniklá na platformě šiítského islámu. Ale zda je lze ještě vůbec považovat za muslimy, je velmi diskutabilní. Sami sebe nazývají monoteisty  – al Muwahhidún. Na počátku 11 století vládl v severní Africe panovník šíitské fátimovské dynastie al Hákim bi amri llláh, kterému se tehdy podařilo  rozšířit území o syrský emirát v Aleppu. Tenhle chalífa měl přezdívku šílený. Vztaženo na jeho dobu. Měnil v různých údobích naprosto nevyzpytatelně chování k různým náboženským skupinám na svém území, jednou pronásledoval sunnity, jindy křesťany a židy, jezdil prý také sedm let jen na oslu a nestříhal si vlasy ani nehty, mnohdy prý vydával podivné a nesmyslné rozkazy. Jeho chování a zjev byly velmi výstřední,  projevovaly se u něho radikální náhlé změny v  chování s dopadem do státní politiky, v  osobním životě byl extrémní asketa. Je popisován jako nesmírně mstivý, krvelačný a  brutálně bezohledný v jednání s nejvyššími úředníky jeho vlády. S až  obsedantní  posedlostí potlačoval všechny znaky korupce a nemorálnosti ve veřejném životě. Také nařídil veřejné vysílání kleteb proti první třem chalífům (Abú Bakrovi, Umarovi a Usmanovi ibn Affan)  a proti oblíběné manželce Muhammada  Aiše.

V jedné etapě své vlády podnikl dobře mířený pokus o likvidaci křesťanů a vyzýval k systematickému ničení všech křesťanských svatých míst na Blízkém východě, který vyvrcholil rozbořením Chrámu Svatého hrobu v Jeruzalémě. Načež následovalo jeho zbožštění extremistickou skupinou ismailitů, která se stala zakladatelem drúzského náboženství.

V roce 1016 se Hákim v káhirských mešitách vyhlásil za vtělené božství. Hlavním šiřitelem této zvěsti se stal jeho pobočník Muhammad al Darází. Káhirští obyvatelé jeho kázání odmítli, proto Darází uprchl do Libanonu, kde v roce 1019 na víru v Hákima obrátil jednu libanonskou komunitu, které pak propůjčil i své jméno. Mezitím si Hákim vybral za vezíra perského mystika Hamzu ibn Alí ibn Ahmada, jenž se pak stal hlavním architektem drúzské věrouky. Ten poté Darázího nechal coby heretika zavraždit. Krátce nato, roku 1021, Hákim při vyjížďce v okolí Káhiry beze stopy zmizel. Soudí se, že byl úkladně zavražděn svými náboženskými odpůrci. Hákimovi přívrženci nicméně věří, že byl vzat do nejvyššího nebe a tam nadále žije v skrytosti. Na konci světa přijde spolu s Hamzou nastolit drúzskou světovládu.

Drúzské náboženství je silně ovlivněno novoplatónskou filosofií. Al Hákima  považují za čistou božskou podstatu, která na sebe přijala pomíjivou lidskou podobou. Věří v několik božských inkarnací před Hákimem, ale už ne po něm – je totiž definitivním projevem božství. Vezír Hamza se prohlásil za vtělení tzv. univerzálního Rozumu, čímž si zabezpečil hned druhé místo po Hákimovi. Drúzské náboženství je esoterické; věřící se dělí na zasvěcence, ti jsou tvrdým jádrem drúzského kléru, a nezasvěcené laiky.. Drúzové zásadně nikoho na svou víru neobracejí, konverze k drúzskému učení ostatně ani není možná. Ženy mezi Drúzy užívají rovnoprávné postavení, ve srovnání s muži jsou dokonce považovány za vhodnější k zasvěcení. Místo pěti sloupů islámu Drúzové dodržují sedm povinností stanovených Hamzou ibn Alím: patří mezi ně pravdomluvnost, starostlivost o bratry, odmítnutí jiného náboženství, uznání Boží jedinosti a podrobení se Božím příkazům. Součástí drúzské věrouky je rovněž učení o převtělování. Přestože žijí v několika státech, považují za svou povinnost bojovat vždy za územní celek, ve kterém žijí a být k němu oddaně loajální.

Na celém světě žije celkem asi jeden milion Drúzů. Většina z nich obývá hornaté kraje na severu Izraele, na jihu Libanonu, v Sýrii a v Jordánsku. Považují se za Araby. Zvláštní skupinu tvoří izraelští Drúzové. Žijí především v okolí Karmelu a v Galilei, asi 18 tisíc z nich také na Golanských výšinách, které Izrael okupuje od roku 1967. Jako na jediné Araby (kromě beduínů) se na ně – ale na jejich vlastní žádost – vztahuje povinná vojenská služba v izraelské armádě. Drúzové rovněž sehráli významnou úlohu během libanonské občanské války v letech 1975-1990, v níž bojovali spolu se sunnitskými, šíitskými a palestinskými milicemi proti falangistickým jednotkám maronitských křesťanů.

Další skupinou, aktuálně v Sýrii významnou, jsou alavité. /odhadem cca 12 procent obyvatelstva Sýrie/. Alavitské náboženské hnutí  vzniklo v 9. století a je dost vzdálené základním principům islámu. Jeho zakladatelem je Muhammad Ibn Nusair, šíitský muslim, pobočník jedenáctého imáma. Božskou moc reprezentuje trojice, tvořená Alím, Muhammadem a Salmánem al-Farísím, perským vyznavačem zoroastrismu hledajícím pravdu. Tato trojice představuje tři stránky božství: podstatu, projev a poznání. Alavité mohou pít víno, slaví mnoho křesťanských svátků a ctí křesťanské svaté. Ženy nemusejí nosit závoj a obecně mají větší svobodu pohybu než ženy muslimské. Náboženství obsahuje učení o reinkarnaci duší.  Nemají kostely, modlitby konají v soukromých domech, obvykle s náboženskými vůdci. V Sýrii představují po sunnitech druhou největší náboženskou skupinu . Osmani s nimi zacházeli jako s nemuslimy, podobně jako s Židy a křesťany, museli platit daň. Po povstáních proti Osmanům v letech 1806, 1811 a 1852 dostali omezenou samosprávu. Po 1. světové válce, se v roce 1922 Sýrie stala federací, sestávající ze dvou států, Damašku a Aleppa, oba s většinou sunnitů, a dvou autonomních území, Alavitského a Drúzského. K nim se později přidal Sandžak, kde žili Turci, kteří se v roce 1939 připojili k Turecku. Sjednocení těchto dílčích států do jedné Sýrie pro ně znamenalo obavy z převahy sunnitů v politice. Alavitští důstojníci sehráli v převratech v roce 1963 a 1966 klíčovou roli. Jejich význam razantně stoupl až po nástupu Háfize Asada. Ten v roce 2000 přenechal vládu synovi Bašárovi. V současnosti je proti nim stále ještě vedena zprostředkovaně válka  polofeudálními sunnitskými monarchiemi podporovaných USA i EU jak zbraněmi, tak financováním syrských sunnitů. Tažení proti Asadovi nyní  zkomplikoval vznik tzv. Islámského státu. Alavité jsou celkem logicky pevně seskupeni kolem Asadovy rodiny. V případě prohry je čeká osud, který si při vzpomínce na doby jejich pronásledování sunnity v minulých století rozhodně nemalují narůžovo.

Další u nás již známější a v poslední době medializovanější  skupinou jsou Ja/e/zídové. Podle historických pramenů tvořili Jazídové 2000 let př.n.l. významnou složku Sumérů, Babyloňanů, Asyřanů a Židů (tehdy patrně převzali i některé prvky judaismu). Sami o sobě tvrdí, že jsou nejstarším náboženstvím na světě a dokládají to historickým náboženským kalendářem starším než je křesťanský i židovský. Už prý v době, kdy příslušníci jazídismu žili na území Indie, byli známi jako Jazídové. Název je také velice blízko perským slovům Jazdan – Bůh a Janata – božský nebo andělský. Jiní zase uvádí, že název byl odvozen až od muslimského chalífy z Umajjovské dynastie Jazída ibn Mu’áviji, člena islámské sekty Harigite. Podle Jazídů  tento muslimský vládce (680-683)  konvertoval k jazídismu a známý je z historie svým vojenským útokem na Husajna, syna Alího ibn Abí Táliba. U města Karbala v Iráku proběhla klíčová bitva, ve které Husajn padl. Pro šíity se tak Jazíd stal symbolem zla.

Jazídské komunity tvoří kmeny v čele s kmenovými vůdci. Jazídové nepovolují sňatky s osobami jiného náboženství, protože jazídové pocházejí z Adama na rozdíl od zbytku lidstva, které pochází z Evy. Jazídské učení spolu s obřady je drženo v tajnosti. Základní spisy jsou psány arabsky a v jazyce kurmándží a jsou jimi Kniha zjevení, kterou napsal šejch Adí, a Černé písmo, sepsané mystikem Hasanem el-Basri. Jazídové uctívají Meleka Táúse jako padlého anděla a vládce tohoto světa.

Jazídové věří v reinkarnaci duší.Za nejvýznamnější reinkarnaci je považován šejch Adí, který se pokládal za vtělení Meleka Táúse a který je uctíván jako nejvýznamnější jazídský učitel. Mimo jiné zavedl pravidlo, že Jazídové nesmí konvertovat k jinému náboženství a ani se Jazídem nemůže stát příslušník jiné víry.

Stovky let byli Jazídové ve válce a pronásledováni  nejen  šíity, ale i sunnity, kteří prohlásili, že základní principy jazídismu  – zejména Táús Melek – jsou satanské a že jazídové nejsou lidé knihy.  Prapůvod tohoto sporu je s největší pravděpodobností ve shodnosti jmen Melek Taus, Tawúsé Melek, který byl v příběhu z Koránu  ztotožněn s představitelem Šajtana, anžto se odmítl poklonit Adamovi.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/a/a2/Du'a_Khalil_Aswad.jpg

V roce 2007  byla ve městě Bašika nedaleko Mosulu ukamenována a ukopána jazídy sedmnáctiletá dívka Du’a Chalil Aswad za to, že byla viděna příslušníky svého kmene ve společnosti  sunnity.

Vzhledem k tomu, že si Jazídové svůj čin pilně točili na mobily a rozesílali do světa, aby tento zvěděl, že jejich čest byla zachráněna a je opět bez posvrny, byla logickým výsledkem jen další krvavá vlna bezuzdného zabíjení a násilí.

Celý ten povyk kolem by ovšem nenastal, kdyby dívka byla ukamenována a její „zločin“ nesouvisel se sunnitským muslimem. Prostě kdyby se to celé odehrálo jen uvnitř jazídské komunity dle zvykového práva – tak jako jindy.

Nezmiňuji se o tom, protože bych snad chtěla vyvolat nelibost či nenávist k Jazídům, kteří se právě nachází v opravdu velmi politováníhodné situaci. Jen chci na tomto příkladu demonstrovat, že zvykové právo a tisícileté tradice obyvatelstva Arabského poloostrova a přilehlých oblastí se nepromítly a nepromítají jen do islámu, jak se většina evropských obyvatel velmi naivně domnívá. Krevní msta, vraždy za obnovení cti rodiny a kmene a obřízka jsou nejviditelnějšími projevy místních zvyklostí obyvatelstva v podstatě všech skupin arabského poloostrova. Včetně těch, které my na Západě nazýváme z mnohdy celkem nejasných důvodů křesťanskými.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 7 komentářů