Ukrajina na rozcestí

Ukrajina se dnes svobodně a demokraticky zmítá v bídě a chudobě, jejíhož konce nevidět a která postihuje nejširší vrstvy obyvatelstva. Tento nelichotivý obraz je v době odchozích politických dobrodruhů, jako byl například Juščenko. Tento bílý kůň USA se asi zbláznil, když udělil posmrtně čestný titul Hrdina Ukrajiny teroristovi, válečnému zločinci a fašistovi Banderovi. Stěpan Bandera – tento zločinec z dob 2. světové vojny – má s „jeho“ Ukrajinskou povstaleckou armádou, která “ bojovala “ po boku fašistických SS, na svědomí nejméně 150 tisíc Poláků, Čechů, Židů a dalších. Po válce našel ochranu pod křídly Američanů, těchto vyhlášených světových demokratů. Juščenko tedy posmrtně vysoce ocenil brutálního vraha vyznamenáním Ukrajiny.

Země udělala další krok k heroizaci nacizmu, což bude další příčinou prohloubení rozkolu mezi východní a západní Ukrajinou. Zatímco východní Ukrajina je proruská, západní Ukrajina je prozápadní – jsou to pohrobci Bandery. Jmenování Stěpana Bandery národním hrdinou Ukrajiny není nejlepší vysvědčení demokracie na Ukrajině. Ukrajina pod vedením vítěze barevné revoluce opět ukázala svou pravou tvář.

Po celou dobu samostatné existence Ukrajiny probíhá neúspěšný proces hledání národní identity. Druhá světová válka zemi rozdělila. Většina obyvatelstva bojovala za vlast v řadách Rudé armády. Mnozí z obyvatel západních oblastí země se ocitli na druhé straně fronty – v řadách spojenců s nacistickým Německem. Právě tito lidé – ukrajinští nacionalisté – jsou podle přesvědčení Viktora Juščenka a jeho týmu těmi pravými hrdiny Ukrajiny.

Kdo byl Stěpan Bandera? Byl to ukrajinský nacionalista bojující za nezávislost Ukrajiny.

V roce 1927 se ve Vídni sešla skupina Ukrajinců a vytvořili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), žádající samostatnou Ukrajinu. Ale už v roce 1933 se spojili s Hitlerem, který jim poskytl  materiální a finanční pomoc. Byly zřízeny tábory pro výcvik členů OUN srovnatelný s výcvikem Waffen-SS. Výsledkem bylo, že  na území Polska a Sovětského svazu začalo docházet k teroristickým akcím.

Představiteli těchto radikálů byli Stepan Bandera a Roman Šuchevyč. Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem došlo k bojům povstalců proti Rudé armádě. Povstalci z OUN postupovali s Němci a po obsazení Lvova vyhlásili nezávislost Ukrajiny. V městě přitom došlo k „očistě,“ při níž bylo zavražděno přes osm tisíc místních obyvatelů – Rusů, Poláků, Židů a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí. Vraždy pak pokračovali i na dalším obsazeném území. Již na konci roku 1942 a začátku roku1943 byly zreorganizovány jednotky povstalců v Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA).

Vyhlášení samostatnosti však nebylo v plánech Adolfa Hitlera. Ukrajinská vláda byla zatčena, část postřílena, někteří, mezi nimi i Stěpan Bandera, byli posláni do koncentračního tábora.

Koncem roku 1944 byl Stěpan Bandera propuštěn z německého zajetí a stal se velitelem jednotek UPA. Hitler jeho a hlavně jeho armádu potřeboval.

I po vítězství spojenců ve druhé světové válce Stěpan Bandera nadále řídil UPA a pokračoval v bojích. Svůj štáb měl v americké okupační zóně v Německu. Využíval toho, že se mezi zeměmi východního a západního bloku rozpoutala studená válka a že západní země podporovaly nezávislost Ukrajiny. Boje na Ukrajině pokračovaly až do začátku padesátých let, kdy byly zbytky povstalců zajaty.

Nakonec byl Stěpan Bandera v říjnu 1959 zavražděn v Mnichově agentem KGB.

Prvního ledna Ukrajina vzpomíná a slaví narození Stěpana Bandery. Toto výročí se oslavuje na celonárodní úrovni, bez ohledu na těžkou hospodářskou krizi, ve které se Ukrajina nachází. Země udělala další krok k heroizaci nacizmu, což bude další příčinou prohloubení rozkolu mezi východní a západní Ukrajinou.

Tryzny v Katyni se konají každoročně s velkou pompou. Nešetří se útoky na Rusko a KGB, která byla obviněna z masakru.

Mnohem méně se však vzpomíná na jiný a mnohem větší masakr. Až nyní v Polsku byla zahájena řada vzpomínkových akcí na oběti „Volyňské řeže“, kdy ukrajinští nacionalisté z OUN-UPA vyvraždili desetitisíce Poláků na východním předpolí Polska. Po přepadení Sovětského svazu se ukrajinští nacionalisté spojili s německou armádou a bojovali proti komunistům. Ale už na podzim roku 1939 začalo vraždění neukrajinského obyvatelstva. Je třeba také připomenout, že oběťmi ukrajinských nacionalistů se vedle Poláků stali také Češi a další tamní neukrajinské obyvatelstvo. A hlavně Židé. Minimálně od konce 30. let minulého století činnosti OUN měla nikoliv pouze protipolský, ale i protisovětský a antisemitský charakter.  „Židé v SSSR jsou nejvěrnější oporou vládnoucího bolševického režimu a avantgardou moskevského imperializmu na Ukrajině… Organizace Ukrajinských Nacionalistů (OUN) bojuje s Židy jako s oporou moskevsko-bolševického režimu.“

Rozsáhlá instrukce vypracovaná v květnu 1941 „Boj a činnost OUN v období války“ obsahovala speciální paragraf o „očistě území od nepřátelských elementů“ – hlavně židů. Bandera se obrátil na své stoupence s heslem, které nepotřebuje žádné komentáře: „Národe! Věz! Moskva, Polsko, Maďaři, židovstvo – jsou Tvojí nepřátelé. Likviduj je! Likviduj Židy, Poláky, komunisty, nič je bez milosrdenství.“

Nikoho proto nepřekvapí, že činnost povstaleckých oddílů OUN a praporu „Nachtigal“ měly jasně zvýrazněný protižidovský charakter. Kruté vraždy Židů a Poláků prováděné nacionalisty probíhaly všude. Tak prapor „Nachtigal“ pod velením-budoucího vrchního velitele UPA Romana Šuchevyče se zúčastnil na hromadných vraždách Židů ve Lvově 30. června 1941 poté, co německá vojska dobyla město. Židé, kterým se podařilo utéci byli rovněž později zlikvidováni. Jen na západní Ukrajině nacionalisté zlikvidovali kolem 28 000 Židů. Ukrajinská policie se zúčastnila popravy kyjevských Židů v Babím Jaru a také jedné z prvních masových poprav židovských dětí u Bílé Cerkve pod Kyjevem.

Hlášení do štábu 444. ochranné divize SS z 20.října 1941 se píše, že „židovská otázka“ na Jižní Ukrajině „je vyřešena“ a „ukrajinská policie se dobře osvědčila při plnění služebních povinností“.

V červenci 1943 OUN-UPA zmobilizovala ukrajinské obyvatelstvo, které potom koňskými povozy šlo za ukrajinskou armádou. Takto zorganizovaný banditský stroj táhl od jihu na sever a po cestě  vraždil, vypaloval a ničil vsi a kostely. Přitom kradl majetek zavražděných. Podle střídmých odhadů zemřelo na Volyni na vrcholu těchto událostí okolo šedesáti tisíc Poláků. Poláci jsou hrdý národ. Jsou tak hrdí, že to zavání přezíravostí k jiným národům. Nenávist Ukrajinců k Polákům má kořeny v minulosti, kdy Poláci ovládali velkou část Ukrajiny. Tato jejich „hrdost“ a přezíravost jim vysloužila nenávist ze strany Ukrajinců.

O „Volyňské řeži“ se mnoho nemluví s odůvodněním, že by to mělo negativní vliv na polsko-ukrajinské vztahy. Prezident Kaczyński už mluví o potřebě být připraven prominout původcům zločinu. Mezi Poláky za to sklízí nevoli. Kněz Tadusz Isakowicz-Zaleski v kritice prezidenta Kaczyńského v televizi TVN24 pobouřeně řekl: „Již nikdy nehlasujte pro Kaczyńského!“  Kritizoval také přehlížení historické pravdy, že „ukrajinští fašisté z UPA“ vraždili také ve lvovském, rzeszowském, tarnopolském a přemyszlském vojvodství a je nesprávné jejich zločiny omezovat jen na Volyň. Autorka monumentálních prací na téma vyvražďování Poláků ukrajinskými nacionalisty Ewa Siemaszková uvedla, že není možné, aby ještě dnes bylo Polsko terorizováno ukrajinskou stranou, pravdu je třeba vyslovit.

Po rozpadu Sovětského svazu se na Ukrajině a v pobaltských republikách začíná s oslavami všech bojovníků proti komunismu. Tak nějak se zapomíná, že to byli v první řadě spojenci a spoluviníci hitlerovského fašismu. Většina mladých čtenářů nemá pravděpodobně o činnosti OUN-UPA ve II. světové válce a zejména o rozsahu kolaborace s německým fašismem a míře spáchaných zločinů vůbec žádné povědomí.

Ukrajinská strana se tváří, že žádný zločin spáchán nebyl. Dnes jsou na Ukrajině v Litvě a v Estonsku těmto zločincům stavěny pomníky, jsou prohlašováni za národní hrdiny a bojovníky za svobodu.

Prezident Ukrajiny Viktor Juščenko 13. října 2007 podepsal výnos o posmrtném udělení titulu „Hrdina Ukrajiny“ generálu Romanu Šuchevyčovi, který byl v době 2. světové války hlavním velitelem Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Tento titul mu byl udělen za „osobní přínos národně-osvobozeneckému boji za svobodu a nezávislost Ukrajiny“. Hrdina Roman Šuchevič se v prvních dnech Velké vlastenecké války postavil do čela lvovského pogromu, který stál život 4 000 Židů.

Oslavy 65. výročí Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a odhalení památníku představiteli Organizace Ukrajinských nacionalistů (OUN) Stepanu Banderovi ve Lvově jsou ukrajinskými orgány hodnoceny jako obnovení „historické spravedlnosti“ ve vztahu k „národním hrdinům“.

Se Stěpanem Banderou máme své zkušenosti i my. Historii známe z českého filmu Akce B. Tehdy, krátce po skončení II. světové války, v létě 1947, došlo ke vpádu jednotek UPA (banderovců) na naše území. Tyto bandy se snažily přes naše území přejít ke svým přátelům na Západ. Nebyl to ovšem první vpád na naše území. Své nájezdy plenící pohraničí Slovenska podnikali příslušníci UPA již od roku 1945. Protibanderovská Akce B byla ukončena na podzim 1947, déle však pokračovaly boje na polském území a na samotné Ukrajině. Zbytky band byly rozbity až na počátku padesátých let a samotný Šuchevyč byl zastřelen v roce 1950 poté, kdy jeho banda byla obklíčena a zničena. Stepan Bandera zemřel rukou agenta KGB a byl poté oslavován jako bojovník proti komunismu.

Vraždy polských válečných zajatců v Katyni se každoročně připomínají s velkou pompou. Ukrajinské vyvražďování civilního obyvatelstva se nepřipomíná a nejraději by se zamlčelo.  Přitom šlo o genocidu občanů neukrajinské národnosti.

Židé však nezapomínají.  Viktor Juščenko při návštěvě Izraele při vystoupení v Knessetu utržil ostudu, když jeden veterán prohlásil: „Pane presidente, musíme Vás informovat o tom, jakému že člověku jste udělil titul Hrdina Ukrajiny“.

Z dnešního hlediska je povraždění 300 tisíc Poláků, Židů a příslušníků dalších národů na Ukrajině jen kolaterální ztráta. To nemůžeme našim spojencům v boji proti Rusku vyčítat. Proto také nikdo z našich osvědčených bojovníků za lidská práva si nedovolil vystoupit aspoň s nějakou kritikou oslav fašistických pohrobků a jejich oceňování ze strany ukrajinských vládních orgánů. Není to vhodné v době, kdy se Ukrajina sbližuje s Evropskou unií a hodlá se stát členem NATO.

Dnes slouží Katyň jako obušek na komunisty. Je důkazem zločinnosti komunistických vlád. Je důkazem toho, že se neměří každému stejným metrem. Nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem. V případě ukrajinských fašistických nacionalistů se mluví o potřebě prominout původcům zločinu. Jde o dvojí metr, ve kterém se antikomunisté klidně spojí fašistickými pohrobky ve jménu posvátného boje proti komunismu.

Pozn. aut.: Tento článek jsem napsal v roce 2010. V té době jsem jsem netušil, kam profašistická politika ukrajinské vlády povede.

A je to i obraz dnešní Ukrajiny. Juščenkovo sbratření s pohrobky fašistů dalo křídla novodobým fašistům, kteří v roce 2014 vyvolali krvavou lázeň na Ukrajině. Důvodem k masakrům bylo nepodepsání asociační dohody s EU. Tyto nikdy nekončící spory mezi západní částí Ukrajiny uctívající Banderu a východní částí nakonec povedou k rozdělení země.