Ukrajinský rok

Před rokem lid povstal, aby se měl lépe. Výsledkem byla válka, kterou vlastně nikdo nechtěl. Těžko to pochopit, jen čeští publicisté mají jasno.

Je tomu rok, co na Ukrajině začaly protivládní protesty. Už tehdy mě mohlo varovat, s jakým nadšením je podporovala česká média, zatímco demonstrace v Bulharsku, Bosně, Španělsku, ba i samotných USA převážně ignorovala, nanejvýš utrousila něco o hrstce křiklounů bez pozitivního programu. Zkušenost totiž praví, že kam český oficiální žurnalista namíří své sympatie, tam několik staletí tráva neporoste – platí to dnes jako za minulého režimu, nejnovějším případem může být Libye.

Výsledek hnutí, pojmenovaného symptomaticky Majdan (o všem se totiž demokraticky rozhodlo na jediném náměstí), je zřetelný: Ukrajina je na tom, ač se to nezdálo být možné, ekonomicky ještě hůře než za Janukovyče. Přišla o Krym a dost možná přijde i o Donbas (nejspíš k tomu nebude potřeba ani zvláštní nátlak, postačí vidina ruských cen energie). A tisíce lidí zemřely ve válce, o které si už nikdo nepamatuje, jak vlastně vznikla, další desetitisíce přišly i o své skromné majetky. A Západ, který bohorovně přehlížel porušování dohod ze strany svých dočasných spojenců, teď dává od všeho ruce pryč. Zdá se, že se mu osvědčil jeho tradiční cit pro výběr spojenců, jakými byla UCK v balkánském konfliktu nebo syrská „umírněná opozice“, která svoji umírněnost prokázala tím, že se při první příležitosti přidala k Islámskému státu.

Celý článek najdete v Kulturních novinách