Umění v (neo)liberálním světě aneb Konec umění

Reklama


V minulém článku o církvi svaté a neomylné jsem psal o tom, že teologie a filosofie skončila svou existenci, neboť oba tyto obory jsou prostě k ničemu, jsou naprosto nepotřebné a úplně zbytečné. V tomto článku bych se chtěl věnovat umění a zjistit, zdali je na tom stejně jako teologie a filosofie.

Konec teologie a filosofie zapříčinila racionalita, rozum; ono považovat fantaskní pohádky za realitu už dál prostě nešlo. Konec umění ovšem racionalita nemůže způsobit, neboť umění s rozumem a racionalitou nemá skoro nic společného. Doménou umění je právě iracionalita, božské vnuknutí či boží jiskra, jak tvrdil Jakub Deml, a také nevědomé mimorozumové puzení. Takže umění je na tom stejně jako teologie, obojí je jednoduše transcendentní, kde rozumové argumenty nelze použít. Konec umění se tedy odkládá? Kdepak! Konec umění už nastal před sto lety. Samozřejmě i nadále se umělečtí (umělcuje?), stejně jako se nadále teologuje a filosofuje (žvaní a blábolí).

Když tedy Fourier označil rok 1800 za konec teologie a filosofie, tož já si dovolím označit rok 1915 za konec umění. Co se před sto lety událo tak důležitého? Byla v běhu I. světová válka, tedy vraždění ve velkém rozměru. Tuto zvrhlost zařídili degeneráti jako německý císař Vilém II., rakousko-uherský císař František Josef I., ruský car Mikuláš II., osmanský paša Mehmet V., nemohl chybět anglický král a francouzský president. Jejich cílem bylo zdecimovat obyvatelstvo svých vlastních zemí tím, že je pošlou na smrt do válečných zákopů. A lidi šli.

Jatkám se vyhnul ruský Lenin emigrací do Švýcarska, kde v poklidu hrával s Tristanem Tzarou v kavárnách Curychu šachy a Trockij byl zase v Americe. Kdyby zůstali ve své vlasti, určitě by je car povolal do armády a tam by nemuseli přežít, což by možná změnilo chod historie. Nebo že by měli tzv. modrou knížku? Do neutrálního Švýcarska se ukryla spousta skutečných intelektuálů, kteří věděli, že králové, císařové, carové a podobná zvrhlá havěť nemá do budoucna místo na slunci a nebude pro ně nalezeno naprosto žádné uplatnění. No a tito pacifisté a odpírači vojenské služby v bezpečí neutrálního Švýcarska změnili docela důkladně tvář světa.

Věděli velice dobře, že toto nesmyslné válečné běsnění je v režii plutokratů sídlících v londýnské City. Wikipedie uvádí, že výsledkem bylo 9 911 000 mrtvých, 21 219 500 zmrzačených a 7 750 000 pohřešovaných. Celkem obětí bylo 38 880 500. Pokud připočteme i civilní oběti, vyjde nám to na 50 miliónů! Pro mne není toto období nějakou prastarou záležitostí, nýbrž obdobím docela nedávným, neboť i můj děda se zúčastnil téhle války, bojoval za císaře pána, a barvitě vyprávěl, jak to probíhalo na italské frontě v bojích na Piavě. Měl ostatně velké štěstí, vrátil se živ a zdráv. Takové štěstí ovšem nemělo dvacet dva mladých mužů z naší malinké vesnice, ti se nevrátili a mají pouze uprostřed dědiny pomníček s jejich jmény a datem narození a datem smrti. Takových pomníčků, kde jsou zvěčněna jména padlých za slávu habsburského domu, jsou tisíce, snad v každé vesnici a městě.

Budou mít pomníčky i naši chrabří vojáci bojující v Afghánistánu za evropské křesťanské hodnoty? A když už jsem u těch pomníčků, tak potomci hrdinných legionářů bojujících proti bezbožným bolševikům požadují, aby i v Rusku měli legionáři nějaké pomníky. Rusové proti tomu nic nenamítají, klidně si takový pomník postavte, ale akorát u toho pomníku musí být cedulka, že tito vojáci v sousedních vesnicích postříleli nějaké ty stovky ruských vesničanů-mužiků. No, za pár let budou Němci žádat, aby byl v Praze postaven monumentální pomník Heydrichovi. No proč ne? Ovšem s cedulkou, že se podílel na smrti 360 tisíc obyvatel Česka. Nebo že by Bělobrádek s Hermanem prosadili text ve znění, že protektor vyčistil naši zemi od nepřátelských živlů?

Pro finanční plutokraty tyto zmařené mladé životy ovšem neznamenaly vůbec nic, ti si akorát s chutí a úsměvem připočetli na účty vydělané sumy. Byly to přímo pohádkové miliardy v historii nevídané. V druhé světové válce své zisky ještě mnohonásobně zvýšili a překonali všechny historické rekordy v loupežení. Londýnská City se stala jejich centrem. V celé Evropě se vesele a s chutí válčilo a vraždilo, ale žádná z válčících stran neměla převahu, což se plutokratům v City a Wall Streetu převelice líbilo a pěkně racionálně to udržovali v chodu, pokud náhodou některá strana začínala mít převahu, okamžitě poskytli prohrávající straně podporu, neboť jejich zájmem bylo neustálé pokračování.

Ovšem chybička se občas vloudí a tak začátkem roku 1917 (přesně dne 15. března 1917) v carském Rusku abdikovala Jeho Císařská Výsost car Mikuláš II., v rodině přezdívaný Niki, který byl mimo jiné bratrancem jak britského krále Jiřího V., tak německého císaře Viléma II., všichni tři měli společnou babičku – britskou královnu Viktorii. Niky byl popraven i se svou rodinou v noci ze 16. na 17. července roku 1918. Traduje se, že jeho tři dcery prý měly na sobě přes 1 kg diamantů všitých do oděvů, takže smrtící kulky do jejich těl nepronikly a musely být doraženy bodákem. Také se traduje teorie o rituální židovské vraždě, prý jekatěrinburgská židovská komunita těla Romanovců spálila a popíjela čaj s jejich popelem. 14. srpna roku 2000 prohlásila ruská pravoslavná církev cara Mikuláše II. a členy carské rodiny za svaté. Ipaťjevův dům byl zdemolován v roce 1977, a na jeho místě byl v červnu 2003, 85 let po popravě carské rodiny, vysvěcen vzpomínkový Chrám Všech svatých na krvi věnovaný rodině Romanovových.

Ovšem v Rusku po abdikaci cara vznikla anarchie a v podstatě bezvládí. Tu se prohlásil vládcem Ruska ten a za čtrnáct dnů zase někdo jiný a pořád dokola, nikdo nevěděl, ani armádní generálové, ani policie ani úředníci, které příkazy a koho mají poslouchat, no dokonalý chaos a zmatky. Tatíček car už není, co s námi bude? Ovšem jaksi ze setrvačnosti vlaky ještě jezdily, noviny vycházely, pošta fungovala, zásobování jakž takž také fungovalo, i když nebyly k dostání banány a toaletní papír, přesto nikdo neumíral hlady. Kavárny a hospody byly vždycky plně obsazeny, divadla hrála, v kabaretech se divoce kabaretilo a živnostníci prodávali nadále svoje výrobky. Důstojníci na frontě dostávali zmatečné rozkazy a tak většinu času trávili v kantýnách a vojáci s puškami bez problémů opouštěli frontové linie a vraceli se buď domů do vesnic, nebo zůstávali v Petrohradě či Moskvě a potulovali se většinou bezcílně po ulicích.

No a v této situaci se Lenin rozhodl vrátit do Ruska. Současný dadaista na wikipedii přidal, že Lenin odjel, aniž by zaplatil nájem za poslední měsíc. Do Ruska se také z USA vrátil Trockij a spolu s Leninem se pokusili vytvořit úplně nový svět, naprosto odlišný od světa předválečného. No a to se jim podařilo na celých 70 let, ať si o tom novém světě říká a myslí kdokoliv cokoliv, je to prostě fakt. Byl to svět bez šlechty, bez kapitalistů, bez rentiérů a bez církve. A byl naprosto funkční.

No a jak se činili chlapci v Curychu? (Děvčat tam bylo skutečně poskrovnu.) Jejich role je málem srovnatelná s rolí Lenina. Také reálně radikálně (revolučně) změnili svět, ale pouze svět umění. Což ovšem též není zanedbatelné! Prostě umění zdemolovali, zpustošili, rozlámali na cimpr campr. Ono také co se starým uměním? Udělali to stejné, co se starým světem udělal Trockij a Lenin.

Proslulá je hláška Kurta Schwitterse: „Můj chrchel na podlaze je větším uměním než fresky v Sixtinské kapli.“ V podstatě je to docela výstižná charakteristika uměleckého hnutí nazvaného dadaismem. Tak se podívejme jenom velice zhruba na některé jejich vylomeniny, srandičky, ironie, provokace, zesměšňování ba až urážení, zneuctění, potupení a pohanu. Nejdříve se pustili do znevažování slov. Na jeviště vstoupila dáma a začala recitovat nějakou známou vlasteneckou burcující poezii. Ještě nedokončila první verš, přidal se k ní další herec a také začal recitovat jinou vlasteneckou báseň, po chvilince vstoupil třetí, pak čtvrtý i pátý, jeden překřikoval druhého, strkali navzájem do sebe a trhali si z rukou navzájem papíry z nichž předčítali. No, jak malé děti. Ale mně to připadá jako jednání našeho parlamentu, ještě že ty texty nezpívali, jak jeden náš zpívající poslanec, který za řečnickým pultíkem jinak přednášel typicky dadaistické proslovy. Vznešené a ušlechtilé verše o obraně vlasti, o dodržování hodnot atp. překrásně zesměšnili. A to se mi docela líbí.

Jiný recitátor zesměšnil projevy politiků tím, že deklamoval nesmysly jako: jolifato bambla o falli bambla atd. Přece skutečně často vznešení řečníci pronášejí k lidu projevy nemající smysl, prostě blábolí. Ale i novináři a literáti běžně píší články beze smyslu. Takový předchůdce dadaistů Christian Morgernstern (1871 – 1914) sepsal překrásnou báseň zvanou Veliké lalulá. Tož ji ocituji v němčině, ono by to znělo stejně v jakémkoliv jazyku. Překlady do národních jazyků vlastně nemají smysl.

Das große Lalula

Christian Morgenstern

Kroklokwafzi? Semememi!/ Seiokrontro – prafriplo:/ Bifzi, bafzi; hulalemi:/ quasti basti bo…/ Lalu lalu lalu lalu la!// Hontraruru miromente/ zasku zes rü rü?/ Entepente, leiolente/ klekwapufzi lü?/ Lalu lalu lalu lala la!// Simarat kos malzlpempu/ silzuzankunkrei!/ Marjomar dos: Quempu Lempu/ Siri Suri Sei!/ Lalu lalu lalu lalu la!//

Udělat si srandu z nesrozumitelnosti poesie neodolal ani starý François Rabelais. I napsal sonet. Takto zní první sloka, bude se ale asi velice obtížně recitovat: Briszmarg dalgotbric nubstzne zos/ Isquebfz prusg: alborlz crinqs zacbac/ Misbe dilbarlkz morp nipp stancz bos/ Strombtz, Panrge walmap quost grufz bac//

Ale i v Dantově Božské komedii je věta Refel mai amech izabi almi. A i ti největší odborníci nejsou schopni vysvětlit její význam a smysl.

Ani my v ČSR jsme nezůstali pozadu. V komedii Císařův pekař a pekařův císař režiséra Martina Friče z roku 1951 zazněla tato proslulá promluva alchymisty Lubomíra Lipského připravujícího slivovici: Jamalalicha? Jamalalicha. Jamalalicha, i paprťála, chánua, chánua, e chánua, e chánu, džalala, džalala-a, a paprťála. Tasparta maznalika zamáz piskurty, jarda, piskurty, patláma, patláma, patláma a… žbrluch!

Znám ještě podobný text z Patočkovy knihy Aristoteles a jeho předchůdci a dědicové. Zní takto: „Odpověď na otázku Ti To On zněla: Oysia. Co byla Oysia? Aristoteles odpověděl: To Ti En Einai. V čem ležela vlastní povaha Ti En Einai, to čím se odlišovala jak od Hypokaimenon, tak od Katholoy a Genos? Odpověď zněla: V Energeia. Co je však Energeia, tento poslední klíč patrně k poslednímu zámku?“ A tak podobně pokračuje Patočka dál.

Píše se, že dadaisté dospěli k úplné destrukci jazyka. No, moc bych s tím nesouhlasil, protože k destrukci jazyka nejvíce přispěli svými projevy politici a všelijací ti kazatelé morálky, pravdy a lásky.

Tristan Tzara sepsal návod k sepsání dadaistické básně asi takto: Vezmi jakýkoliv text, třeba noviny, stránku knihy, návod na obsluhu toho či onoho, reklamní leták, cokoliv co obsahuje věty. Vezmi nůžky a text rozstříhej na jednotlivá slova, rozstříhaný materiál vhoď do klobouku, pořádně zamíchej a potom vytahuj jednotlivá slova a seřazuj je jako verše. Právě jsi vytvořil dadaistickou báseň.

Kdysi v mládí jsem tímto způsobem vytvořil nejméně padesát stránek a bylo to docela zajímavé a někdy vznikly i pěkné surrealistické metafory. Ovšem v dnešní době by tento způsob byl příliš pracný. Klidně můžeme použít a využít počítač. Zadáme do počítače slovník českých slov, kde je 70.000 hesel, 85.000 významů, 192.000 příkladů a idiomů. No a jednoduchý prográmek dostane za úkol náhodně vybírat slova a řadit je za sebou. Nemusíme tedy používat nůžky a stříhat, počítač to udělá za nás. Vzniknou surrealistické texty. A protože slovník obsahuje tisíce a tisíce slov, takže jejich kombinací v podstatě může vzniknout nekonečný počet možností, teda obsáhlé romány, novely, básně, filosofická a teologická pojednání…, že takové množství do sebe nepojme ani tisíc Kaplického knihoven (chobotnic). A skutečně reálně se už tato počítačová metoda používá, spousta filmů byla takto vytvořena, také spousta hudebních výtvorů (a docela se dobře poslouchají) a samozřejmě tímto způsobem vznikají i projevy státníků, vizme Obamu či Havla, ale i filosofů a vůbec humanitárních žvástalů. Přece člověk s normálně fungujícím mozkem by takové dadavěty nikdy nemohl vážně pronášet, teda mohl, ale stěží by dokázal udržet smích. Nebo že by se tito politici řídili starým známým bonmotem, který zní: Slova nám byla dána proto, abychom jimi zakryli své myšlenky?

Zajisté ta počítačová literatura či traktáty budou bez jakéhokoliv logického smyslu. Ale copak projevy většiny politiků, umělců, filosofů, teologů, politologů apod. mají nějaký sebemenší logický smysl? Pokud se člověk začte do nějaké té surrealistické (nad realistické či nad rozumové) sbírky poezie, povídky či románu, ba i filosofického traktátu, tož je to dle mne naprostá ztráta času, viz např. Sokalovu aféru. Ovšem zakázat publikování těchto blábolů, tedy „zavřít hubu zbytečným tlachalům“ jak navrhoval svatý Pavel z Tarsu (překlad od Martina Luthera), by bylo nedemokratické. To už císař Josef II. zrušil roku 1781 cenzuru, ovšem velmi brzy ji musel zase obnovit, protože nadmíru vzdělaní žurnalisté otiskovali všelijaké zhovadilosti, blbosti, pitomosti a nesmysly, no jak dnes.

Mým nejoblíbenějším spisovatelem není slavný Marcel Proust, který větu „tetička sedíce u stolku na zahradě popíjela čaj a chroupala k tomu sušenky“ rozepsal na pět stránek. Jistěže je to vynikající výkon, to jen tak ledaskdo nedovede, ale já jsem fakt nebyl schopen jeho dílo přečíst a ocenit jeho literátské dovednosti. (Marcel Proust, 1871 – 1922, Hledání ztraceného času, sedm obsáhlých dílů vyšlo v letech 1913 až 1927, tedy už v éře dadaismu!)

Mým nejoblíbenějším spisovatelem je ale François Rabelais (1494 nebo 1483 – 1553) a jeho román Hrozné a strašlivé skutky i hrdinství slavného Pantagruela, krále Dipsodů a syna obra Gargantuy. A jeho pokračování Strašlivý život velkého Gargantuy, otce Pantagruelova. Rabelaisovo dílo zařadila katolická církev na Index zakázaných knih. Asi měla pádné důvody zařadit jeho romány do libri prohibiti.

Rabelais si utahuje z umělců, právníků, teologů a filosofů, je přitom také vynikajícím surrealistou, což byli pokračovatelé dadaistů. Ovšem on žil o pět století před nimi. Byl to geniální srandista. Uvedu pár jeho myšlenek:

Válka vedená bez dostatečné zásoby peněz má jen kousek naděje na úspěch. Nervem bitev jsou peníze.

Břicho nemá uši a nedá se naplnit pěknými slovy.

Nic cenného nemám, jen plno dluhů, a co zbyde, nechávám pro chudé.

A hola! Vězte: na zábavu máte celý život, a celou smrt na odpočívání.

Tyto starobylé sochy jsou pěkně udělány, ale mladé dívčice našich krajin jsou tisíckrát švarnější.

Koupil si obraz, na kterém byly jako živé vymalovány Ideje Platónovy a Atomy Epikurovy. Pak si koupil jiný, na němž byla znázorněna Echo podle skutečnosti.

Rubáš Kristův mají v klášteře v Chambéry a v Cadouin mají rovněž rubáš Kristův. Klášter v Charente chová lebku svatého Jana Křtitele ve stříbrném relikviáři, na němž je nápis: Zde leží hlava předchůdce Páně. Kostel Saint Chartier má kost Abrahámovu, kus prutu Áronova, mléko Panny Marie, a jiné, celkem 115 kusů.

Byl svět dříve hloupý a nyní že zmoudřel? Za kolika a za jakých podmínek byl hloupý? Kolika a jakých podmínek bylo třeba, aby zmoudřel? Proč byl hloupý? Proč je snad nyní moudrý? V čem shledáváte dřívější hloupost? V čem shledáváte nynější moudrost? Kdo způsobil, že byl hloupý? Kdo způsobil, že je moudrý? Kterých je víc, kteří jej měli rádi hloupým, či těch, kteří jej mají rádi moudrým? Jak dlouho byl hloupý? Jak dlouho bude moudrý? Z čeho pramenila dřívější hloupost? Z čeho asi vzešla pozdější moudrost? Proč se právě nyní, nikoli později, skončila někdejší hloupost? Proč se právě nyní, nikoli dříve, začala nynější moudrost? Jaké zlo nám způsobila dřívější hloupost? Jaké dobro nám vzniká z následné moudrosti? Jak asi vzala za své někdejší hloupost? Jak ji asi vystřídala nynější moudrost?

Zajisté bych mohl citovat dál a dál moudrého Rabelaise, ale každý si to přece může přečíst. Kniha vyšla v češtině v roce 1962, cena obou svazků byla 65 Kčs. Ilustrace Gustave Doréa.

Dadaisté tedy pěkně rozvrátili a dokonale zdestruovali jazyk. Přejděme nyní k tomu, jakou provedli destrukci výtvarného umění. Tam také nezůstal kámen na kameni, vše rozmetáno a obráceno v niveč.

Začnu Marcelem Duchampem, který roku 1919 Moně Lise přimaloval knírek a později i kozí bradku a připsal obscénní slovní hříčku místo podpisu. O sto let později vidíme, jak kdosi přimalovává knírek Merkelové a Putinovi. Tyto umělecké počiny samozřejmě ve velkém množství otiskly snad všechny noviny. Kdyby žil Duchamp, určitě by záviděl takovou popularitu, vždyť jeho Madonu s knírkem otiskly nanejvýše nějaké umělecké revue v nepatrném nákladu, přitom to byla pouhá nápodoba jeho činu, nic originálního. Možná by i protestoval u soudu za zneužití duševního vlastnictví.

Podobný umělecký počin se odehrál u nás v Olomouci, když Roman Smetana přimaloval Ivanu Langerovi tykadla. Manželka Ivana Langera Markéta odsoudila Romana Smetanu k pokutě 15 667 korun za poškození volebního plakátu, což Roman promptně uhradil. Soudkyně jej ale ještě odsoudila ke 100 hodinám obecně prospěšných prací, což ale Roman odmítl. Musel tedy nastoupit do vězení na 100 dní trestu odnětí svobody nepodmíněně. Markéta Langerová udělala nesmrtelnou ostudu soudcovskému stavu. Nenašel se nikdo, kdo by Markétce řekl, že je… Kdybych měl tu pravomoc (jako že ji nemám), tož bych Markétce nařídil 200 hodin obecně prospěšných prací, což odpovídá oněm 15 tisícům, které Roman zaplatil, a což je průměrná měsíčná mzda řidičů, a ještě bych jí nejméně na pět let pozastavil vykonávání funkce soudkyně.

Tzara dal návod nejenom na psaní poezie, nýbrž i na tvoření obrazů: „Vezmi niť či nějaký provázek, namoč v barvě a z výšky pusť na plátno, vytvořil jsi dadaistický obraz.“ Také jsem to zkusil a fakt vznikly docela zajímavé abstraktní obrazy. Podobně ostatně tvořil i slavný americký výtvarník Paul Jackson Pollock. Byl to zaměstnáním autolakýrník, takže měl ve své garáži spoustu plechovek různých barev s už prošlou záruční dobou. Tož barvou z plechovky pomalým pramínkem poléval plátno na podlaze, vzal jinou plechovku s jinou barvou a také vyléval na plátno. Pokračoval do doby, až mu barvy došly. Barvy se navzájem všelijak slévaly a prolínaly a tak vznikaly jeho slavné obrazy vystavované v ještě slavnějších galeriích. Tento způsob malování jsem nemohl napodobit, neboť dávat dvě tři stovky za jednu plechovku barvy jsem si nemohl dovolit, tolik financí jsem nikdy neměl nazbyt. Nedávno mi ale soused daroval dvacetilitrovou plechovku s barvou používanou na střechy, už ji měl v garáži nejméně dvacet let a tak místo aby ji odvezl do škodlivého odpadu, tak mi ji daroval. Půlka už byla stejně zatvrdlá, použitelný zbytek jsem použil na obrazy napodobující Poloccka, takže by bylo obtížné poznat, zda to maloval on či já. Jeho obraz se nedávno prodal za 140 milionů dolarů (přes tři miliardy korun). Škoda že to nebyl ten můj.

Ale jsou i výtvarníci, které neumím napodobit. Taková japonská umělkyně také malovala na plátno položené na podlaze, ale napodobit ji nedokážu, neboť ona si štětec zasunula do vagíny a malovala. Malbu vagínou holt já nezvládnu.

No a zabývat se komentářem k obrazům surrealistů, kde se setkává šicí stroj s deštníkem na operačním sále celkem nemá smysl.

Zato ale zabývat se dadaistickým sochařstvím bude docela zajímavé.

Před vchodem do galerie dadaistických výtvorů byla vystavena vysoká dřevěná, asi dubová, abstraktní socha s velkou cedulí: Rozsekej, rozbij, znič tu sochu! K soše byla přiložena sekera samozřejmě řetězem připevněna k podstavci, aby tu sekeru někdo neukradl. Mám takový dojem, že nikdo té soše se neodvážil ublížit. Holt pořádkumilovní Němci. To už ale predadaisté na náměstí umístili v nadživotní velikosti dřevěnou sochu kancléře Bismarcka zvaného Železný kancléř. Tam zase byla vedle bedýnka s hřebíky a kladivo a obdivovatelé knížete byli vybízeni zatlouci do sochy hřebík, čím více zatlučených hřebíků, tím více byl kancléř železný. Lidi se činili. Pak že Němci prý nemají smysl pro humor.

No a uvnitř galerie byly vystaveny umělecké artefakty. Duchamp koupil v obchodě lopatu na odklízení sněhu, podepsal se na ni a odnesl do galerie, to bylo jako jeho umělecké dílo. Nedávno byl v naší televizi uváděn pořad o jaderném fyziku Janouchovi, přes kterého procházely finance pro Chartu 77. V obýváku plném knih byla umístěna právě ona Duchampova lopata. Jistěže si mohl dovolit zakoupit toto slavné umělecké dílo, asi netrpěl nedostatkem financí. Duchamp ovšem podepsal takových lopat málem stovku, aby si je mohly zakoupit i slavné galerie výtvarného umění. Stejně učinil i s dalším proslaveným artefaktem, totiž s Fontánou, což byl průmyslově vyráběný pisoár Duchampem pouze signovaný. Taky jich podepsal kolem stovky, aby se dostalo na všechny zájemce. Pisoár Fontána byl zakoupen za 2,5 milionu dolarů.

Od té doby se v galeriích dá vystavit cokoliv. Mám s tím dokonce osobní zkušenost. Moje dcera zašla do průměrné mnichovské galerie a chtěla domluvit výstavu mých prací. Šéfovi chtěla ukázat fotografie toho, co by mohlo být případně vystaveno. Odmítl se na to dívat a pronesl, že nájem galerie na měsíc činí tolik a tolik a můžete si tam dát, co je vám libo. O případném procentu z prodaných děl se domluvíme až pak.

No a tak když Andy Warhol koupil v obchodě s potravinami Campbellovu polévku v konzervě, podepsal se na ni a vystavil v galerii, učinil tak stejně jako Duchamp půl století před ním.

Hromada dlažebních kostek na ulici pro dlaždiče není uměním, ale tatáž hromada dlažebních kostech v galerii je uměním. A jak se umělečtí kritikové rozplývají nadšením a jak složitě za pomoci současných filosofů zdůvodňují genialitu onoho umělce, který navršil tu hromadu. On sám osobně a ručně by to ovšem nezvládl.

Jako umělecké dílo se dá skutečně vystavit úplně všechno. Nedávno v Praze vystavil nějaký umělec asi třicet automatických praček s otevřenými dvířky a zapnul všechny najednou (teda on ne, to mu musel provést nějaký elektrikář), no ten hluk až se otřásaly i stěny, to asi měla být hudba.

Knížák s neskrývaným nadšením vysvětluje v televizi, jak je kouzelné poslouchat deset či dvacet rozhlasových přístrojů nejednou, každé rádio samozřejmě je naladěno na jinou stanici, jak ho to duševně obohacuje a umělecky inspiruje, neboť to jsou osvobozená písmena, osvobozená slova a osvobozené věty.

Někdo jiný si zase může obložit stěny pokoje televizními obrazovkami a všechny najednou pustit, zajisté každá bude vysílat jiný program, no proč ne, také ho to bude duševně obohacovat, holt osvobozené obrazy.

Viděl jsem a slyšel, jak umělec-hudebník tříská do bubínku a vydává u toho skřeky pralesa, jindy ty skřeky vydává za doprovodu houslí. No, já to odmítám poslouchat, ale když se to někomu líbí, tož proti gustu žádný dišputát. Už F. Nietzsche napsal, že pouze nemocná hudba dnes dělá peníze.

John Milton Cage (5. září 1912, Los Angeles – 12. srpna 1992, New York). Jeho asi nejznámější skladbou je „4’33″“, třívětá kompozice, skládající se ze trojího otevření a zavření víka klavíru v přesně určených časových úsecích, aniž by však za celou dobu byl zahrán jediný tón.

Nejdále ovšem zašel italský umělec Piero Manzoni, který v květnu 1961 nashromáždil své vlastní výkaly do devadesáti očíslovaných plechovek, která každá obsahovala přesně 30 gramů výkalů. Označil je jako „100% čisté umělcovo hovno“ v italštině, angličtině, francouzštině a němčině, a prodával je podle tehdejšího kurzu zlata. Jejich současná cena je přibližně 30 500 eur. Loni se jedna z nich prodala v Christie’s v přepočtu téměř za 6 milionů korun. Pokud je známo, dosud si nikdo žádnou z nich nedovolil otevřít.

Manzoniho chtějí překonat Pusy Riot – ono cpát si veřejně v samoobsluze zmražené kuře do pochvy, pro diváky to musí být vskutku veleumělecký zážitek, vždyť i naše kníže ohodnotilo akce těchto děvčat jako umělecká veledíla. No jo, kníže, ten tomu přece musí rozumět, že? Kníže si zkusilo už všelicos, co kdyby si tak zkusilo ještě zazpívat v opeře po boku nějaké světově proslulé hvězdy? Zpěvem české hymny získal velkou popularitu, proč by to kníže nezkusilo zpěvem nějaké árie z Rigoleta, či raději Sigfrída? Proč ne? Může si to přece dovolit a dokonce zaplatit pisálkům-uměleckým kritikům, aby napsali velice pochvalné recenze.

Jaké závěry můžeme vyvodit z onoho skutečně převratného přímo revolučního epochálního převratu v oblasti umění? Vybral jsem v textu záměrně docela šokující „umělecké“ počiny, tedy spíše excesy, vylomeniny a přiblblé výstřednosti, ale je faktem, že umění v současnosti je naprosto odlišné od minulých epoch, kdy umění bylo výsadou šlechty, církve a bohaté buržoasie. Dnes se umění může věnovat kdokoliv, i ten naprosto nemajetný jedinec. A skutečně jsou některé výtvory vynikající a to už vůbec nemusí být vystaveny v galeriích či v přepychově zařízených obydlích. Skoro každý už má doma internet a tam může mít uloženy přímo skvělé výtvory. Umění je přístupné každému, pokud projeví zájem. Umění také přestalo být doménou řemeslné dovednosti a spousta dnešních tvůrců nemá dokonce ani řemeslné základy a přesto jsou jejich díla skvělá právě díky té profesionální neznalosti a neobratnosti. Navíc existují počítačové programy, které překonávají profesionální zručnosti. Uvedu příklad. Vyfotím si krajinu či nějaký portrét či autoportrét a budu to upravovat počítačem. Zadám úkol, aby program upravil fotku, jako kdyby ji namaloval Vincent van Gogh, či jako Leonardo da Vinci ba i jako nějaký kubista či fauvista. Jenom kliknu a nový originální obraz je hotov. Tento způsob využívají i novináři a televizáci. Udělají záběr nějakého politika (či političky) a zadají počítači úkol: Vytvoř ze záběru velmi sympatického člověka. Anebo vytvoř z téhož záběru velice nesympatického ošklivého burana. Počítač samozřejmě vyhoví. I podle zveřejněné fotografie lze potom přesně určit charakter oněch žurnalistů a komentátorů a i jejich příslušnost k té či oné politické straně. Vše lze zneužít, i počítačové programy. Tam se dají dělat skutečně neuvěřitelná kouzla přístupná komukoliv. Takové umění má přímo oslnivou budoucnost. Ale je navíc diametrálně odlišné od umění starého. Obraz v počítači existuje pouze virtuálně a nemá žádný rozměr, ale mohu si jej vytisknout v jakékoliv velikosti, čímž se teprve stává reálným. Je to zajisté kopie a můžu těch k nerozeznání stejných kopií natisknout dle svého uvážení jakékoliv množství. A co je důležité? Originál vlastně neexistuje!

Marně se snažím nalézt nějaký výraz, který by nahradil pojem umění. Postumění? Neoumění? Ruský sovětský básník Velemir Chlebnikov vymyslel tzv. zaumný jazyk, že by to mohlo být zaumění? Možná někdo vymyslí nějaký přiléhavější pojem pro nové umění.

Samozřejmě v epoše (neo)liberálního kapitalismu, kde hodnotu čehokoliv určuje množství financí, lze jenom obtížně stanovit skutečné hodnoty, ba to ani vlastně nelze. Musíme si holt počkat do doby, až tento zrůdný systém zanikne, až zmizí jako to nejhorší co kdy v historii existovalo. Když dovede zhodnotit výkal umělce finanční sumou vysoce převyšující celoživotní příjem tvrdě pracujícího dělníka, tak to je přece absolutní perverzní zvrhlost. Vše se převádí na peníze, hodnota se prý pozná podle výše finančního ocenění. Čím vyšší finanční ohodnocení, tím hodnotnější a významnější dílo. Vrcholná díla kapitalistického realismu přetrvají věky, stejně jako egyptské pyramidy. Bude to Manzoni, Pollock, Knížák a spol.

Dá se ještě vůbec hovořit o umění? Není to jen hra, gesto, laciný vtip? Libovůle umělců není omezena žádnými pravidly. Uvedu pár často používaných frází: Umění rozvíjí duševní schopnosti, představivost, kreativitu, imaginaci, fantazii, obraznost, obrazivost. Nejhlubší niterné pocity jedinečného Já. Pochopení bytostného údělu svého Já, který je sdělitelný pouze prostřednictvím umění. Jsou to transcendentní věty, chápu to srdcem, na pochopení těchto vět je rozum a logika nedostačující… a podobné žblebty.

Aby někdo mohl psát prózu, musí mít co říci, kdo však nemá co říci, může přece vyrábět verše a rýmy, kde jedno slovo dává druhé a nakonec z toho vyjde cosi, co je sice ničím, ale vypadá to, jakoby to něco bylo. Rozum a logika patří matematice, která pro umělce nemá smysl. Humanitní studia představují chaos, svévoli, nezodpovědnost, už v nich nelze odlišit – slovy Popperovými – šarlatána od experta, vzdělance od hlupáka. A proto tak lákají lenochy a hlupáky. To, co totiž nabízí potopa humanitních studií, dávno nemá žádnou cenu. Anglie má jenom dvě univerzity, Francie čtyři, ale u nás jenom ve státě Ohio jich máme 37.

Tacitus o římské senzitivní kultuře: „Stala se sprostou stokou, v níž se stéká všechno odporné a ohavné jako bouřlivý potok ze všech stran světa.“ Smetiště nejrůznorodějších prvků z nejrůznějších kultur. Západní kultura se stala kulturním smetištěm, na něž se vykládá a vyklápí bez výhrad cokoliv. Ztratila svou vlastní tvářnost, vlastní duši a svou rozlišovací schopnost. Mysl dnešního člověka je skládkou nejfantastičtějších a nejrůznějších kousků nejútržkovitějších myšlenek, věr, vkusů a útržkovitého vědění. Od komunismu ke katolicismu, od Beethovena a Bacha k jazzové odrhovačce a šlágru. Místo Goethů, Beethovenů, Shakespearů, Bachů, Rembrandtů, přijdou sdružení výrobců hudby, výrobců divadel, výrobců filmů, výrobců obrazů s jediným cílem – své výrobky prodat! (Sorokin)

Divadlo XX. století nám dalo divadlo lidské a společenské patologie, pohlavnosti, obscénnosti a ničemnosti. Dnešní umění je uměním ponižování a hanobení člověka. Umění ponižuje i samo sebe a tím si připravuje svůj pád. Ivan Sviták k tomu řekl: „Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu.“

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů