Válečná pohlednice

Reklama


Stalo se to před několika dny a dosud na to nemůžu přestat myslet. I když jsem pod ostřelováním a bombardováním prožil více než měsíc, viděl krev a pustošení a nejednou jsem se musel ukrývat před výbuchy a dá se říci, že jsem si vypracoval reflexy pro přežití ve válce, přesto mnou tento zážitek otřásl do hloubky mé duše.

Doněck. Městský obvod Textiľščik. 28. srpna, když nás obzvláště pečlivě válcovali ze všech stran ti naši karatelé.

Na samém počátku té střelby, když bylo ještě slyšet pouze svistot blížících se raket Gradu, jsme se na otevřeném prostranství mezi paneláky ocitli tři: já, bývalý úředník, horník ze šachty Skočinského a místní bezdomovec, který se v té době právě hrabal v místních popelnicích. Všichni jsme střelhbitě skočili do nejbližšího sklepa (teď jsou všechny sklepy v obvodu právě pro takovéto případy ponechávány vždy otevřené).

A potom začalo peklo! Výbuchy, dunění, dusící zápach prachu a raketového paliva.

Sklep nebyl hluboký, dveře zůstaly otevřené. A najednou jsme uviděli kočku. Obyčejnou venkovní mourovatou kočku s chlupatým ocáskem, která se nás v děsu rozhodla následovat, ale strachy se zastavila asi deset metrů od nás a celá zcepeněla. Přikrčila si do klubíčka, přitiskla ouška k hlavičce, celá se roztřásla a začala žalobně a pronikavě plakat.

Ano! Nemňoukala, nekvílela, ale opravdu se z toho dunění a svistu střepin rozplakala. Věděli jste, že zvířata mohou plakat?

Potom se stalo něco neuvěřitelného!

Bezdomovec, dosud nevím, jak se vlastně jmenuje, nás odstrčil ode dveří a vyskočil nahoru rychleji než sprinter (sotva jsme stačili křiknout: „Kampak?“), popadl to ubohé zvířátko a prakticky skočil, jak jen to bylo v jeho ochozených pantoflích možné, zpátky k nám do sklepa. Sotva se nám ho povedlo udržet na nohách.

Kdybyste to viděli!

Oba, člověk i ta kočka v jeho rukou, se třásli. Výbuchy a dunění pokračovaly. Kočka se přitiskla ke starému, špinavému, nemytým tělem, levnými cigaretami a alkoholem páchnoucímu kabátu, jako by to bylo něco čistého, světlého, spásného.

„Už je to dobré, je to dobré“, mručel bezdomovec a svýma třesoucíma se rukami kočku hladil. Ta chvílemi předla, chvílemi plakala a mňoukala a lízala ten kabát. Vypadalo to, jako by ten mourek vyprávěl o svém nesnadném životě, o který téměř přišel v tom dunění té nesmyslné války…

Ostřelování skončilo. Pohnuli jsme se s horníkem k východu ze sklepa a oni tam zůstali stát. Dvě nikomu nepotřebné bytosti, které jako by byly vyloučeny ze života, ale které navzdory všemu stále ještě žijí…

Zdroj: http://motozmey.livejournal.com/24593.html

Překlad: Irena

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů