TOPlist

V klubu Pražské kavárny

Reklama


…byla to opravdu radost vidět pohromadě tolik převážně mladých lidí, nadšených pro dobrou věc Západu, nezcizitelná majetková práva a upřímně antikomunisticky obdivujících ukrajinský Majdan.

V sobotu 28.5. 2016 jsem se v Praze zúčastnil setkání občanských iniciativ, hnutí, spolků a dalších organizací ohledně plánů akcí na roky 2016 a následujících. Z této akce pořádané iniciativou „Vraťte nám stát! “ jsem si odnesl zkušenost, že, jak praví Kazatel, „všechno je marnost“. Toto setkání skupiny antagonistické skupině, o které jsem referoval v článku Nikolaj Starikov v Praze ukázalo, že historie se opakuje, nic nového pod sluncem se neděje, člověk je nepoučitelný a odsouzený stále znovu a znovu prožívat si své peklo, které si v potu tváře s největší vynalézavostí, pečlivostí a nasazením sám vybudoval.

Setkal jsem se prostě s lidmi tak upřímnými, hodnými, ohleduplnými a obětavými, že jsem měl velký problém s nimi vydržet. Leč, nakažen takovou dobrotou a vášní pro odkaz Václava Havla, vydržel jsem a nakonec nelitoval. Kde jinde bych pohromadě viděl aktivisty bojující proti „Nočním vlkům“ přímo v terénu, tvůrce humorných happeningů, kteří opravdu vědí jak si z ideových nepřátel udělat velkou bžundu, mecenáše umění i politických aktivistů, politika, oligarchu i filozofa? Nikoliv ovšem v jedné osobě, kníže Schwarzenberg totiž osobně nedorazil, jen dával své podporovatele a obdivovatele pozdravovat. A byla to opravdu radost vidět pohromadě tolik mladých lidí nadšených pro dobrou věc Západu, nezcizitelná majetková práva a upřímně antikomunisticky obdivujících ukrajinský Majdan.

Proti všem

Nu, což. Nakonec se ukázalo, že jsem byl přítomen příliš krátce, jelikož jsem nestačil přítomným sdělit jednu trochu nepříjemnou skutečnost, a to sice, že pokud jim nadšení pro prozápadní všelidské hodnoty vydrží, nebo jej budou ještě stupňovat, nepochybně se mnozí z účastníků ještě dočkají masivního znárodňování, věznění, šibenic, pracovních táborů a budou-li mít obzvláště štěstí, tak budou moci vychutnávat všechno to, co zaseli, i na vlastní kůži. Demokracie, vláda lidu, se nám transformovala do boje lidu, boje všech proti všem. A jak takový boj může skončit? Pravděpodobně podle písně Pepy Nose, který zpívá „každej chvilku tahá pilku, jednou oni, pak zas my, (voni vloni, letos my) občas někoho napadne, že až větev bude uřízlá, že se všichni zřítíme.“

Fyzikální zákon akce a reakce zatím zrušen nebyl

Je opravdu s podivem, že Pražská kavárna, při jejím vzdělání, neví, že tlak proti Rusku, tlak proti Zemanovi, tlak prosazující politiku EU, NATO či USA vyvolá protitlak. Protitlak takový, který je dříve nebo později smete. Přece se nedomnívají, že budou u vesla „na věčné časy“? Nikoliv komunisté, ale antikomunisté vytvářejí v současné době rozdělení, frustraci a nepřátelství společnosti. Ideály Listopadové něžné revoluce jsou pryč i v teoretické rovině. Heslo „v jednotě je síla“ skandované davem v listopadu 1989 dostalo jiný rozměr. Tehdy šlo o jednotu národa. Dnes jde o jednotu části národa u vesla, nebo jednotu těch, kteří u vesla nejsou. Jak pravil na jiném setkání, jež bylo věnováno oděské tragédii, Petr Žantovský, čas 8:00 min.

„Dnes už zase víme, kdo jsou to oni“. Ano, už nemusíme dělat seznamy, už je známe zpaměti. Dříve jsme věděli „kdo je kdo“, kdo jsme my, a kdo jsou „oni“. Pak to bylo dlouho nepřehledné, ale už zase zjišťujeme, kdo jsou „oni“. Dnes jsou pro jedny „oněmi“ Pražská kavárna, havlisté či jiní lháři ve jménu ideálů a údajných hodnot a pro ty druhé jsou „oněmi“ agenti Kremlu, komunisté či jiní přátelé Ruska.

Jsme rozděleni, spojuje nás jen vítězství hokejistů nebo fotbalistů posbíraných pro ten účel ze všech koutů světa, aby oblékli dres v barvách, které milujeme, protože jsme tak byli vychováni, a sem tam zvítězili, a my se tak mohli cítit opravdovými nefalšovanými vítězi. Jelikož však hokejisté nevyhrávají pořád a fotbalisté už vůbec ne, věnujeme se soubojům ve vědě kuchařské, protože dobře víme, že nejen správou věcí veřejných je živ člověk. Ostatně věci veřejné za nás vyřizují především v Bruselu, Moskvě, Berlíně či Washingtonu, a tak je viník všeho zlého dopředu dobře znám. Na druhou stranu, když se něco podaří, nebojíme se ke svému úspěchu přiznat. Nejsme totiž falešně skromní.

Tak už to děláme celá staletí a jde nám to celkem dobře. Je sice pravdou, že někteří slavně padnou na poli válečném za „císaře pána a jeho rodinu“ a druzí neméně slavně v boji v barvách Ruska či legie „proti císaři a domu Habsburků“. My se hlásíme k jedněm i druhým, přestože se zastřelili navzájem, pro nás jsou to však naši hrdinové, po smyslu se neptáme, to bychom se z toho zbláznili, a to rozhodně nechceme. Padli každopádně za nás, abychom byli dobře připraveni do další války, do které jsme se také hrnuli, než nás naši spojenci polili jednoho září roku 1938 studenou vodou a my rychle vychladli.

Militarismus a sázka na násilí ve prospěch dobra

Dnes se však někteří z nás už zase rozpalují při pomyšlení na hrdinství zabíjet a možnost dokončit to, co se nepodařilo Napoleonovi ani Hitlerovi, totiž dobýt Rusko a ukázat jeho zaostalým obyvatelům kořeny křesťanství snoubícího se s judaismem a humanismem v naší západní praxi. Nejsme tedy o nic chytřejší než naši dědové a pradědové za 1. republiky. Tehdy, stejně jako dnes, se domnívali, že uhájí svoji věc pomocí zbraní a spojenectvím se silnějšími.

Selhání elit?

Poukazuje-li tedy prezident Zeman na selhání elit a Ferdinanda Peroutky zvlášť, nedělá dobře. Pokud nepočítáme část šlechty včetně Karla Schwarzenberga a Jana Lobkowicze ve fašistické Vlajce , elity neselhaly v tom, že by se nutně zhlédly ve fašismu. Selháním elit, včetně Peroutky, byla absence pěstování občanské soudržnosti, rovnosti, národního a sociálního partnerství. Peroutkova „Přítomnost“ dlouhá léta pohrdá Sovětským svazem a vede kampaň proti komunistům. Střílení do dělníků, zabíjení žen a dětí při demonstracích mnohé intelektuály a humanisty z klidu nevyruší. Neprobudí je ani zhoršující se vztahy s německou, více jak třímilionovou menšinou, ani stále chladnější vztahy se Slováky snícími o samostatnosti.

Republika byla rozložená, ale intelektuálové se svými mávátky, odkazem tatíčka Masaryka a schůzkami pátečníků ve vilách a kavárnách blouznili o jednotě. Pro stromy neviděli les. Někteří na takovou slepotu doplatili exilem, jiní skončili v koncentračním táboře nebo na popravišti. Jak poučné je číst Peroutkovu polemiku s pacifisty! Ještě v polovině třicátých let minulého století Peroutka nerozpoznal ani náznakem hrozící nebezpečí, zatímco v září 1938 psal, že „Otázka, zda bude Anglie bojovat za Československo je nesmyslná… hranice Československa je hranicí, na níž se Anglie rozhodla vší vahou postavit se německé expanzi!“ aby byl donucen své dlouholeté výpady proti komunistickému Sovětskému Rusku a komunistům zakončit o čtrnáct dní později 28.9.1938 takto :

Peroutka napsal: V této truchlivé době, kdy všechny hodnoty byly podvráceny, bylo přece několik okolností, které mohly budit potěšení. První z nich …byla obětavá politika sovětského Ruska. Nikdy tomuto státu nezapomeneme jeho stanovisko ve chvíli pro nás nejtěžší. Je útěchou i pro budoucnost vidět tento ohromný stát na straně, kde se pracuje pro mír… Stejné uznání patří i našim komunistům…

Peroutka a jeho kamarádi opírali svá přesvědčení o armádu a spojenectví s velmocemi. Pacifistům na stránkách Přítomnosti přisoudili, co neřekli, a vysmáli se jim. Odpověď pacifisty Přemysla Pittera nezveřejnili. Vyšla však jinde, v Křesťanské revue, a obsahovala slova vpravdě prorocká. Pitter se totiž již počátkem třicátých let na oplátku vysmál představě Peroutkově a jeho přátel, že nás ochrání armáda a naši spojenci. Poukázal na to, že je třeba budovat takovou společnost, která bude příkladem pro ostatní. Nikoliv aby ji ničili, ale aby jí lidé následovali. Podle Pittera budování takové společnosti se sice samozřejmě neobejde bez obětí a sebezapření, to však bude neporovnatelně menší než společenský konflikt končící neodvratně v násilí. Podle Pittera ovšem budování takové společnosti v 1. republice ani nezačalo, za což nesou odpovědnost právě intelektuálové. Představa, že Češi budou vládnout Němcům a Slovákům, mocní bezmocným, či bohatí chudým jaksi věčně, na věky věků a proti vůli ovládaných, byla naivní a hloupá. Někdo to rozpoznal již tehdy, někdo to nerozpozná dodnes.

V čím zájmu je politika konfrontace?

Další otázku, kterou jsem nestačil položit na setkání nepřátel Miloše Zemana, položím alespoň zde. Komu prospívají sankce uvalené na Rusko? Snad lidu Ruska? To těžko. Snad lidu EU? To věru nevím jak. Snad lidu České republiky? Opět mě nic nenapadá. Zastupuje-li tedy naše vláda naše občany, měla by buď protestovat, nebo nám to vysvětlit. Jde o nějaký nový vzorový model soužití lidí a národů? Ze kterých kořenů tato politika biče, totiž sankcí, vychází? Z židovství? Z křesťanství? Z humanismu?

Nebo vychází z mocenských hrátek evropských a světových oligarchů s lidskými osudy v zájmu chorobné mocenské nenasytnosti? Jsou sankce proti Rusku v zájmu dolních 99 % občanů, anebo jde o zájem horního jednoho procenta? Vláda asi na mou otázku neodpoví, ale každý čtenář, každý občan by na ni hledat odpověď měl.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Přejít do diskuze k článku 14 komentářů