V zemi, kde zítra znamená již včera

Narodil jsem se v Československé socialistické republice. V zemi, která celá patřila československému lidu, který vyráběl až na výjimky téměř všechno, co dnes musíme dovážet odjinud. Země byla potravinově soběstačná, v podstatě byla i průmyslově soběstačná. Žili jsme v relativním dostatku, i když ve srovnání se západní kapitalistickou cizinou žijící na půjčky bídněji. Žili jsme v politické nesvobodě a naše země byla podřízena diktátu Moskvy. Politické „výstřelky“ se trestaly. U občanů vězením, u státu intervenční okupací. Jinak zde byla jakási přesně vykolíkovaná politická suverenita s omezenými mantinely i omezená ekonomická suverenita. Všechno, co se ve státě vyrobilo, patřilo československému lidu a až na směnný vývozní artikl bylo zkonzumováno československým lidem. Státní rozpočet byl relativně vyrovnaný (některé dluhy byly nedobytné) s perspektivou postupného pomalého zvyšování životní úrovně.

Politická totalita postupně slábla úměrně zlepšování životní úrovně, i když ekonomika ve srovnání se Západem byla silně neefektivní – zjevně chyběl hlavní motivační impuls pro tvůrčí činnost, kterým je diferencované odměňování a významné ocenění technických inovací. Komunistického zítřku s plností materiálního blahobytu, názorové pestrosti a svobody jsem se v Československé socialistické republice nedožil.

Dnes žiji v takzvané České republice, která je de facto česká již pouze na papíře. Majetkově je již většina bývalých státních aktiv, včetně českého národního pokladu dávno v rukou cizinců. Již dávno nejsme soběstačnou ekonomikou. Dovážíme i to, co jsme kdysi vyváželi do mnoha zemí světa. Dnes již neúpíme pod diktátem Moskvy, ale máme zde politický diktát Bruselu, Washingtonu, Berlína a ekonomický diktát nadstátních organizací typu Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, obřích nadnárodních koncernů a soukromých bank. Kdysi politicky nesvéprávná, ekonomicky polosvéprávná země je dnes politicky a ekonomicky zcela nesvéprávná. Dnes již nemáme ani státní hranice. Armáda má dnes výlučně útočný charakter a slouží zájmům nových vlastníků státu – mezinárodní oligarchii a nadnárodním korporacím. Stát již dávno nemá vyrovnané hospodaření a oficiálně uváděné ekonomické úspěchy státu jsou fakticky z převážné části ve prospěch soukromých zisků cizích nadnárodních uskupení. Stát je hluboce předlužen, včetně podstatné části obyvatel, což jsme za komunistické totality neznali.

Delší perspektiva je taková, že již brzy bude původní obyvatelstvo v převážně zcizené zemi nahrazeno obyvatelstvem novým, dosažená názorová a podnikatelská svoboda a parlamentní demokracie se postupně mění v totalitní, veskrze prošpiclovaný systém s „měkkou“ cenzurou a „ministerstvem pravdy“. S nejvyšší pravděpodobností bude v budoucnosti špiclován veškerý pohyb, veškerá komunikace a veškeré finanční aktivity každého jednotlivce (viz zavádění EET, propojování všech státních databází s neomezeným vstupem zpravodajských agentur do nich, příprava zavádění povinného bezhotovostního platebního styku, vyloučen není ani povinný biometrický platební styk, všudypřítomné vzájemně propojené kamerové systémy a v nejvyšším levelu snad i povinné bezpečnostní implantování podkožních čipů, které se již v některých zahraničních soukromých společnostech úspěšně testuje). Pod rouškou zvýšené svobody, obohacení a demokracie se společnost uměle multikulturalizuje, což v konečném důsledku znamená, že se svých vysněných práv v budoucím monokulturním šariátu domohou i homosexuálové, feministky a všechny náboženské a politické menšiny. Asi tak, jak se jich domohli všude tam, kde již islám pevně zakořenil.

Někdy mám takový dojem, že šťastné zítřky, které se nepovedlo vybudovat komunistům, nakonec vybudují mnohem efektivněji kapitalisté. Mnohem, mnohem šťastnější. Ale taky je možné, že ještě dřív, než se jim to povede, vypukne světová válka mezi kapitalistickými mocnostmi.