Věčný problém starý jako lidská společnost

Dej ulici svobodu projevu a brzy toho využijí radikálové všeho druhu, jejichž hlavním cílem je „výroba majdanů“ kdykoli a pro cokoli – hlavně aby se „něco dělo“ a oni byli toho středem. Vezmi lidem tuhle svobodu a v (relativně) krátké době se národ změní ve stádo tupých ovcí, neschopných na tu ulici vyjít a vydupat si změnu k lepšímu, ani u té nejhorší vlády.

Řešení „shora“ vyžaduje, pokud možno, nepřerušovanou linii osvícených vládců. Řešení „zdola“ vyžaduje silnou občanskou základnu, tvořenou vzdělanými, charakterními a sebevědomými lidmi, schopnými samostatného uvažování a rozhodování.

Ale jak tohle „vybalancovat“ k nějakému funkčnímu „zlatému středu“, není-li k dispozici jedno ani druhé?

I v historii se špatně hledá model vyhovující všem společenským vrstvám. Co se týče života prostého člověka, tak svými poznatky kloužeme jen po povrchu, tím více čím hlouběji se v čase ponoříme.

Kdo ví, kolik „modelů“, jež si vytváříme, je jen mylnou představou?

Porada

Přemýšleli moudří rádci,
jak vypadat by občan měl,
aby tomu jejich vládci,
každý vládce záviděl.

Odhodlal se nejmladší
a vyhrkl prudce:
Člověku přec postačí,
Bude-li mít ruce.

Pravda. Bude pracovat…
Pak zamyslel se mnohý:
Však co ho k práci ponese?
Ponecháme nohy.

I hlava nesmí chybět,
bez hlavy člověk není.
Ať dál sedí na krku,
ale – bez myšlení.

A v té hlavě zůstane
tvárná mysl, především.
Tak se jistě nestane,
že by brojil proti nim.

Také závist slepá,
růst v něm stále musí,
lidem city leptá,
navzájem se hnusí.

A nenávist ať nechybí,
prones moudře jeden z rádců,
pak najdeme v jejich řadách
dostatečný počet zrádců.

Radili se ti pánové,
zralé víno přitom pili,
hlavy moudré, sněhobílé,
rozjímáním potrápili.

Dopil pohár nejstarší,
zvednul se a pravil k tomu:
Vám snad v hlavě haraší!
Nudíte mne – půjdu domů.

Zbytečně tu rozprávíme.
Cožpak není vám všem známé,
že lid, jaký dnes vymýšlíme,
v naší zemi dávno máme?

———————–

„Ach Arnošte, tahle jeskynní malba mne dojímá snad úplně nejvíc!“

„A pročpak?“ pronesl bezmyšlenkovitě drbaje si přitom neholenou bradu.

Málem se urazila:

„Cožpak to nevidíš? To, jak ten mladý muž krmí tu starou ženu, na loži z kožešin, je přece svědectvím, že už odedávna lidé pečovali o své slabé členy tlupy. Že už ti pravěcí lidé měli v sobě soucit a vážili si moudrosti stáří. Jak se na to můžeš dívat s tak lhostejným výrazem!? Vždyť to dokazuje, že lidé mají vrozenou potřebu starat se jeden o druhého a že se tím řídili už tehdy i v těch tvrdých podmínkách. A pravěký umělec nám tady o tom zanechal zprávu, abychom věděli jak to pro ně bylo důležité.“

***

Kdesi, za tisíci oponami času, Mamutík poodstoupil od stěny, aby zálibně pohlédl na své dílo:

„Kopčeme! Ty sem! Dívej!“

Kopčem neochotně odtrhl umaštěnou hubu od ještě neohlodané kosti a zahleděl se na kresbu:

„A co to říká?“

Mamutík se nasupil:

„Nepoznáš?! Tak já povím: Nakrm starý i když už neloví. Budou se hodit – až nebude co lovit!“

Převzato z ostrova Janiky