Vítejte v novém harmonickém světě!

Reklama


Historii můžeme přirovnat k tekoucí vodě v řece. Proud vody teče neustále, ale voda je každým okamžikem jiná. Stejně je to tak u lidí, generace střídá generaci a také ona nová nastupující generace je alespoň trošku jiná, než byla předešlá. Někdy se stane, že koryto řeky vyschne, což je zajisté katastrofa, a někdy jsou zase povodně, což je také katastrofa. Některé národy zaniknou, což je pro ně definitivní konec a katastrofa, jiné se zase nadmíru rozmnoží a rozšíří, což je katastrofou zase pro sousedy. Zajisté by bylo nejvhodnější, aby voda v řece a lidské dějiny proudily plynule bez nějakých krajností a tudíž se nevyskytovaly katastrofy. To by byl ideální stav. Jenže vody v řece proudí naprosto nevyzpytatelně a úplně stejně nevyzpytatelně nastupují ty či ony generace. Předpovědi jak budou plynout, jsou pouze více či méně pravděpodobné. Jistotu nemáme a ani nebudeme nikdy mít.

***

Letos tomu bude už celých sto let od nástupu Lenina k moci v Rusku. Byla to tzv. VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce, která proběhla 7. listopadu 1917. Pro pět procent obyvatel Ruska, tedy pro šlechtu, duchovenstvo a nastupující buržoasii, to byla bezesporu katastrofa. Pro 95 % obyvatel-nevolníků, tedy negramotných polootroků, to ale katastrofa nebyla. Ti už dále nechtěli být raby, pro ně to bylo osvobození. Pro někoho to bude důvod k oslavě, neboť rok 1917 je pro ně datem vzniku prvého komunistického státu v historii, který během 70 let své existence prokázal možnost vybudování a reálné existence komunistické společnosti. Pro jiné to bude důvod k přímo nenávistnému odsudku, neboť budování komunistické společnosti, jako třeba dnes v komunistické Číně, je pro ně přímo strašidelná představa.

Co nového Leninova vláda okamžitě provedla? Jako úplně první vydala Dekret o míru, to znamená, že odmítla válčit. Dle revolucionářů to byla válka mezi imperialistickými státy o dosáhnutí primátu v ovládání světa. Na potvrzení tohoto názoru nařídil Lenin otevření všech diplomatických carských archivů i archivů vlády Kerenského a zveřejnění veškerých tajných ujednání. No něco jako dnešní Snowden či Assange. V novinách byly zveřejněny všechny tajné (i ty supertajné) smlouvy, úmluvy a zprávy ministerstva zahraničí, a to i z doby cara. Ty tajné smlouvy a dodatky jak carské, tak Kerenského vlády jsou tedy běžně k dispozici historikům. Žádná pojednání jsem o tom ale nečetl. Že by to Stalin později zase nechal utajit? Ale vyšlo to v přílohách normálních novin a ty jsou přece k dispozici v archivech. Z těchto materiálů by se velice obtížně dovozovaly ony velmi přitroublé konspirační teorie o tom, že revoluci financovali a zařizovali svobodní zednáři a židé a že Lenina dokonce financoval i německý císař, což je přímo imbecilita. Kája Dolejší z Britských listů nedávno napsal, že Lenin odjížděl do Ruska v zapečetěném diplomatickém vagónu, kde měl k dispozici jedno kupé a veškerý další prostor vagónu byl zaplněn německými bankovkami, které tam nařídil dát německý císař. To už je skutečně idiocie. Odjezd Lenina z emigrace ve Švýcarsku do Ruska zařizovala německá sociálně demokratická strana. Podílel se na tom i náš Lidový dům, který podnes patří socanům.

Válka začala 28. července 1914 a skončila 11. listopadu 1918 kapitulací Německa. Většinou se uvádí, že válku vyvolalo či vyprovokovalo Rakousko-Uhersko. Traduje se ale výrok kancléře Bismarcka: „Francie má kolonie, Anglie má kolonie, Itálie má kolonie a my Němci máme akorát modré nebe nad hlavou.“ Z toho logicky vyplývala snaha Německa, aby se mocnosti mírově domluvily a nějaké ty kolonie přenechaly i Němcům. Takové přání jim zajisté ale bylo k smíchu. S Indií a Čínou se nějak nepočítalo, vždyť to už byly anglické kolonie, i Spojené státy stály docela mimo, byly také dost daleko. Už ale i v té době existovaly nadnárodní korporace, no a tahle ocelářsko-uhelná a zbrojařská sdružení potřebovala odbyt svých výrobků. No a kdo je bude kupovat? Africké, jihoamerické a asijské kolonie jaksi nepřipadaly v úvahu, čím by také platily, že? Od nich stejně dostaneme zadarmo vše, co potřebujeme. To právě pro ony nadnárodní korporace bylo velmi žádoucí vyvolat válku. Vlády válčících států budou nakupovat jak divé, prodáme jim cokoliv i na dluh. A skutečně, kšefty se hýbaly úplně neskutečně. Majitelé ocelářských a zbrojařských podniků jásali blahem, neboť čím déle bude válka trvat, tím lépe. Pro ně to byly astronomické zisky. No však taky trvala pět let. Pět let šíleného vraždění. Válka skončila prapodivnou kapitulací Německa. Císařská německá generalita si byla jistá, že bude uzavřeno příměří, tedy přestane se válčit, neboť válečné síly byly naprosto vyrovnané, a ostatní dohodnou diplomati. Příměří by bylo logické, vždyť německá armáda nebyla poražena a ani Francouzi s Angličany neobsadili Berlín, ale ani Němci neobsadili Paříž a Londýn. Žádná z bojujících stran ani nezískala nějaká území nepřítele, bylo to fifty fifty. Německá generalita byla v šoku, když jí přišlo nařízení, že má podepsat kapitulaci. Výsledkem byly uvalené vysoké a v podstatě nesplatitelné reparace na Německo. Takže když Hitler, který se účastnil válečných jatek jako obyčejný voják, vykřikoval, že Německo bylo podvedeno, my jsme přece válku neprohráli, to je zrada, tak vlastně vyjadřoval pocity a smýšlení většiny německých obyvatel, říkal to, co všichni dobře věděli. Samozřejmě nemohl prohlašovat, že to zařídila londýnská City či Wall Street v New Yorku, tomu by lidi nerozuměli, to by nemělo úspěch. To bylo příliš abstraktní. Jak mohou nějaké vzdálené ulice v Londýně či New Yorku ovlivňovat dění u nás? To je příliš daleko, kdežto židobolševici a zednáři (ilumináti) jsou přímo tady u nás, mezi námi, no a už to jelo, už to nebylo k zastavení.

Vítězné mocnosti naordinovaly poraženému Německu demokracii a svobodu. Vypukly přímo orgie demokracie a svobody. Umělci se předháněli v oplzlostech a zhovadilostech. Divadla, noviny a rádio předváděly ty nejpokleslejší formy zábavy. Umělci se utrhli z řetězu, stud se stal naprosto neznámým pojmem. Ferdinand Céline tvrdil, že tito ničím nevázaní umělci a novináři byli ve velké většině židovského původu. Ale co bylo nejhlavnější? Nezaměstnanost dosahovala až sedmdesáti procent, hlad, bída, bezdomovectví. Absolutní inflace – za milionovou marku se nekoupil ani chleba, peníze ztratily smysl, mohlo se s nimi zatápět. Kriminalita dosáhla nebývalých rozměrů, policie to ani neřešila, vždyť se častokrát na tom podílela a spolupracovala. Demokracie a svoboda se změnily v naprostou anarchii. Demokraticky se tam řádilo, demokracie a svoboda dosáhly nebývalých výšin, orgie svobody a demokracie jakoby překročily veškerou míru. Zhovadilosti dosáhly úrovně v historii nevídané. Prostě demokratický chaos. Výstižně to vyjádřil George Bernard Shaw: „Demokracie je posledním trikem tyranie.“ Angličané naordinovali demokracii i Číně, kde byla nastolena demokracie za presidenta Dr. Sunjatsena se stejnými výsledky. V Číně mají na to období demokracie taktéž velmi neblahé vzpomínky. Jednoznačně to vypadalo na fakt, že naordinovaná demokracie má za cíl úpadek a zničení státu. (Umělci v bolševickém Rusku také pěkně řádili, až jim to na sjezdu spisovatelů v roce 1932 Maxim Gorkij zatrhl. Ostatně, dle mne, je ruská a sovětská moderna řádově kvalitnější než naše západoevropská, o americkém umění v té době nelze mluvit.)

Není proto vůbec k podivení, že v takové situaci se dostal k moci Adolf Hitler a měl suverénně absolutní podporu obyvatelstva. Nelze popřít, že vyvedl stát z chaosu a zavedl pořádek – nezaměstnanost, bída, hlad, bezdomovectví a kriminalita zmizela. Také inflace. A to během pár let. Však také G. B. Shaw navrhl pro kancléře Nobelovu cenu míru a dával ho za vzor, jak se má řídit stát.

Vůdce samozřejmě vůbec nic neznárodňoval, majetky šlechty a církve byly nedotčeny, činnosti bankéřů, průmyslníků a velkopodnikatelů byly vychvalovány, velmi oceňovány a opečovávány. Plutokracii si kancléř prostě choval jako v bavlnce. Nadnárodní korporace byly vítány. Už tehdy se velice obtížně zjišťovalo, kdo je vlastně vlastníkem, kdo vlastní největší balík akcií, stejně jako dnes, no a německý kancléř ani o takové zjišťování neměl zájem, hlavně že korporace fungovaly. Pouze drobné židovské živnostníčky ponechal k drancování davu. Židům nabízel vystěhování, ale žádný stát je nechtěl přijmout, pouze nepatrnému množství prominentních židů se podařilo emigrovat, někteří dokonce i k nám do ČSR. Vojenské obsazení Paříže wehrmachtem 14. června 1940 bylo přijato s nadšením, konečně odplata za to ponížení v minulé válce.

Na Anglii ale Německo nemělo sílu. Nad koloniální říší Velké Británie tehdy nezapadalo slunce, skutečně Británie byla Velká, jejich loďstvo suverénně ovládalo světové oceány a angličtí plutokrati bohatli a bohatli. No a kde tedy mohl Vůdce pro nadřazenou germánskou rasu, pro svůj vyvolený nadřazený národ získat kolonie? Jedině se vrhnout na Východ. Budeme mít více kolonií než Anglie a bohatších, z Velké Británie pak uděláme malilinkou Británijku. Válka proti Sovětskému svazu byla v podstatě nevyhnutelná, což ovšem i Stalin bezpečně věděl.

***

Vraťme se ale zase ke konci 1. světové (evropské) války. Habsburská monarchie i Osmanská říše se rozpadly, či spíše byly rozparcelovány na mnoho drobných státečků, které lze samozřejmě mnohem lépe ovládat než velkou říši. Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován. Vítězové společně v nějakém kabinetě na mapě narýsovali dle pravítka hranice nových států bez ohledu na to, kdo v těch územích žije. Některá po staletí pospolu žijící kmenová společenství byla rozdělena do tří, čtyř ba i více nově vzniklých umělých států a státečků. Tohle území bude anglickou kolonií, tohle zase francouzskou. Takže Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon a Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Pro Němce nezbylo samozřejmě ani ň! Německo bylo na kolenou, bylo to takové preventivní opatření, aby se později „silné“ Německo nepokoušelo získat nějaké kolonie na úkor vítězných mocností.

Když tedy Lenin prohlásil, že to není naše válka, my žádné území nepotřebujeme, máme ho dokonce nadbytek, my tudíž nebudeme podporovat Anglii, ani Francii ba ani Itálii, my prostě s válkou končíme, je ale nutné uzavřít mírovou smlouvu. Brestlitevský mír uzavřel za ruskou stranu Trockij. Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska, Ukrajiny, Besarábie a Krymu, tedy území, na kterém se nacházela přibližně čtvrtina jeho obyvatelstva i průmyslu a většina uhelných dolů, územní ztráty činily zhruba 1 milion kilometrů čtverečních. Také se zavázalo zaplatit náhradu za znárodněné podniky, v nichž byl německý kapitál, celkem šest miliard marek a odevzdat Německu 245 564 kilogramů zlata. Tuto hanebnou smlouvu samozřejmě Lenin po kapitulaci Německa anuloval. (Když pak vítězné mocnosti nadiktovaly poraženému Německu bezohledně drastické podmínky, určitě se inspirovali právě brestlitevským mírem. To, co nadiktovalo Německo bolševikům na východě, tož to samé s ročním zpožděním nadiktovaly západní mocnosti Německu, ani si moc nemusely vymýšlet. Potom že neexistuje spravedlnost.)

Mocnosti ještě další rok válčily, ale Rusko už nikoliv, ztráta území se oželela, nemuselo se válčit a byl čas na porevoluční stabilizaci země. Mírová smlouva také obsahovala bod o vzájemném navrácení válečných zajatců a těch bylo na obou stranách tisíce a tisíce. Z vyprávění mého dědy jsem se dověděl, že i v naší dědince žil jeden ruský válečný zajatec, měl za úkol hlídat vinohrady. Každá rodina měla povinnost týden nosit mu do vinohradnické boudy obědy, tak se po týdnu všechny rodiny vystřídaly a začalo se znova. Prý onen zajatec, jeho jméno si už nepamatuju, vždycky slil polívku a omáčku do jednoho kastrůlku a teprve pak se dal do jídla – prý v žaludku se to stejně tak jako tak smíchá. Možná to byla pomluva, ale proč ne, když měl za sebou pár let válčení v první linii, tož není se čemu divit, no ne? Ani v Německu, ani v Rakousku Uhersku a ani v Rusku nikdy nikde nezřizovali nějaké koncentrační tábory pro zajatce, nýbrž je přidělovali do jednotlivých vesnic, kde měli povinnost je živit a ubytovat. V Německu a i u nás si statkáři chodili vybírat zajatce jako dělníky na své statky, připadalo mi to, jako když si vybírali ve staré antice otroky. V Rusku to dělali stejně, ale také občas některé samozřejmě posílali na práce na Sibiř. Bylo to rozumné řešení, stát se o zajatce nemusel starat, přenechal to vesničanům.

Když Lenin začal vracet zajatce, tož transsibiřskou magistrálou projížděly vlaky směrem do Německa. Propuštěnci byli hned přesunováni na francouzskou frontu, stejně jako vojáci z už neexistující rusko-německé fronty. Francouzská generalita se děsila těch posil z východu. Zato německá generalita byla nadšená, získali jsme tolik území bez boje a všechny vojáky z východní fronty pošleme na francouzskou frontu, teď to Frantíkům ukážeme, za pár týdnů jsme v Paříži, snadno obsadíme Paříž, jenomže Frantíci se drželi. Německý císař jásal – tolik zlata z Ruska a tolik území, Německo se stane největší a nejsilnější mocností světa.

No a z Německa a Rakouska-Uherska jezdily vlaky s osvobozenými ruskými zajatci zase do sovětského Ruska. Trockij musel řešit komplikaci s českými válečnými zajatci, kteří mu vysvětlili, že se do Rakouska-Uherska nemohou vrátit, neb by byli jako zběhové zastřeleni. Do ruského zajetí přece dobrovolně a spořádaně přecházely celé pluky za zvuků vojenské kapely, ta jim hrála do pochodu. Tedy jasní vojenští zběhové. Odmítli bojovat za císaře pána. Škoda, že mého dědu poslal císařpán na italskou frontu, kdyby ho poslal na východní, tož bych byl potomek slavného legionáře. Shovívavý Trockij, obdivovatel sladké Francie, předal odsun českých zajatců francouzskému generálovi. Souhlasil s jeho plánem, že čeští zajatci se přesunou po transsibiřské magistrále do Vladivostoku, tam nasednou na lodě, odplují do Francie a půjdou na frontu bojovat proti Němcům. Než se do Francie přepravili, válka skončila. Jenomže ze Sibiře jezdily vlaky s německými zajatci, legionáři museli čekat, což se jim nelíbilo, neboť chtěli s velkým elánem válčit proti Němcům, vždyť po celou dobu v zajetí se nudili. A tak násilím obsadili magistrálu, a začali bojovat proti bolševikům. Kdyby to tak Trockij věděl, co? To by je přednostně poslal okamžitě domů do Rakouska Uherska. Ale i Masaryk, to ještě nebyl presidentem, protože ČR ještě neexistovala, si zajel k bolševikům podpořit legie, napsal o tom dokonce i knihu vzpomínek. Legionáři ověnčeni slávou a hrdinstvím se vrátili už do nově vzniklé republiky a hned založili Legionářskou banku, no měli z čeho, vždyť jednu dobu měli dokonce v držení vlakovou soupravu s carským státním pokladem. Nebo že by si tolik jako váleční zajatci vydělali, že to stačilo na fungování tehdy docela bohaté banky? Konspirační teorie uvádějí, že z onoho lupu carského zlata Masarykova vláda také financovala a podporovala emigraci, zřídila mnoho vysokých a odborných škol pro ukrajinské a běloruské emigranty. Různé množství někdejšího zlatého pokladu skončilo rovněž v Japonsku, Francii, Švédsku, ve Velké Británii a Spojených státech amerických. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty. Také státní poklad rumunský se nikdy nenašel, zmizel beze stopy.

Můj děda spolu s těmi navrátivšími se z italské fronty nepřinesli domů žádný lup, byli rádi, že se vrátili živí. Dvacet dva jeho spolubojovníků z naší vesnice se nevrátilo, obětovali své mladé životy za větší slávu císařpána. Ostatně snad v každé české vesnici a vesničce jsou pomníčky se jmény padlých za zájmy Habsburků. Vrátivší se vojáci nedostali žádné výsluhy ani důchody, neboť se oproti legionářům v Rusku nezasloužili o vznik naší republiky. Vdovy po mrtvých nedostaly nějaký vdovský důchod, to tehdy neexistovalo. Dokonce ani poděkování jim nikdo nedal. Mělo to jedinou výhodu, neměli žádné náklady na pohřeb.

***

Válka v Evropě tedy skončila, ale v Rusku začala občanská válka. Skončila až roku 1923. Klidně můžeme tvrdit, že ji vlastně začali naši čeští legionáři obsazením transsibiřské magistrály a střílením po bolševicích, kterým se to nějak nelíbilo a tak střelbu opětovali. Naši hrdinové dokonce mohli zachránit carskou rodinu před popravou 17. července roku 1918 v Jekatěrinburgu, kde bolševici zastřelili cara, carevnu, pět dětí, služebnictvo i carského psa. Škoda, že tam nedošli legionáři o tři dny spíš, to by mohli zachránit alespoň toho psa a služebnictvo. Cara by asi nezachraňovali. Když zradili svého císaře, určitě by neměli zájem zachraňovat nějakého cizího císaře, no ne?

S tou popravou se pořád dělá jakási světodějná událost a stále se ukazuje na zvrhlost bolševiků – dovolili si popravit cara, to se přece nedělá, taková zvrácenost! Ale to je přitom přece v naší evropské civilizaci docela normální a docela běžné, čemu se divit a pohoršovat? Vždyť je to v normě, je to běžný způsob utracení vládnoucích v naší judaisticko-křesťanské civilizaci. Angličané si jako první popravili svého krále a později i královnu. Francouzi usekli hlavy králi i královně. Vysoce kulturní Španělé po křesťanském způsobu upálili posledního Inku. V USA si střílejí presidenty jak králíky. V současné době je dokonce módní presidenty místo popravy sadisticky umučit jako například v Kongu Lumumbu, lybijského Kaddáfího, afghánského Nadžíbulláha, marockého Mehdi Ben Barku. Plně v souladu s evropským křesťanským humanismem bylo vystaveno Mussoliniho tělo pověšené na řeznickém háku ve výloze řeznictví. Je to přímo charakteristické pro tak katolickou zemi, jakou je Itálie, že? U nás jsme oběsili presidenta Slovenské republiky Tisa, a kdyby ve vězení nezemřel český protektorátní president Hácha, také bychom ho pověsili na konopnou oprátku. Osvoboditelé Iráku oběsili prezidenta Saddáma a ještě si to zachytili na video. Smrtí zastřelením odešel ze světa živých nejenom ruský car, ale také chilský Aliende, egyptský Násir, kubánský Che Guevara, indický Ghándí a Ghándiová, pákistánský Z. Bhutto a i jeho dcera… Dál už se mi nechce vyhledávat, ale určitě je mnoho a mnoho dalších. To vše se ale přece děje v intencích naplňování humanitních ideálů a je to navíc plně v rámci lidských práv, demokracie a svobody. To akorát v Číně svého posledního císaře nepopravili, dožil jako zaměstnanec (zahradník) komunálních služeb magistrátu. Ani Japonci nedovolili popravu svého císaře, všude jinde se vesele humanitárně popravovalo. Ti Asiaté holt nedodržují naše civilizovaná pravidla, barbaři jedni.

V občanské válce na Rusi se angažovali nejenom čeští legionáři, kterých bylo cca 40 tisíc a připočteme-li nevojenský doprovod, tak to bylo celkem na 70 tisíc osob. Ve Vladivostoku bylo také 5 tisíc Američanů, 11 tisíc Japonců, 172 Britů a 457 Francouzů. Kolik bylo ostatních, třeba italských, se neuvádí. Z bývalých zajatců zorganizovali legionáři ještě menší jednotky jihoslovanské, lotyšské a polské. Ocituji z internetu, autor neznámý: Roku 1918 vtrhlo čtrnáct států vojensky do Ruska. Američané rádi používají termín „boots on the ground“. Tedy podrážky britských, kanadských, australských, indických, japonských, řeckých, polských, amerických (USA), francouzských, rumunských, srbských, italských, čínských, českých vojenských bot se dotkly ruského území dávno před tím, než se Stalinovo zlo stačilo vůbec projevit. Otázka zní, zda SSSR či současná Ruská federace někdy vojensky operovala na území států, jejichž vojenské boty zanechaly své šlépěje v ruských dálavách…

V důležitější, tedy v evropské části Ruska se v Murmansku a Archangelsku vylodilo asi 20 000 Britů a nemohla chybět ani francouzská a americká vojska. Zajisté bez polské armády maršála Piłsudskiho se to také nemohlo obejít. Tahle intervenční vojska cizích států jakože pomáhala v boji carských (tzv. bílých) generálů proti bolševikům. Nemá smysl vypisovat bojovou činnost jednotlivých carských generálů, ale alespoň zmíním některá jejich jména. Je to např. generál Kaledin, který spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat sebevraždu, admirál Kolčak se prohlásil vládcem vší Rusi, obnovil statkářská práva a zavedl bílý teror, který zahubil více než 110 tisíc civilistů. Dále snad ještě se sluší uvést jména jako generál Kornilov, Nikolaj Judenič, Mamontov, Anton Děnikin, Pjotr Wrangel, Symon Petljura, Nestor Machno… Je o nich sepsáno neuvěřitelné množství životopisů, studií obdivných i odsuzujících, není to marné čtení. Já osobně ale doporučuji raději číst (mé oblíbené) spisovatele jako je např. Isaak Babel, Arťom Vesjolyj, Michail Alexandrovič Šolochov, Andrej Platonov, Michail Afanasjevič Bulgakov, Vasilij Grossman, Boris Leonidovič Pasternak, Jevgenij Ivanovič Zamjatin a mnoho dalších. Od nich se dovíme o občanské válce mnohem více než z jakýchkoliv historických pojednání.

V Rusku byla v prvních měsících roku 1918 naprostá anarchie, neboť bolševici měli sice v moci města, ale neměli prakticky žádnou armádu a venkov se zcela vymykal jejich kontrole. Časem se k bolševikům přihlásilo více než 14 tisíc bývalých carských důstojníků, přes 100 tisíc vojáků z fronty a samozřejmě tisíce civilistů. Občanská válka si vyžádala přibližně osm milionů obětí, čtyřikrát více, než činily ztráty Ruska v první světové válce. Přibližně dva miliony lidí, především s vyšším vzděláním, emigrovaly. (Uvedená čísla jsou z Wikipedie, takže nemusí odpovídat realitě.) Poslední odpůrci bolševiků se vzdali až v červnu 1923.

***

Průběh takové občanské války bych demonstroval na příkladu VFR, tedy Velké francouzské revoluce. Povstání ve Vendée je docela vhodný příklad na vysvětlení toho, co je to občanská válka. VFR nebyla žádná revoluce socialistická či komunistická, nýbrž byla ryze buržoazní a docela úspěšná. Správně by mělo být Velká francouzská buržoazní revoluce. Finančníci, podnikatelé a kapitalisté žádali a také dosáhli zrovnoprávnění se šlechtou. O masy rolníků a chudých vůbec nešlo. No a když se Gracchus Babeuf pokusil, aby ona slavná Listina lidských práv platila i pro ně, byl i se svými (sou)druhy samozřejmě popraven jako kontrarevoluční živel.

Ocituji nejdříve Deklaraci nezávislosti USA (1776): „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni rovni, že jsou nadáni Stvořitelem určitými nezcizitelnými Právy, mezi nimiž jsou Život, Svoboda a úsilí o Štěstí. Když dlouhá řada bezpráví a útisků sledující neustále týž Cíl, projevuje úmysl podřídit lid absolutnímu Despotismu, je jeho právem, ba povinností svrhnout takovou vládu a opatřit si nové Strážce pro svou budoucí bezpečnost.“ Všichni autoři této Deklarace nezávislosti USA byli majitelé otroků a samozřejmě je z otroctví nepropustili, vždyť to bylo jejich nedotknutelné a posvátné vlastnictví. Už jenom ten fakt je docela vypovídající. Hlavním autorem Deklarace byl Thomas Jefferson (1743-1826). Tuto Deklaraci práv člověka a občana přednesl na počátku Velké francouzské revoluce hrdina americké revoluce – markýz de La Fayette (1757-1834) a schválilo ji Ústavodárné národní shromáždění 26. srpna 1789. Na ni se též odvolává současná francouzská ústava. Ta Deklarace ale je moc hezká a příjemně lahodí uchu, že?

Naprosto logicky tuto deklaraci odsoudil jako zvrácenost a bezbožnost papež Pius VI. Britský myslitel Jeremy Bentham ji pokládal za přímou výzvu ke vzpouře a Alasdair MacIntyre nedávno napsal, že žádná lidská práva neexistují a věřit v ně je jako věřit na čarodějnice a jednorožce. Z jiné strany kritizovali myšlenku lidských práv socialisté a marxisté jako neúčinnou. K čemu jsou občanské svobody, pokud lidé trpí hladem nebo nemají práci?

Deklaraci nezávislosti je docela podobná deklarace NATO ze 4. dubna 1949, Washington D. C. Ocituji úvodní odstavce: Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru. Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě.

článek 1: Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

článek 2: Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně.

článek 3: Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

článek 4: Smluvní strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany.

No není to přepychové prohlášení? Najde se ve světě člověk, který by takové věty odsoudil jako amorální? Nevím o tom. Dokonce ani tehdejší papež ji nenazval zvrácenou ani bezbožnou. Věty této smlouvy zní také libě našemu sluchu. Reálné výsledky jsou ale tyto: Od konce 2. světové války jsou USA zodpovědné za smrt minimálně třiceti milionů lidí. Kdyby nebyly ozbrojené sily mimo USA, mohlo žít 30 milionů lidských bytostí déle a ani žádný americký voják nemusel zahynout. A těm milionům povražděných lidských bytostí to zajisté může být už lhostejné, už to jejich sluchu lahodit určitě nebude. Nejsou ovšem autoři takových vznešených deklarací zločinci velikého formátu?

***

V Paříži za VFBR tedy slavnostně vyhlásili lidská práva, která se týkala pouze lidí majetných, nikoliv většiny národa, což byli zemědělci v podstatě na úrovni nevolníků či svobodných otroků. Byl ale narovnán či zrovnoprávněn vztah šlechty s buržoazií. Šlechta považovala buržoazii za lidsky nedokonalou a méněcennou, protože buržoazie přece jen oproti šlechtě pracovala, k čemuž by se šlechta nikdy nesnížila. Přece i v antické demokracii, na kterou se neustále odvoláváme, platilo, že ten, kdo pracoval, automaticky ztrácel volební právo, byl to takový neobčan, či jak pronesl slavný Platón – pouhé mluvící nářadí. Zrovnoprávnění šlechty s buržoazií byl samozřejmě určitý pokrok, což mělo do budoucna ale závažné důsledky – rodový původ přestával být důležitý, prosadilo se, že lepší a dokonalejší člověk je ten, který má více financí. Platí to podnes. Novodobí zbohatlíci si ještě z jakési setrvačnosti kupují šlechtické tituly. Dělá to z nich jakoby nadlidi, alespoň jsou o tom přesvědčeni. Ovšem pro kapitalisty byli nemajetní občané pouhé mluvící nářadí, tedy jak šlechta viděla buržoazii, tak stejně buržoazie viděla pracující jako podlidi. Buržoasie v Paříži se tedy dostala k moci a hned ukázala, co dovede. Nejdříve gilotinovala (sekala hlavy) odpůrcům revoluce a pak si hlavy od těla oddělovali vzájemně i mezi sebou. (Perlička: V Protektorátu Čechy a Morava se popravovalo také gilotinou, v Praze-Nuslích ve věznici na Pankráci bylo gilotinováno celkem 1.075 lidí.)

Docela zajímavé a originální na této revoluci bylo zrušení církve katolické, což je mi docela sympatické. Místo Boha zavedli kult Rozumu, čímž náboženství vlastně zrušili. V podstatě byla provedena odluka církve od státu, která ve Francii platí dodnes. Kult Rozumu se ovšem nějak neujal, byl to holt přece jenom na tehdejší dobu pouze revoluční výstřelek. Na zrušení boha měli zajisté zájem kapitalisté, tedy podnikatelé a finančníci – co nám má nějaký Bůh kecat do našich rozhodnutí a do našeho podnikání, no ne?

Už tady můžeme najít nějaké shodné rysy s bolševickou revolucí v Rusku. Ve Francii usekli hlavu králi i královně za přihlížení obrovského davu obyvatel. V Rusku popravili carskou rodinu bez přítomnosti veřejnosti. Tam i tam zrušili církev. Tam i tam pak vznikla občanská válka. Šlechtici a církevní hodnostáři tam i tam pro jistotu uprchli do zahraničí ke svým příbuzným. No, a protože šlechta (stejně jako židé) má své bratry, bratrance a příbuzné po celém světě, nebyl pro ně problém zorganizovat v cizině proti revolucionářům vojenské intervence tam i tam. Po deseti letech revoluční anarchie a občanské války se ve Francii chopil moci Napoleon a v Rusku Stalin. Ve Francii, v docela chudém kraji Vendéé, se šlechta nemínila vzdát svých výsad a vyvolala povstání. Duchovenstvo hlásalo od oltáře rozhořčení nad vraždou našeho dobrého krále a nad neslýchaným činem zrušení Boha. Šlechta nařídila svým poddaným, aby se ozbrojili. Tož si vzali kosy a vidle a s heslem „Za Boha a krále“ šli hájit práva šlechty a duchovenstva. Bylo jim nařízeno, aby si na oblek vyšili odznak – červené srdce s křížem. V otrhaném oblečení a většinou naboso ale zato s nadšením a elánem rušili republikánské úřady (tedy vypalovali a vraždili).

Naprosto stejně probíhala občanská válka na Rusi. Šlechtic nařídil, mužici nastoupili. Stejně jako ve Vendéé. Vždyť nenastoupit, neuposlechnout pána, to by byla vzpoura proti Bohu. Ostatně, co jim zbývalo? Šli stejně jak můj děda, když šel hájit zájmy císařpána na italskou frontu. Bylo naprosto běžné, že poddaní bojovali za zájmy svých pánů. Všichni byli skálopevně přesvědčeni, že vrchnost a faráře je třeba bezpodmínečně poslechnout a nějaké námitky jsou nejenom nepřípustné a hříšné, nýbrž i trestné. Ve Francii jim žehnali katoličtí duchovní, v Rusku pravoslavní duchovní. Církev měla docela rozhodující roli. Tak třeba admirál Kolčak, který se prohlásil vládcem vší Rusi, znovu zavedl statkářská práva. No a ti statkáři nařídili odvody svých mužiků-nevolníků do vojska jediného pána Rusi Kolčaka. Jak francouzští nevolníci, tak i ruští nevolníci byli většinově negramotní, noviny i kdyby do jejich krajů došly, by stejně nikdo z nich nedokázal přečíst. Věřili tedy kněžím a popům a svým statkářům-šlechticům. Monopol na informace měla církev. Kdyby tehdy bylo k dispozici rádio či televize, to by se dějiny odehrávaly jinak. Anebo ani ne? Vždyť dnes máme nejenom televizi, ale i internet, ale když novodobá šlechta nařídí, tož také půjdeme bojovat za jejich práva. Neuposlechnutí jejich rozkazů je koneckonců pořád trestné. Holt umí si to zařídit.

No a revolucionáři jak tam tak i tam povstání zlikvidovali. Ve Vendéé bylo zabito 117.257 vzbouřených sedláků a přes deset tisíc domů bylo zničeno. Tolik uvádí oficiální prameny odvolávající se na zápisy v matrikách. Katolické prameny uvádějí čísla až trojnásobně vyšší a katolíci přece mají Pravdu Pravdoucí vždycky. Kardinál Duka nedávno prohlásil, že revolucionáři prováděli ve Vendéé genocidu – no aj tak sa muože. Naši historici klidně zdesateronásobí počty mrtvých v Sovětském svazu a taky jim to prochází. A nějaký slovenský biskup dokonce přidal nuly dvě – z necelého miliónu docela vážně uváděl cifru sto miliónů. Tihle katoličtí intelektuálové historikové mají vzor v Bibli a řídí se příkladem z Bible, svaté to knihy, kde lhát a vymýšlet si je doporučeno, neboť přece ani autorům biblických příběhů to vůbec nečinilo nikdy problémy. Připsali nulu, dvě, dokonce i tři bez váhání.

Já osobně nečtu Bibli jako literaturu faktu či jako Slovo Boží, je to přitom mé docela oblíbené čtení, ovšem čtu ji jako vynikající román, a romanopiscům je přece vždycky dovoleno vybásnit si cokoliv, takže mne nerozhodí ani nějaké absurdity, vždyť romanopiscům je to fantazírování tolerováno. Bible je vynikající postmoderní román, tam je vše, politika, statistika, filosofie, milostné trojúhelníky, vraždy, erotické fantasie, zvrhlosti, oplzlosti… Prostě, každý tam najde, cokoliv si uráčí. Ovšem co je dovoleno romanopiscům, není ale dovoleno historikům! Když autoři biblických textů přidávají k číslům nulu, tak mi to vůbec nevadí. Třeba hned v prvních kapitolách se dovídáme, že patriarchové se dožívali běžně věku sedmi, osmi a devíti set let. Pokud škrtneme tu nulu za čísly, vyjde nám normální lidský věk. Nebo v próze o Mojžíšovi se dočteme, že velký vojevůdce, který vyvedl Izraelity ze zajetí v Egyptě (exodus), nechal povraždit tři tisíce těch tanečníků kolem Zlatého telete. Ale to Zlaté tele odlil ze zlata právě Mojžíšův bratr Áron, který kupodivu vraždění unikl i se sestrou Mirjam, která nadto vedla tanečnice. Cituji z ekumenického překladu, který vyšel v době těžké totality v roce 1975 za cenu 33 Kč. Mojžíš jim řekl: „Takto praví Hospodin, Bůh Izraele: Každý si připásejte k boku meč. Procházejte táborem od brány k bráně a každý pobíjejte i své bratry, přátele a příbuzné!“ Leviho synové se zachovali podle Mojžíšova slova, a toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. K tomu bych jenom dodal, že neexistují nižádné historické dokumenty o nějakém exodu z Egypta. A když ministerský předseda státu Izrael nedávno utrousil, že z Egypta jich mohlo odejít tak maximálně tři čtyři stovky, tož málem musel podat demisi, takové obrovské pohoršení tím vyvolal.

Bibli je nutno číst jako vynikající postmoderní román, ve kterém je spousta překrásných životních příběhů. Třeba kouzelné příběhy králů Saula, Davida, Šalamouna, kteří ale reálně nikdy neexistovali, stejně jako milostné příběhy Evy, Sáry, Batšeby, Rúth, Debory, Ester, Judity, Ráchel, které v realitě také neexistovaly. Sáhodlouhé příběhy pozdějších spisovatelů blednou před těmito biblickými příběhy. Je tam také spousta výborných filosofických úvah, oproti pozdějším filosofům naprosto srozumitelných, třeba Jób, Kazatel, Kniha přísloví, Proroci…

***

Ještě je jedna docela nezvyklá zarážející podobnost s VFBR a VŘSR. Tam i tam se revolucionáři dostali k moci legální parlamentní cestou. Ve Francii se tzv. třetí stav prohlásil za Ústavodárné shromáždění, protože ten tzv. první stav, tj. šlechta se neobtěžovala přijít na zasedání parlamentu Národního shromáždění, asi dala přednost lovu či nějaké chlastačce, přece nebude sedět s nedokonalými potem páchnoucími podnikateli a finančníky, s buržoasií. Spolu s duchovenstvem měli absolutní většinu, nač tam tedy vůbec chodit. Neúčastnila se tedy zasedání, dokonce nepřišel ani vyšší klérus, tzv. druhý stav. No a třetí stav – buržoasie měla tudíž naprosto volné ruce k jednání a vyhlásila republiku. Kdepak nějaké střílení či nějaké násilí, vše bylo dle zákona.

V ruském Parlamentu na tom byli skoro stejně. Schůze Parlamentu (Dumy) začala v devět hodin dopoledne a do oběda to bylo hotové, v poledne už měli bolševici moc v rukou, dál nebylo co řešit, vše legální cestou. Lenin se rozhlédl a viděl: Jsme usnášení schopní, takže můžeme odhlasovat pád vlády Kerenského a vytvořit novou vládu. Lenin sice nebyl poslancem, řídil své lidi, tedy sociální demokraty (tj. menševiky a bolševiky) v Dumě ze své kanceláře, z kabinetu vedení sociální demokracie. Vše také proběhlo bez jediného výstřelu, bez jediného mrtvého. Akorát někdo možná uslyšel výstřel z křižníku Aurora, ten ovšem ani Masaryk nezaregistroval, ač šel právě v tu dobu přes náměstí do hotelu.

Podobně proběhla i Pařížská Komuna, kde naprosto demokratické volby dosadily do čela komunardy. Komunardi se ještě nenazývali komunisté, ti tehdy ještě neexistovali, byli to ale předchůdci komunistů. „Komuna je označení různých druhů a způsobů samosprávy, obvykle města. Komuna obvykle spravuje majetek, který je v kolektivním vlastnictví jejích členů. V mnoha zemích je místní jazyková verze slova komuna synonymem pro obec. Komunismus (z latinského communis = společný) je politická ideologie, požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi.“ (Z Wikipedie)

Vládě buržoasie a šlechty se to ale vůbec ani trošičku nelíbilo: „Vy nám tu chcete zavádět demokracii, tak to teda prrr! My máme pověření vládnout přímo od Boha, vy neznabozi, vy atheisté!“ A vláda poslala vojsko, aby to zlikvidovala. Vojáci ovšem nezasáhli, nýbrž se ke komunardům připojili. Jejich program byl totiž velmi působivý. Například: Národní garda (něco jak u nás bývaly Lidové milice) nahradí policii a armádu, zavedení volených a sesaditelných úředníků, zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících, bezplatné vyučování, řešení bytové politiky, spoluúčast dělníků při vedení podniku, vyhlášení rovnoprávnosti žen apod. Však také Komuny vznikají ve všech větších městech, jako je Lyon, Toulouse, Marseille. Pařížská Komuna existovala od 18. 3. až do 28. 5. 1871. Francie tehdy vedla válku s Německem, kterou prohrála. Němci po vojenské porážce Francie chtěli a také dostali válečné reparace, které byly snad nejvyšší v dějinách válek. (Po skončení 1. světové války Francouzi totéž požadovali po Německu, holt pomsta bývá sladká, že?) Německá armáda se utábořila v okolí Paříže. Vládnoucím nezbylo, než požádat německé generály, tedy okupanty, aby jim pomohli Komunu zlikvidovat. Stalo se. Demokraticky zvolení poslanci byli všichni po 72 dnech své vlády postříleni. Celkem postřílela buržoasie během pár dnů na 40 tisíc přívrženců Komuny.

K programu Komuny se vyjadřují i někteří naši dnešní intelektuálové. Rovnoprávnost žen? Co je to za nesmysl! Bůh určil pro ženu kuchyň, kostel a postel, jakápak rovnoprávnost. Odvolávat úředníky třeba uprostřed mandátu? Nesmysl, vždyť nám Prozřetelnost udělila funkce doživotně. To by měl radost akorát tak idealista Okamura. Vzdělání pro všechny zdarma? To jste blbí? Nač by jim bylo? Mají určeno makat a ne myslet. Podíl dělníků na řízení podniku? Další vyložený nesmysl, co mají nemajetní chudáci co žvanit do rozhodování majitele! Bydlení pro dělníky? Určitě jste se zbláznili, taková naivita, ať se starají sami o sebe. No a Národní garda místo policie a armády, tož to je skutečně komunistický výmysl, to by bylo něco jako ty jejich Lidové milice, a jak určuje zákon, to je zavrženíhodný a zločinný režim.

Stejným způsobem, tedy parlamentní cestou, se se dostal u nás k moci Gottwald v únoru 1948. To jenom Američané, když někde dělají převrat, musí u toho střílet a nadělat hromady mrtvol. Používání koltu je u nich tradiční, tak proč by to nepoužili i na cizí státy. Třeba Pinochet v Chile či všelijaké ty barevné revoluce. Převrat na Ukrajině také nese jasný rukopis USA. Ne a ne se poučit a přestat ty kolty používat. Dokonce i zánik Sovětského svazu má podobné rysy. Jelcin jako hrdina revoluce sedí na tanku a dává příkaz střílet do oken parlamentu. To mu navrhli poraděnkové z USA. Bez střílení by to nebylo tak působivé a pro televizi zajímavé. Těch pár desítek či stovek mrtvých přece nic neznamená.

***

Vrátíme se do Ruska, teď už Sovětského svazu, po skončení občanské války roku 1923. Podívejme se velice zhruba na to, jaká tam u nich byla společenská situace. Nejdříve pár vět o Leninovi, o tom vtělení Satana a masového supervraha. Lenin zemřel 21. ledna 1924 ve věku 54 let. Ale už začátkem roku 1922 (26. května) ho ranila mozková mrtvice a zanedlouho proběhl druhý atak mrtvice. Tedy od roku 1922 se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastňovat nějaké politické činnosti. Na další chod státu už ale žádný vliv neměl. Kdoví, jestli vůbec zaznamenal konec občanské války, ale asi už nebyl schopen vnímat svět.

Co se mu ale podařilo dát do programu za cíle za ty čtyři roky, co byl ve vedoucí pozici? Je pozoruhodné, že žádné vznešené věty podobné Deklaraci v USA, Deklaraci ve Francii a Deklaraci v NATO u Lenina nenajdeme. Žádná velkohubá prohlášení, žádné velkolepé teze o bohu, morálce, humanitě, judeo-anticko-křesťanských hodnotách. Nikde tam není žádné vznešené abstraktní pindání o demokracii a svobodě, zato tam najdeme naprosto konkrétní a každému naprosto srozumitelné docela jakoby přízemní záležitosti. Všimněme si, že ani v Číně ty vznešené fráze nepoužívají.

Musí zmizet negramotnost, každý bude umět číst a psát, vzdělání bude zadarmo. Bude provedeno zestátnění továren a bank. Dělníci si budou sami volit a případně odvolávat ředitele a náměstky, dnešní terminologií manažery. Nebude existovat člověk bez střechy nad hlavou. Lékařská péče bude poskytována bez rozdílu všem a zdarma. Na stáří budou každému zajištěny důchody. Nikdo nebude žít bez práce na úkor jiných. Bude provedena elektrifikace, do každé vesničky bude zavedena elektřina. (V mojí rodné vísce se zaváděla elektřina až rok po druhé válce, pamatuji si, jak se zapouštěly sloupy a jak elektrikáři stoupali jak veverky za pomocí jakýchsi drapáků připevněných k botám po sloupech nahoru připevňovat dráty. Za demokratické Masarykovy republiky o zavedení elektriky k nám podnikatelé neuvažovali, neb z toho by jim neplynul žádný zisk.)

Takže cíle byly dány. Je samozřejmé, že takové úkoly nejde uskutečnit během roku, to je práce na několik desetiletí. I přes strašné a šílené lidské ztráty a zničení poloviny země za 2. světové války se pomalu uváděly ve skutek Leninovy sny. Přeměnit agrární stát v průmyslovou velmoc se ale velmi úspěšně zdařilo. Už to vypadalo, že socialismus fakt bude vzorem pro celý svět. Ovšem přišel Gorbačov s glasností, lidskými právy, demokracií a svobodou, no a dopadlo to tak jak si kapitalisté v USA přáli, tedy konec socialismu, konec Leninových myšlenek a záměrů a návrat ke kapitalismu devatenáctého století.

O Dekretu o míru jsem psal úvodem. Druhý zásadní dekret byl Dekret o půdě, jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali, byli zároveň osvobozeni od placení nájmu za půdu a také od dluhů. Půda šlechty, církve a statkářů (včetně inventáře) byla předána rolnickým výborům k rozdělení mezi rolníky jako všelidové vlastnictví. Veškerá půda byla prohlášena za státní. I v Číně tomu tak je. Jsem přesvědčen o tom, že by to mělo být i v naší ústavě. Jaksi se mi nepozdává, že velké kusy našeho českého území vlastní či patří Rakousku, Švýcarsku, Německu, Vatikánu apod., nakonec nám žádná půda nebude patřit a majitel nás může klidně vystěhovat ze svého území, no ne? Masaryk se pokusil o něco podobného také i u nás, jeho pozemková reforma dovolovala vlastnit nanejvýše 50 hektarů půdy. Samozřejmě to dopadlo jako vždycky u nás a v demokracii. Soudní spory se táhly a protahovaly a pozemková reforma se ztrácela do nebytí. Po nastolení svobody v roce 1989 se už na Masarykovu pozemkovou reformu naprosto zapomnělo, dokonce jsme se vrátili i před dobu císaře Josefa II., ba dokonce až k době pobělohorské. Obdivovatelé humanitních ideálů Masarykových, jako např. dr. Sláma, se ovšem o jeho pozemkové reformě nikdy nikde ani slovíčkem nezmiňují, no však se také nepodařila, tak co o ní psát, že?

Ani v Sovětském svazu neproběhla pozemková reforma dle přání Lenina, on ovšem už nemohl do průběhu zasahovat. Rozhodující roli měl v té době ÚV Komunistické strany. (Ústřední výbor je obdoba dnešních stranických grémií, většinou mívají deset až dvacet členů). Velmi inteligentní a velmi vzdělaný Nikolaj Bucharin prosadil tzv. NEP, novou ekonomickou politiku a to i přes odpor tzv. stalinistického křídla. Lenin už nežil, ten by to určitě nedovolil. Výřečný Bucharin se oháněl Marxem, který kdysi dávno prorokoval, že socialismus potažmo komunismus lze vybudovat pouze v zemích vysoce průmyslově vyspělých a předpovídal, že to bude v Anglii či Německu. Nikolaj tedy prosazoval a také prosadil, že v zaostalém agrárním Rusku je nutné nejdříve vybudovat kapitalismus a teprve potom bude možné plynule přejít do socialismu. Oficiální heslo té doby znělo: Obohacujte se! Přesné znění Bucharinovo: „Obohať se, rozvíjej své hospodářství!“ Bylo naprosto logické, že na vesnicích mužici, kteří dostali půdu a neuměli na ní hospodařit, protože byli zvyklí na to, co jim rozkáže statkář, raději darovanou půdu prodali, penízky propili a zase neměli nic. No, podobná situace se odehrávala i u nás když po skončení války byli z pohraničí odsunuti Němci a lidoví komisaři přidělovali dekrety majetky po odsunutých nově příchozím. Traduje se příběh o panu Z., znal jsem ho osobně velice dobře, vypili jsme spolu dosti skleniček alkoholu, že na jaře zasel místo obilí kroupy, že brambory sklízel z pole až na jaře a že umrzlé krávy ze stáje mu tahali traktorem… Docela bych tomu věřil, o zemědělství neměl sebemenší potuchy.

V bolševickém Rusku tedy vznikla vrstva vesnických boháčů, říkalo se jim kulaci. Kolem roku 1925 až 1930 se po Něvském prospektu procházeli podnikatelé se zlatými řetězy na krku, jejich ženušky v norkových kožiších jako na módní přehlídce a dávali na odiv své bohatství. Stalin pronášel: „Pro tohle jsme revoluci přece nedělali!“ a získával ve straně příznivce. Bucharin byl vyloučen ze strany, stejně jako o pár let dříve Trockij, který také nevěřil, že lze v zaostalém Rusku vybudovat socialismus, nýbrž že je nutné provést světovou revoluci a nastolit globální socialismus či globální komunismus. Ale Stalin a jeho parta prohlašovali, že lze budovat socialismus v jedné zemi, a také to prosadili jako oficiální směr politiky bolševiků. Takže Stalin se stal nejmocnější členem politbyra až kolem roku 1930! No a dali se do toho budování socialismu v jedné zemi. První co nařídili, byla kolektivizace zemědělství. Každý jenom trošičku soudný člověk musí uznat, že hospodařit na velkých celcích je mnohem efektivnější a výnosnější než na pár hektarech. Byla to násilná kolektivizace či združstevňování stejně jako u nás, ale výsledky byly vynikající nejenom u nás, ale i v bolševickém Rusku. Nechápu ty primitivní žvásty o tom, že malozemědělci, chovatelé stáda deseti koz a pěstitelé česneku jsou pro zemědělství ti úplně nejvhodnější a nejlepší. Holt Čuba ve Slušovicích a dnes Agrofert Babiše, jsou řešením a ne že ne. Statkářka Havránková nemá šanci, bude stejně pohlcena, i když od státu vysoudila milióny.

Poslední desetiletí socialistického zemědělství (tedy roky před převratem 89) už u nás docházelo ke slučování jednotlivých JZD ve větší celky. Střediskové obce hospodařily na deseti tisících hektarech a určitě by se i nadále slučovaly v ještě větší celky a to už by byly vysoce funkční a efektivní agrokombináty. V té době jsem na jižní Moravě osobně prováděl delegace zemědělských odborníků ze Sovětského svazu našimi zemědělskými podniky, byli nadšeni těmi technickými vymoženostmi, které nebyly ani na západ od nás. Nebyl pouze ojedinělý Čuba ve Slušovicích, osobně jsem znal spoustu takových schopných manažerů (tehdy se jim říkalo předsedové JZD). Kdyby nebyl převrat, tož by v Československu už dnes mohla být zemědělská výroba soustředěna v jednom celostátním Agrokombinátu s vysokou efektivností a s vysoce kvalitní produkcí a přitom by to byl podnik družstevní a polostátní. Babišův Agrofert vlastněný jediným oligarchou něčeho podobného nedosáhne ani za dvacet let. No jo, kdyby!

Nové politické reprezentaci se samozřejmě takové vynikající polostátní řízení zemědělství ale vůbec nelíbilo, učinili tedy naprosto logický krok a družstva zrušili, zničili, záměrně a vědomě zlikvidovali vysoce funkční výrobu. Není divu, vždyť do Parlamentu se nechali zvolit potomci bývalých šlechticů, potomci dřívějších velkostatkářů a velkopodnikatelů, potomci prvorepublikových finančníků a bývalých politiků za Masaryka a za Protektorátu. Sedí tam podnes. Za pozornost stojí také fakt, že málem polovina poslanců vystudovala v dobách komunismu teologické fakulty. Z hlediska socialismu to zajisté byl kontrarevoluční převrat. Z hlediska nových vládců se pouze znovu vrátila vláda do jejich rukou. „Vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Takže vláda se navrátila do těch „správných“ rukou. Proslavený výrok Kalvody ke svému sousedovi v parlamentních lavicích Karáskovi – mlč, nekecej, tady se teď rozdávají majetky na dalších sto let – je dostatečně charakteristický.

Staronové panstvo po zdařilém převratu ale místo odsuzování mělo raději pronést: „Komunisté, děkujeme vám, že jste naše majetky udržovali, zvelebili a zmnohonásobili.“ Místo toho poděkování raději socialismus zavrhli jako zločinný a zavrženíhodný. Z hlediska socialismu je ale kapitalismus zločinecký a zavrženíhodný režim, to se dočteme u Marxe i Lenina. Z hlediska kapitalismu je tomu zajisté naopak. Parlament v roce 48 odsoudil kapitalismus, no a buržoasně-šlechtický Parlament v roce 89 odsoudil socialismus. Mohli vůbec tehdy a dnes jednat jinak? Je vždycky důležité a rozhodující, kdo se dostane k moci, zda komunardi či plutokrati. Pojem plutokrati mi připadá mnohem výstižnější a přiléhavější než pojem oligarchové. Plutokrati od slova Plútos, bůh bohatství a zlata, tedy vládcové zlata, majitelé zlata. Oligarchové od slova oligoi, což značí nejlepší z nejlepších, či také vznešení, dokonalí a jedineční, nebo i krásní a zdatní. No a copak takový oligarcha Bakala či Babiš a jim podobní jsou krásní a dokonalí?

***

A ještě odstavec o hladomoru na Ukrajině. Pokud jenom zběžně nahlédneme do historie, dovíme se, že roky neúrody a následné hladomory se v Rusku vyskytovaly docela pravidelně. Zajisté tak příroda činila i v dobách carských. A to nejenom tam, nýbrž občas i v Evropě a vlastně po celém světě. V Bibli máme zápis o sedmi letech neúrody v Egyptě a způsob, jak to tam řešil Josef, syn Jákobův. V bolševickém Rusku ony roky neúrody připadly na období kolektivizace. Politbyro nařídilo posílat vagony obilí do postižených oblastí. Bolševičtí gubernátoři se ale řídili heslem Nikolaje Bucharina, které bylo tištěno na předních stránkách všech komunistických novin a znělo: „Obohacujte se!“ No a tak místo aby obilí rozdělili potřebným, tak se obohacovali, nechali si to na kšeftování, přece volná ruka kapitalistického trhu to vyřeší automaticky sama. Stalin je později samozřejmě nechal popravit i s Nikolajem Bucharinem. Byli tedy postříleni po zásluze, nebo to byla Stalinova zlovůle? Jejich obhajoba: „No co proti nám máte, vždyť my jsme pouze dodržovali linii strany, která zněla – obohacujte se.“ Nepomohlo to, byli zastřeleni. Chce někdo dnes rozhodovat, zdali byli popraveni právem či neprávem?

Byl tedy Stalin masový vrah? Stačí si pouze srovnat statistické údaje, tedy fakta, o počtech vězněných v sovětském bolševickém Rusku v tzv. gulagu s počty vězněných v luxusních apartmánech v USA. Statistiky většinou uvádějí počty vězněných a popravených na deset tisíc obyvatel, kde falšovat údaje přidáváním nul za číslem jaksi nějak moc nejde. Žádný antisovětský historik neuvede na první stránce svého pojednání srovnání počtů vězněných a popravených v roce tom a tom v citadele demokracie a svobody USA a v totalitním SSSR, to by považoval za nehodné jeho úvah o stalinské genocidě. Pokud by ale redakce novin uvedla před nějakým antistalinským pamfletem tyto statistické údaje, většina autorů by potom své články urychleně stáhla a nehlásila by se k nim. Když tedy někdy začnete číst nějaký protibolševický hanopis o zločinech, o věznění v gulagu, o masovém vraždění, tak si nejdříve vyhledejte na internetu ona data, pak teprve budete v obraze. Ten krutý diktátor Stalin zavřel do vězení méně svých obyvatel než demokratičtí presidenti USA.

A co takový belgický král Leopold II.? Belgie měla už v době jeho panování a má dodnes demokratickou ústavu. Tak tento král v letech 1885 až 1908 vlastnil africkou kolonii Kongo, kde těžil kaučuk a slonovinu. Odhadem tam získal tři milióny liber, což odpovídá částce jedné miliardy dnešních liber. Podařilo se mu snížit počet obyvatel Konga z dvaceti miliónů na pouhých osm, čímž se stal největším masovým vrahem v historii. Hitler nechal povraždit 6 milionů židů, Leopold nechal povraždit dvakrát tolik Konžanů. Hitler spáchal sebevraždu, Leopold dožil jako král bez poskvrny. Prostě bezúhonný panovník, dokonce má bronzový pomník v nadživotní velikosti poblíž bruselské centrály EU. Jeho oblíbenou zálibou bylo sekání rukou domorodcům. No a potomci tohoto krále klidně vládnou Belgii podnes. Konžského ministerského předsedu Lumumbu v roce 1961 belgičtí důstojníci zlynčovali a to lynčování si dokonce nafilmovali. (Michelangelo Antonioni použil ve filmu Povolání: Reportér dokumentární záběry jeho popravy.) Lidská práva holt nade vše ostatní!

***

Ještě považuji za nutné zmínit se o válečném komisaři (takový ministr války a vnitra současně) což byl Lev Davidovič Trockij (Bronštein). Jeho zásluhy při revoluci a v občanské válce jsou nesporně velice významné. Byl důvěrným spolupracovníkem Lenina, dokonce to vypadalo, že se stane jeho nástupcem. V politbyru měl podporu snad všech členů, jako byl např. Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv, Alexej Rykov, Nikolaj Bucharin, Michail Tomskij, Sergo Ordžonikidzea, Urickij a dalších. Všichni to byli skálopevní pravověrní marxisté, věděli, že poslední stádium kapitalismu je imperialismus a že potom nastupuje přímo zákonitě socialismus, ale o tom jak to budování socialismu provádět v praxi se vzájemně někdy až diametrálně lišili. Všichni byli v absolutně nové, v historii nevídané originální situaci, nikde ve světě neměli vzor, jak se má budovat socialismus, co je potřeba udělat a jak to udělat. Bucharin přesvědčil ostatní, že nejdříve se musí vybudovat kapitalismus a teprve potom socialismus a dle jeho návrhu to fungovalo skoro celé desetiletí, než to zrušil Stalin. A originální řešení nabízel i Trockij. Musíme provést globální světovou revoluci, jinak nemá smysl budovat socialismus v naší samotné zemi. Revoluce musí být světová, jinak nemáme šanci. Jeho názory-ideje najdeme v knize Světová revoluce, vyšla i u nás v češtině. Trockij vlastně předběhl dobu o sto let – dnešní současná globalizace se nápadně podobá jeho představám. Že by dnešní globalisté byli horlivými čtenáři Trockého? V politbyru ovšem tehdy neuspěl, byl vyloučen ze strany a poslán do vyhnanství v Kazachstánu, přes Turecko pak emigroval do Mexika, kde byl zavražděn roku 1940. Zvítězila Stalinova teze o budování socialismu v jedné zemi.

Trošku si zafantazírujme o tom, co by se stalo, kdyby Trockému plány vyšly. Nebylo to zase tak nějak fantasmagorické, stačilo málo a mohlo mu to vyjít a svět by šel jinudy. Malaparte v knize Technologie státního převratu popisuje rozhovor s Trockým. Stručně převyprávěno to zní asi takto: Trockij žádal Lenina, aby mu přidělil tisícovku zapálených odhodlaných revolucionářů se kterými nasedne do vlaku a zajedou do Berlína, kde provedou revoluci. Budeme v naprosto nenápadném civilním oblečení a maximálně s diskrétní pistolí v kapse, potřebujeme leda nějaké ty finance na podplácení. Provedeme to stejným způsobem jak u nás, obsadíme nádraží, elektrárny, poštu, banky, sklady uhlí a petroleje, vypneme jim příležitostně ve vhodnou chvíli občas elektriku, nebudou jezdit tramvaje, nepoteče jim voda – vše se obejde bez střílení (pouze snad ve výjimečných případech, kdyby se vzpouzel třeba hlavní výpravčí na nádraží – zavřít ho do sklepa). Nač útočit na Bundestag, ať si tam žvaní a odhlasovávají zákony, vláda, která nebude mít pod kontrolou správní orgány, je k ničemu, je bezmocná, sama se rozpustí. Němečtí sociální demokraté, naši přátelé, se dostanou k moci jako my v Dumě. Vždyť v Německu je poválečná anarchie, naprostý chaos, rozvrat všeho, zmatek a šílený bordel, převzít moc bude snadné.

Trockému by hrála do not i Bavorská republika rad, Maďarská a Košická republika rad. Tihle revolucionáři neměli nižádné zkušenosti s tím, jak si udržet nově nabytou moc, a tak je rozehnala a rozprášila obyčejná policie ani vojsko nebylo zapotřebí. Kdyby jim ale radil z Berlína zkušený Trockij, tož to bylo jiné kafé. Leninovi se takový plán určitě moc líbil, ale holt byl přízemní realista a žádné kompatrioty mu nepřidělil. (Nebo mu to přikázali ilumináti?) Malaparte také popsal operetně divadelní nástup k moci Mussoliniho jako nějakou komedii, frašku či burlesku a vysloužil si za to čtyři roky vyhnanství na Liparských ostrovech, odkud ho ale brzy dostal Vůdcův zeť. Fakt fraška.

***

Lenin tedy nevyhověl, nedovolil Trockému odjezd do Berlína a tudíž zmařil německou revoluci. Lenin vlastně uchránil Německo před komunismem. Vidíte, co všechno způsobil Lenin? Kdyby mu Lenin dovolil jít do Berlína udělat revoluci a podařilo-li by se to, mohl svět vypadat úplně jinak, ani občanská válka v Rusku nemusela být, protože pokud by bylo Německo komunistické, byla by komunistická logicky celá Evropa. Hranice mezi komunistickým Ruskem a komunistickým Německem by byla pouze formální. Polsko by definitivně přestalo existovat a my Češi bychom mluvili německy (Čulík by byl spokojený). Nemusel by se potom odehrát ani onen Zázrak na Visle, kde polská vojska za pomocí Panenky Marie slavně zvítězila. Tuchačevskij totiž hnal Poláky z Kyjeva až do Varšavy, kde ho ale Poláci zastavili a jeho armádu rozprášili. Prý hlavní podíl na porážce má Trockij, neboť nezajistil týl a neposlal posily (Buďonného), že by záměrná sabotáž? O tom se Lev ve svých Pamětech nezmínil ani slůvkem. Asi uvažoval takto, nebyl to žádný troškař – co Varšava, to není důležité, důležitý je Berlín. První koncentrační tábory v Evropě zřídili Poláci, Angličané sice ve zřizování koncentračních táborů mají absolutní prvenství, ale to zřizovali v jižní Africe, v Evropě si to jaksi nedovolili, Poláci ano. Nějak zapomněli dodávat do těch táborů vodu a potraviny, takže umořili hladem a žízní 60 až 80 tisíc rudoarmějců, dokumentární fotografie a zprávy Mezinárodního červeného kříže lze najít na internetu. Je vůbec tahle polská patologická nenávist k Rusům léčitelná?

Oficiálními světovými jazyky by byla ruština a němčina. Anglicky by ani pes neštěkl. Svět by byl řízen komunistickým politbyrem, kde by byla polovina Němců a polovina Rusů. Veškerá ekonomika by byla řízená státem, takže nějaká krize třicátých let by se nekonala. Ateistická vědecky řízená společnost by potom neměla nějakého rovnocenného konkurenta či soupeře. Spojená aliance Ruska a Německa by se stala absolutním suverénem světa. Francie by se změnila na ohrazenou rezervaci pro umělce. Kdykoliv by u někoho propuklo umělecké puzení, tož by si do Francie zajel zrealizovat sny a vyřádit se. Anglie bez kolonií, které by jí byly postupně a potupně odebírány, by se stala bezvýznamným ostrovním státečkem. A Trockij by samozřejmě zorganizoval komunismus i v USA, což by bylo v té době docela snadné.

Teoreticky bráno, fakt měl Trockij docela reálnou možnost uskutečnit svou myšlenku socialismu v Německu a následně globálně po celém světě. Už dnes by fungovala města na Měsíci a Marsu a gigantická města pod hladinou oceánů… No, co lze ještě vymyslet? Žádné fantasmagorické vize by to nebyly, vše by už dnes bylo možné vybudovat, kdyby se nezbrojilo. V komunismu by těmto vizím nikdo nekladl nějaké překážky. Lidstvo by bylo jednotné a směřovalo by neochvějně k chardinovskému bodu omega (pro věřící k bohu).

Nespojením Německa a Ruska propásla Evropa šanci stát se světovým hegemonem a určovat chod historie, a zavinil to ne Putin, nýbrž Lenin tím, že zabrzdil Trockého v rozletu. No a taková příležitost se už nikdy nebude opakovat. Škoda, no ne? (A o tom, jak by měl vypadat nový harmonický svět, napíšu snad až někdy příště.)

***

To všechno výše napsané je už minulost, už „to všechno vodnééés čas“.

Takže co dnes? Globalizace nezadržitelně postupuje. Trockého myšlenka celosvětového harmonického řádu světa se před našima očima uskutečňuje. Nevidím sebemenší důvod, proč nový společenský řád nazývat socialismem či komunismem, tyto pojmy stejně už patří minulosti. I když v Číně a Indii a vůbec v Asii pojem komunismus vůbec není zprofanovaný tak jako u nás, tam má tzv. dobré jméno, podobně ani v jižní Americe nemá negativní konotace. U nás všelijaké ty ústavy pro studium komunismu a totality dlouhou dobu pouze špinily a pomlouvaly komunismus, takže to ať se nám líbí nebo nelíbí, v myslích mnoha lidí to utkvělo. Ale Evropa v budoucím světě nebude hrát skoro žádnou roli, takže světově se klidně pojem socialismus či komunismus může běžně používat v tom pravém slova smyslu a významu, já osobně bych na tom ale dnes netrval.

Závěrem bych parafrázoval Žižekův výrok při loučení po skončení televizního vystoupení: „Tak nashle, sejdeme se v komunismu nebo v pekle.“ Moje rozloučení zní: „Nashle, sejdeme se v harmonické společnosti nebo v pekle.“

Přejít do diskuze k článku 40 komentářů