Příští rok zatíží rozpočty domácností a podniků opět růst cen vody. Hlavní důvody růstu cen jsou dva. Prvním důvodem je nutnost investovat do obnovy a rozvoje vodárenských sítí. Druhým je nevýhodné přerozdělování peněz vybraných za vodné a stočné, kdy velká část z inkasovaných peněz do infrastruktury prostě nedoteče, protože skončí na účtech vlastníků nadnárodních koncernů, zcela mimo vodárenské odvětví a dokonce zcela  mimo Českou republiku.

Voda byla léta přehlíženou položkou ve výdajích domácností. Energie, plyn a teplo tvořily větší podíl na výdajích a proto média vodě ani dění v odvětví vodárenství nevěnovala pozornost. Cenové nenápadnosti vodárenského monopolu využily privatizační skupiny. V lepším případě zmanipulovaly komunální politiky a po privatizaci začaly šlapat cenám na „plyn“. Dnes je voda komoditou, která má největší nárůst cen, ale zisky z ní v odvětví nekončí. Spotřebitelé ji musí zaplatit, alternativa neexistuje a voda zdražuje prakticky každý rok. V řadě českých měst a obcí je ceny vody dokonce vyšší než ve městech západní Evropy. Příjmy občanů v České republice na úrovni západní Evropy ovšem nejsou.

Z čeho se financuje infrastruktura? Vodné a stočné je jediný vlastní zdroj financí sloužící k financování investic do infrastruktury. Díky nevýhodným privatizacím ziskových částí vodáren neslouží zaplacené vodné a stočné výhradně jako zdroj financí pro rozvoj vodárenských sítí, ale slouží jako zdroj zisků zahraničním společnostem, které vodu „jen“ prodávají.

Stačí selský rozum v otázkách fungování společnosti, přírody i vody? Stačí.

Privatizátoři vodáren slibovali, že zahraniční subjekty zajistí do budoucna inflační růst cen vody. Evidentně se tak nestalo. Nebylo neobvyklé slyšet slib zajištění budoucího inflačního růstu cen vody na dobu až 30 let. Šlo o nejsilnější argument, který lámal odpor soudných zastupitelů, kteří vodu privatizovat nechtěli a používali jen selský rozum – voda a půda se neprodává, stejně jako se nepůjčuje žena a auto. Realita dnes ukazuje, že odpor zastupitelů postavený na myšlence, „prodat vodu je blbost a přijde všechny draho“, byl správný.

„Cena pět eur za kubík vody bude u nás během několika let běžná“, hlásají nyní stejní lidé, kteří pomáhali vodárny privatizovat a lámali odpor zastupitelů sliby „privatizace zajistí inflační růst cen vodného a stočného“, případně přidali verbální osočování z hlouposti a nadáváním do „komoušů“. Titíž lidé dnes jako důvod nehorázného růstu cen vody, který o inflaci ani nesní, tvrdí, že vodárenství přece musí být „samo“-financovatelné, což ovšem platilo i před privatizací zisků vodáren a tito lidé to velmi dobře vědí. Přitom sedí v orgánech soukromých koncernů anebo  jsou na jejich výplatní pásce.

Co s tím? Pokud zůstane zaveden stávající systém přerozdělování příjmů z vodného a stočného, potom ve vodárenství bude stále nedostatek financí, bez ohledu na to, jak vysoké ceny vodného a stočného budou spotřebitelé platit. Důvod je jednoduchý – z naplněného měšce bude někdo stále odsypávat a tak přijde daň z trakaře, daň z vody, daň z deště, daň ….. nebo se lidé ozvou a politici vzpamatují, stejně jako ve Francii a Německu.

První krok jsme udělali. Popsali jsme, co se děje, jak to řešit a upozornili jsme vládu a parlament na existenci systému, na který doplácí stát i občané. Zaslali jsme vládě a všem stranám v parlamentu rozbor a důkazy o existenci nevýhodného modelu „odklánějícího“ každoročně miliardy korun z vodného a stočného do zahraničí. Ukázali jsme rovněž, že existuje a funguje jiný model, který je efektivnější a pro lidi, města a stát výhodnější.

Vyzvali jsme je k nápravě nevýhodného systému.

Zde se můžete s výzvou i důkazy seznámit