Volby kontra referendum

Reklama


Tak tu máme zase klasický spor o to, jestli občané, kteří mohou jinak volit, mohou i rozhodovat v referendu. Tentokrát ho odstartoval pretendent Drahoš, který se chce nechat zvolit v přímé volbě prezidentem a je tzv. proevropský, přitom ale referendum odmítá, ač právě jím bylo schváleno členství ČR v EU.

Standardní pozice tzv. demokratů je ta, že občan je plně kvalifikován vybírat zastupitele ve volbách, ale je zásadně diskvalifikován rozhodovat cokoliv konkrétního v referendu. Vnucuje se myšlenka, že podstatou tohoto konceptu je udržet legitimitu režimu jako demokratické a pacifikovat populaci zdáním podílu na moci za současného vyloučení občanů z rozhodování o čemkoliv. Je příznačné, že tuto pozici zaujímají především lidé, kteří jinak mají plná ústa osobní odpovědnosti, svobody a nadávek na státní paternalismus.

Moje pozice je přesně opačná: kdo je kvalifikován rozhodovat ve volbách, je kvalifikován rozhodovat i v referendu a okruh otázek rozhodnutelných v referendu není nijak omezen a nejsou z něj vyloučeny ani otázky týkající se tzv. bezpečnosti (členství v NATO, pobyt a působení cizích vojsk v ČR etc.).

A proč si to myslím? Mimo důvody etické a politické (lidé jsou s rovni, mají právo o sobě rozhodovat, většina nesmí být podřízena elitní menšině) i proto, že mezi volbami a referendem nevidím žádný zásadní rozdíl a oba rozdílné instituty existují jen z praktických důvodů, protože referenda se pro běžné řízení státu nehodí a mělo by se jimi šetřit, aby nedevalvovala.

Běžná praxe (a dobrá praxe, dlužno podotknout) je taková, že zatímco ve volbách se rozhoduje o politice obecně, v referendu se rozhoduje o konkrétní otázce. Stejně tak je ale možné, aby ve volbách kandidovala strana s programem o jediném bodu, zatímco v referendu může být ke schválení předložen celý program, třeba programové prohlášení vlády.  Není to nic proti ničemu, volby i referendum jsou jen krajní případy obecného demokratického rozhodovacího procesu. Skutečný demokrat může trvat na tom, že s referendy je třeba šetřit, ale chce-li zůstat demokratem, nesmí referendum odmítat s tím, že občané jsou většinově nekvalifikovaní rozhodovat cokoliv konkrétního. To je elitářské, arogantní a popírá to zásadu rovnosti. A už vůbec nesmí dělat co, co je dnes tak běžné: odmítat referendum v případě, že by jeho výsledkem byl pravděpodobně pravý opak toho, co sám chce.

Celá věc má ale i čistě osobní rozměr: vadí mi, když mi někdo tvrdí, že musí rozhodovat za mě, protože nejsem dost svéprávný, rozumný a vzdělaný na to, abych rozhodoval sám za sebe, že on je lepší, než já. Přitom referenda jsou typicky o principiálních věcech, ne o technikáliích, kterým rozumí jen úzký okruh odborníků. Nemusím být schopný postavit jaderný reaktor, abych mohl kvalifikovaně říct, jestli podporuji, či odmítám jadernou energetiku. Nemusím znát do detailu komunitární právo, abych mohl kvalifikovaně říct, zda podporuji evropskou integraci, či preferuji národní stát. Nemusím vědět nic o taktice manévrového boje a mít za sebou kurz rangers, abych mohl kvalifikovaně posoudit, jestli chci, či nechci být součástí NATO. Nemusím být daňový poradce ani účetní, abych se mohl rozhodnout, zda dávám přednost danění práce, nebo kapitálu. Otázky, které referendu nepřísluší – a pokud vím, nikdo, nikdy a nikde je v referendu nepředložil ani o tom neuvažoval – jsou otázky technické, jako jak vysoká má být daňová sazba, jaké pušky koupit pro armádu, jaký typ reaktoru postavit, do které zákona implementovat tu kterou směrnici EU.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 11 komentářů