Všechno je na prodej, všechno lze koupit

No není to vynikající situace, když si člověk může cokoli koupit? Cokoliv se mi zachce, to si koupím. Samozřejmou podmínkou je vlastnění dostatečného množství financí. Kdo je nemá, má smůlu, nemůže si koupit to, co by chtěl, ale s takovými lidmi se nepočítá, ti se neberou vůbec v úvahu, ti jsou jakoby ani nebyli.

V naší vesničce se odjakživa hrával fotbal. Sice nikdy naši fotbalisté nepostoupili do krajského kola, přesto málem polovina obyvatel se vždycky na utkání přišla podívat, prodávalo se pivo, víno i kořalička, někdy někdo přinesl na ochutnání i čerstvě vypálenou slivovici, k dostání byla čerstvě uzená žebra a klobásy a z reproduktorů se linula hudba. Bylo to docela příjemné posezení. Jestli jsme prohráli či vyhráli, nebylo zase až tak moc důležité. Chodíval jsem tam i já, i když fotbal nijak nemiluju.

Přišel převrat a nástup kapitalismu, změnil se nejenom režim, ale i poměry v našem vesnickém fotbale. Vše se začalo poměřovat penězi. Všemohoucnost peněz je jediný spravedlivý společenský řád, prohlašovali novopečení vítězové a nazvali se svobodnými demokraty. A skutečně, naši fotbalisté postoupili do krajského přeboru a vedli si nadmíru úspěšně. To bylo slávy!

Jak je možné uskutečnit takový pro nás vesničany přímo neskutečný postup?

Jednoduše. Po rozpadu našeho JZD zůstala prázdná velká výrobní hala, kterou zprivatizoval nějaký úředníček na bývalém ministerstvu obchodu, prostě jeho privatizační projekt vyhrál a získal tu halu skoro zadarmo. Zaměstnal více než dvě stovky lidí a na naše okresní poměry platil mzdy vyšší než jiní zaměstnavatelé. Obchodoval s Ruskem, tehdy mu to nikdo nevyčítal, neb u moci byl demokrat Jelcin. Zaměstnanci nestačili vyrábět, podnik měl velký odbyt, tak přibíral další dělníky. Spokojeni byli snad všichni, od starosty až po důchodce. Proč taky ne, vždyť začal sponzorovat i naše fotbalisty, což znamenalo, že nakoupil schopné hráče odjinud.

Soused mne lákal, abych jel přes celou Moravu až do Blanska fandit našim fotbalistům, aby se jim lépe hrálo. Samozřejmě jsem odmítl řka, že stejně vyhraje to mužstvo, které má bohatšího sponzora, nač tam jezdit, no ne? Po několika letech velice úspěšného podnikání prodal majitel svoji firmu nějaké francouzské společnosti, koupil si jachtu a brázdí Atlantik. Zajisté že přestal sponzorovat naše fotbalisty, no a tak zase hrajeme utkání pouze se sousedními vesničkami. Na jejich fotbalové umění se už nechodím dívat.

A na jakýkoliv sport jsem naprosto zanevřel, vždyť přece vůbec o sport nejde, jde pouze o prachy. Probůh, nač kupuje nějaký ruský oligarcha slavný anglický sportovní klub? Nač kupují Číňané naši Spartu (nebo Slávii?). Probůh, proč hraje za naše národní (ba i ligové) mužstvo nějaký Keňan? Stejné je to s hokejem a v podstatě se všemi sporty. Hráči se kupují jak koně na dostihy. Ale nic nového pod sluncem, to už ve staré antice vlastnili oligarchové stáje gladiátorů. A fakt už tehdy se ty kluby gladiátorů nazývaly stáje, no jako stáje pro koně (stáj čili chlév). A samozřejmě se o výsledku takovém či onakém majitelé vždycky nějak dohodli. Pak že prachy nevládnou světu, ale vládnou, a nejenom ve sportu, ale též v politice.

Sociální demokraté vymysleli a zrealizovali přímo geniální plán na snížení nezaměstnanosti. Cílem jejich obzvlášť inteligentního plánu bylo zvýšit počet pracovních míst tím, že nově vzniklé pracovní místo zajištěné na tři roky budou zaměstnavateli dotovat částkou dvě stě tisíc až tři sta tisíc korun. A skutečně Škromach přímo jásal, kolik financí ze státního rozpočtu utratil na nově vzniklá pracovní místa. Podnikatele také jásali, to byla pro ně velice tučná léta. Jak to ale vypadalo v praxi? Následovně. Spousta kapitalistických podnikatelů, i docela malých, zrušila na měsíc na dva značný počet pracovních míst jako nadbytečných, aby za pár měsíců totéž místo obnovili, ovšem už s nárokem na dotaci. I náš vesnický velkopodnikatel propustil koncem listopadu více než dvě stovky zaměstnanců, prý v rámci reorganizace. Propuštěnci se museli hlásit na úřadu práce a za měsíc, k 1. lednu, byli znovu přijati na stejné místo. Na každého znovu přijatého ale už s částkou dvě stě tisíc. Dobrý nápad sociálních demokratů, no ne? Socani se chlubili před národem, jakéže množství nových pracovních míst zajistili. Tento způsob využili i investoři z ciziny, založili podnik, obdrželi dotace a po třech letech firmu zase zrušili. Podnikatelé nejsou přece blbí. Škoda, že Škromach neuváděl k počtu nových pracovních míst i počet zaniklých pracovních míst, skóre by bylo 1:1, jedno místo zaniklo, druhé vzniklo. Ty spousty financí ze státního rozpočtu nikomu nechyběly.

Ovšem tehdy se děly i jiné veselé kousky. Někteří vyčítají věrnému katolíkovi Nečasovi, že zařídil církevní restituce, ovšem sociální demokracie podobně naložila s přibližně stejnou finanční částkou ze státní kasy na vyrovnání dluhu Sovětského svazu. Sověti u nás měli dluh přibližně 100 miliard korun (podle zprávy ministra financí ČSSR J. Žáka ze 14. 6. 1988 byl dluh ve volně směnitelných měnách československých bank 3,7 mld. USD), který dle uzavřené smlouvy měli splatit dodávkami ropy a plynu. Jenomže po sametovém převratu po celé republice znělo heslo, že s komunisty se nemluví, tak proč se s ruskými komunisty na čemkoliv domlouvat. Sovětský svaz se rozpadl a naši vládnoucí měli obavy, že nástupnické Rusko nebude schopno dluh uhradit, že to bude nevymahatelné, proto urychleně vláda premiéra Miloše Zemana prodala pohledávku soukromé společnosti Falcon Capital zhruba za pětinu účetní hodnoty. Společnost Falcon Capital sídlící ve dvoupokojovém bytě v sedmém patře paneláku na předměstí Ženevy bleskově prodala celý dluh nějakému ruskému oligarchovi a stejně bleskově firmu zrušila. Čistý zisk přímo na ruku tedy činil 80 miliard. Firma vznikla pouze kvůli této transakci, komu a kam poslala firma onen čistý zisk, se už nikdy nikdo nedoví. Takže církevní restituce, prodej ruského dluhu, zcizení celého komunistického velmi přebytkového důchodového pojištění, prodej státního zlatého pokladu za málem bezcenné dluhopisy apod. jsou ovšem pouhé drobnůstky, však je také nikdo neřeší, nikoho to nezajímá.

Že si tedy politikové mohou s klidným svědomím koupit prokuraturu a policii, je přece normální a nikoho to nepobuřuje. Že si mohou koupit všechny sdělovací prostředky od novin po televizi, je přece také normální. Prodávají se fotbalové kluby, za závratné sumy se prodávají hokejisté, boxeři a vůbec sportovci, prodávají se vydavatelství novin, kupují se poslanci, senátoři, policisté… Že se umělci sami vtíravě nabízejí k prodeji, je naprosto normální, je to jejich tradice od pravěku, umělcům bych to nevyčítal, je to jejich povaha, jeden den hlásají něco, druhý den opak, to není žádná vada charakteru, je to jejich přirozenost. Za prachy předvedou jakoukoliv sprosťačinu. A že se k prodeji nabízejí samotní novináři a televizní redaktoři, je také logické a normální. Nevidím na tom nic zvláštního a neobvyklého, vždyť v kapitalismu se musí zpeněžit všechno.

No a není tedy všemohoucnost peněz jediným spravedlivým společenským řádem?