Diskuze k článku


  • mirror • 7. února 2015

    Paní zajoch dokáže psát i něco jiného, něž jen Ruské oči. Děkuji! Ostrava po převratu trpí. Ztrácí průmysl, ztrácí obyvatelstvo.
    K tomu Žídkovi. Vyměnil ocenění od lidí za koryto. Možná, že ho vydírali a chtěli po něm podepsat. Žídek se narodil v městě Kravaře, které patří k Prajzské. Jestli není přímo v centru Prajzské, tak na jeho okraji. Je to svébytná komunita a terč poznámek různého druhu.

  • Petrpavel • 7. února 2015

    Díky za připomenutí.
    Je ale nevkusné řešit u národních umělců nějaké dohady o výjezdech do zahraničí. Může zde hrát roli nechuť staršího člověka pracovat v zahraničí, jazyková bariéra apod.
    Žídka, jako generačně mi bližšího, i jako tenora, jsem měl rád. Ale Hakena nejraděj :-) .

  • PPK • 8. února 2015

    Paní zajoch ví, že mám k opeře jakožto k žánru vztah poněkud rezervovaný. Důvod je prostý. Kombinace občas až disintonačního vibráta zpěváků a zpěvaček, s nějakým činoherním dějem, (často zcela obyčejným), mi občas připadá jako nepřirozená k realitě života. Někdo sice možná namítne, že to je právě ono – a já to respektuji. Přesto uznávám, že před každým opravdovým uměním se sluší stát v úctě a občas si i dopřát ono pověstné zamrazení v zádech. Pocit, který nás postihne, když nějaký vskutku dobrý kumšt na naše emoce naplno zafunguje.

    Jiná věc ovšem, jsou osudy umělců, které jsou víc než u jiných lidí poznamenány životními i charakterovými výkyvy. Výkyvy značnějšími, než u jiných profesí, kde prvek prožitků a tlaky soutěživosti a vypjatých ambicí nehrají ani zdaleka takovou roli. A protože nadání ani inspiraci nikde koupit nelze a zároveň poctivé řemeslo ani v žádném umění chybět nesmí, bývají osudy umělců zhusta námětem na román. Je proto obtížné mnohé umělce jakkoliv soudit, protože ne každý z nás si uvědomuje, že od totálního oddání se umělecké interpretaci či tvorbě, bývá k poruše osobnosti někdy už jen malý krůček. Pak ovšem ale dost často vznikne dílo, které překoná čas.

  • PPK • 8. února 2015

    A ještě něco bych rád doplnil: Poděkujme také soudobým inženýrům elektroniky, techniky a technologie, jejichž invence dokázala interpretační umění našich předků pro další generace dokonale uchovat a ostatní tvůrčí druhy umění snadno a neomezeně šířit. Například i tím dnešním naším internetem. Proto i vynálezy fotografie, filmu, záznamu zvuku, digitalizace analogových dějů a vůbec obor kybernetiky, také považuji za jistý umělecký skvost, který člověk dokázal kolektivně vytvořit. Jediné, co mi na soudobé umělecké tvorbě vadí, to jsou otravné právnické pijavice organizací typu OSA, které se přiživují i na dílech těch umělců, kteří o to vůbec nestojí. Ale to už je věc našich zákonodárců, aby si i v tom jednou už konečně udělali pořádek.

  • zajoch • 8. února 2015

    Nepřirozeného je v opeře dost, vždyť kdopak rozhovor s druhým prozpěvuje. Ačkoliv v mládí jsme s jednou z mých kamarádek své debaty vedly po určitou dobu ve zpěvu. Byl to takový studentský humor. Každý bere operu jinak. Mi například nic neříká děj, ten ani příliš nevnímám, podstatná je hudba, její lyričnost nebo dramatičnost, krásné pasáže. Vždyť dnes se všechny opery zpívají v originále a jelikož při ději v divadle obvykle nerozumím ani českým zpívaným textům, nerozumím tím tuplem těm cizím. Naštěstí se prodávají programy. Je pravda, že děj oper bývá někdy až operetní, plytký a šablonovitý. Jsou však i výjimky, vezměme třeba operní tvorbu Leoše Janáčka, nebo v článku zmiňovaného Smetanova Dalibora, či Branibory.
    Beno Blachut a Ivo Žídek se uplatnili, až na své začátky, v období zvaném socialismus. Zpívali krásně a mohli zpívat, byli ctěni a váženi. Nemuseli se potýkat s existenčními potížemi, jak se stávalo leckdy jiným umělcům. Dnes je opera umění opomíjené a jak jsem si všimla, obzvláště muži ji „příliš nemusí“. Možná i proto, že jsem vždy v životě na straně slabšího, ji mám tak ráda. :-)

    A ještě poznámka. Dnes by neškodilo, kdyby někteří „umělci“ mohli být umlčeni. Ta současná česká tvorba, která se předvádí v České televizi, to je obraz bídy a tuposti. Vážně uvažuji, že budu následovat Hudryperova příkladu a ten hnus odhlásím. Vždyť mi obvykle stačí nakouknout na začátek nějakého „díla“ a znechuceně to zavírám.

  • idiotronic • 8. února 2015

    Osvobozené divadlo ruskýma očima
    Samozřejmě je to odchylka od tématu, ale přinejhorším to budu mít vygumovaný(to už máš dávno, jako bych odkudsi zaslechl).
    Roku 1915 se narodil Jan Werich a Igor Ivanov z korepondence a tiskových materiálů napsal ,,Jak to všechno bylo, pane Werichu?“ Četba na pokračování je na archivu ČRo do 9.2. Kliknutím na Archiv pořadu se dostanete k dalším dílům.
    http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3302145