Zachránci civilizace

Lidé jsou inteligentní tvorové s rozvinutou představivostí. Jejich chování a jednání lze proto prakticky vždy interpretovat ne jedním, ale více – někdy až diametrálně odlišnými – způsoby. Rusové zasahují v Sýrii proto, aby udrželi u moci spřátelený režim a nemuseli vyklidit svou jedinou základnu ve středomoří. Svým jednáním také odklánějí pozornost od zásahů, které iniciovali/provedli v roce 2014 na Krymu a v Novorosii. Řinčení novými zbraněmi daleko od domova (při kterém umírá násobně méně ruských občanů než při obraně Doněcku) přináší Putinovi body na domácí scéně. Jeho popularita roste i proto, že v Levantě ukázkově trestá budoucí čečenské džihádisty. A „last but not least“: Ruští si dobře pamatují Obamova slova o “regionální velmoci”. A hřejí je u srdce videa velkých ruských letadel nad syrskou pouští.

Tolik důvodů pro jednu akci. A to ještě nebyla zmíněna možnost dehonestovat politickou a vojenskou elitu USA. Pokud to v Sýrii pro Rusy dobře dopadne. Právě na této podmínce záleží při ex post prováděném posuzování té které lidské akce, jejích důvodů a výsledků. V případech, kdy to dobře nedopadne, je většinou zvolená strategie odsouzena, její tvůrci jsou za hlupáky a systém, který chyby včas nepotrestal, je deklarován jako nefunkční.

Častokrát při tom nebereme do úvahy, že účelem není vždy prvoplánově uspět a zvítězit. Že katastrofální vyznění akce je možná někdy pečlivě plánováno. To, že v září 2001 mohla spáchat malá (byť ke všemu odhodlaná) skupina letecký útok na obchodní centrum New Yorku nelze interpretovat jinak, než jako katastrofální selhání USA na několika úrovních. Zpravodajské služby správně nevyhodnotily řadu vnitřních a vnějších signálů. Letištní ochrana dovolila nastoupit do letadel podezřelým osobám. Zabezpečení posádek letadel bylo nedostatečné. Nepochopitelně nebyly včas na místě stíhačky, které měly šanci útočníky zlikvidovat.

Vše bylo mnohokrát diskutováno, kritizováno, vysvětlováno. Přesto se nepřestává vnucovat myšlenka, že selhání bylo plánováno a akce skončila plným úspěchem. Úspěchem, který rázem aktivoval všechny dotud nedostupné rezervy americké společnosti a vyvedl ji z Clintonova ospalého filmového ranče do agresivní reality globálního Divokého západu.

V roce 2015 byla Evropa vystavena útoku miliónu nelegálních přistěhovalců. To že se vůči velké migrační vlně ukázala jako naprosto neschopná účinné akce, může být náhoda a koincidence nepříznivých okolností. Každý izolovaný příběh z loňských mnoha může mít své izolované logické zdůvodnění. Na každém vedoucím postu se může vyskytnout hlupák. Každý systém může občas selhat. Ale nelogické a hloupé provázky symbolizující postoje a činy evropské politické elity v migrační krizi však mají tolik společného, že se zdají být splétány v pevné lano s nějakým zásadním cílem.

Ve výšinách transatlantické civilizace trůní vztahová síť lidí, co mají majetek, moc, prostředky, informace, kontakty. Oni vytvářejí zájmové a vlivové struktury ovládající (a diktující) chování jednotlivců, komunit i států. Jejich řízení je však chaotické, kontraproduktivní a vyznačuje se protikladnými a konkurujícími si kroky. Jejich cílem konec konců není není dobře vládnout ve veřejném prostoru, ale produkovat maximální výhody a zisk v prostoru ekonomickém.

Odpověď EU na migrační hrozbu by se tedy dala interpretovat jako jejich nepříliš povedené dílo doplněné obvyklou bruselskou porcí vyděračského konsensu a úřednické antikreativnosti. Však jen do doby, než Evropská komise přitvrdila a představila ideu evropských pohraničníků chránících naše domovy i proti vůli států, ve kterých jim jest operovat. Jen do doby než česká vláda – vláda země, která prožila září 1938, březen 1939 a srpen 1968 – takový návrh nadšeně podpořila.

Dovede si vůbec někdo představit, jak do Řecka nebo Itálie proti vůli jejich občanů a vlád vjíždějí obrněné transportéry Frontexu? Jak jsou vítány střelbou paramilitárních skupin (armády by patrně nezasáhly) místních vlastenců? Chápe ten, kdo podpořil onu zhůvěřilost v domnění, že se to jeho nedotkne, co činí? Že si říká o to, aby se příště, pokud to někdo v Berlíně a Bruselu uzná za vhodné, stal se cílem okupačních jednotek EU on a jeho země?

Návrh na obranu hranic EU za cenu pošlapání práv suverénních států a bezpodmínečný, okamžitý a aktuálně potvrzený souhlas české vlády, který nás zostudil před celou Evropou, už nemohou být produktem obvyklé bruselské ignorance. A nejsou-li, nabízí se otázka, kdo je v jeho pozadí tohoto šíleného plánu. A může někdo být v pozadí celé evropské migrační neschopnosti?

Nevěřím tomu, že se kdosi snaží vytvořit v Evropě novou světle hnědou rasu (jak dlouho by to trvalo?). Nevěřím, že jakýsi globální prediktor zdánlivě spravedlivě soudcuje fotbalový zápas mezi Západem a Východem, aby ve skutečnosti fixloval výsledek ve svůj prospěch. Nevěřím, že svět je řízen z Bilderbergu či z Říma a nechápu Ilumináty investující do je pomlouvajících filmů. Nezdá se mi být pravděpodobné, že tak náročnou akci s mnohaletými důsledky na celou transtlantickou civilizaci plánuje Obamova postřelená kachna nebo čínské politbyro. A pro pořádek: jsem si téměř jistý, že to není ani dílo britské královny a jejích příbuzných.

Lze si ale představit, že existuje utajená zájmová/vlivová struktura pocházející z atlantické vztahové supersítě, stabilní, hierarchicky organizovaná, která se idealisticky stará o dobro planety a toto dobro definuje jako pokračující vládu západní civilizace nad světem. Sociopatické chování mocných nemusí vždy být motivováno chutí konat ve svůj prospěch, nebo být sadisticky zlý. Ba právě naopak. Jejich odtržení od obyčejných lidí a neschopnost reflektovat je jako sobě rovné a stejně schopné, může vést ke skálopevnému přesvědčení, že bez jejich osobního angažování se by nastal konec civilizace nebo přímo konec světa.

Nosným skeletem této hypotetické struktury by mohli být vybraní superkonzervativní myslitelé, podnikatelští a finanční magnáti a politiky přežívající “M”, rekrutující se z přízračného světa tajných služeb. Na strategickou kostru zbývá jen nalepit volbami obnovované hladké politické svalstvo a bez informací o skutečných cílech operující vojenské končetiny. Pro jistotu posílené prsty soukromých kontraktorů.

Dlouhodobý cíl takových Zachránců civilizace je zřejmý. Sofistikovaně ovládnout svět skrze ekonomiku a udržovat ho v dynamické politické a ekonomické nerovnováze, kterou je možno bez velkých nákladů vychylovat potřebným směrem i s využitím setrvačné energie protivníků. Efektivně pracovat s ekonomickými tlaky a jen výjimečně a lokálně zasahovat hybridní silou. Vyhýbat se závazným vojenským spojenectvím, ale budovat takové vlastnické struktury, které svedou na celé planetě generované zisky do správných koryt a které (byť přes spoustu prostředníků) umožní nevtíravě dát těm pravým lidem najevo, co mají udělat, když zítra ráno vstanou.

Strategií Zachránců je tedy vytváření a opečovávání globálního investorského (akcionářského) podhoubí, které bude odolávat politickým bouřím. Z něj pak už automaticky vyrostou potřebné loajální místní vztahové sítě prosazující jim vtištěné postupy a cíle. Navržené uspořádání zároveň zbavuje Zachránce nutnosti starat se o prosperitu a růst centrálních států, protože teď už jim plynou zisky posbírané kdekoli na planetě. A jako bonus tu je schopnost efektivně bojovat proti náhodným krizím a vyvolávat ty potřebné.

Jakkoli se síť Zachránců civilizace rozprostírá po celém světě, symbolem jejího úspěchu musí být udržení a ochrana území, kde sídlí čistá esence transatlantického dobra – Severní Ameriky a Západní Evropy. Ty musí představovat ostrůvek stability v rozbouřeném světě, výkladní skříň správného demokratického systému vlády. K tomu je ovšem třeba průběžně resuscitovat – především v Evropě – pojem transatlantického vlastenectví s podtextem výjimečnosti západní civilizace, tak účinný v dobách studené války. Nebude-li pevných transatlantických pout mezi Amerikou a Evropou, uvažují Zachránci, může si rozdrobenou a nejistou kolébku civilizace k sobě připoutat někdo jiný, a to by pro celý projekt byla katastrofa.

Úspěšná a stabilní existence investorského mycelia vyžaduje nezpochybnitelnou (byť nepříliš často používanou) vojenskou sílu jako pojistku proti případným vzbouřencům a vyděračům. Strategie ekonomického poručnictví totiž není utajitelná a některé státy stále odmítají uznat, že je to pro ně nejlepší řešení. Ba dokonce pracují na řešení jiném, na svém vlastním novém řádu. Proti takovým darebáckým státům je třeba nasadit ekonomický tlak a dovedně používat hrozbu silovým řešením. Kombinace ekonomických a vojenských hrozeb vedou k erozi odporujících státních struktur, genezi lokálních konfliktů, chudnutí a strádání obyvatelstva v darebáckých státech, a jejich rozkolísání. To vše je však nutnou epizodou před přijetím podmínek Zachránců a nastolením klidu a blahobytu.

Mezi potenciálními vzbouřenci opticky vyniká Čína. V skutečnosti je však menším rizikem. Její ekonomika založená na spotřební průmyslové výrobě a exportu je dobře ovlivnitelná a je předpoklad, že se bude bez velkých turbulencí transformovat ze systému, kdy stát řídí korporace a banky, na systém, kdy korporace řídí stát. Taková nová Čína pak v pohodě vpluje do řádu západní civilizace. V horším případě se z ní stane jakási kolapstar, která se zhroutí sama do sebe a svých vnitřních konfliktů. Tak či tak bude ohrožovat Transatlantidu jen skrze svůj potenciální zálusk na východní sibiřskou část oslabeného Ruska.

Oslabení a transformace Ruska do nového řádu je riskantnější, ale naprosto zásadní. Mimo jiné proto, že jeden pacifikační pokus už selhal. Zachránci nevěří, že systém, kdy státní byrokracie jen s obtížemi kontroluje divoké kapitalisty a nemá v ruce ani centrální banku, je udržitelný a vhodný pro kolonizaci. A i kdyby ano, existence kompaktního, úspěšného a mocného Ruska je ještě větší hrozbou. Hrozbou, před níž blednou všechny pohromy případnou destabilizací země vyvolané.

Proto jsme už dnes svědky mocného protiruského zásahu, vedeného především proti ziskům z exportu ropy. Jakkoli je ruská ekonomika založená na exportu surovin extrémně těžko postižitelná, už nyní je důsledkem zásahu prokazatelné snižování životní úrovně obyvatelstva a omezování státního rozpočtu, včetně vojenských výdajů.

Bude však hůř. V situaci, kdy už podnikání země negeneruje dostatečné zisky a HDP klesá, je ruská ekonomika odstřihávána programově i od investic a půjček. Vzpomeneme-li toho, že Putinova popularita klesala už v roce 2013 (začala růst až s anexí Krymu) můžeme očekávat, že po několika letech intenzivního ekonomického bombardování se Rusové vzbouří. Nezabrání tomu ani předpokládaný syrský kompromis a zmrazení statu quo v Novorossii.

Začnou se bouřit ekonomicky mocní členové specifické ruské vztahové sítě. A způsobí sérii politických kiksů, kterými bude osud samostatného Ruska zpečetěn. Obrazem budoucího Ruska je pro Zachránce současná Ukrajina. Země s nevýkonnou ekonomikou, rozdělená země warlordů. V případě Ruska ovšem warlordů disponujících několika desítkami, ne-li stovkami jaderných hlavic a jejich nosičů. Ale nutnost je nutnost. Teprve až přijde skutečná bída a rozkol, bude ruská ekonomická elita schopná přijmout diktát Transatlantidy a nabízenou prosperitu – výměnou za masivní likvidaci svých jaderných a konvenčních zbraní.

Mezitím však už bude Evropa čelit obrovskému tlaku miliónů ruských migrantů, migrantů pravděpodobně ozbrojených ručními zbraněmi. Současná převážně muslimská migrace do evropského teritoria je v tomto kontextu jen očkováním, které má zaručit odolnost proti budoucí východní hrozbě. Té nemůže čelit Evropa otevřená, mírumilovná a bezstarostná. Evropa, ve které navíc tlak na další integraci přesáhl absorpční kapacitu národních společenství a projevují se první známky odporu a skepticismu.

Loňská migrační krize byla nesporně předpovězena, očekávána, a zdá se, že i nachystána. Když to nevyšlo v Tunisku, přišlo bombardování Libye a konec Kaddafího, který roky blokoval severoafrický tranzitní koridor. Když to nevyšlo v Egyptě, přišla Sýrie. Bašár Asád jistě není demokrat evropského ražení a navíc syrská armáda dlouho spíše nežli jemu podléhala tradicí jeho otce, pro něhož byl masakr dvaceti tisíc civilistů v Hamě (1982) státotvorným činem. Nicméně Sýrie byla před vyprovokováním občanské války prosperující zemí, ve které spolu žilo množství různých kultur. Ne tak dnes.

O záměru radikalizovat západní Evropu a zvýšit její asertivitu svědčí jak pařížské popravy civilistů, tak organizované silvestrovské násilí na ženám v Německu. Stejný styl, stejná ruka jako v roce 2001. Setrvačnost radikálních islamistů zaměřená potřebným směrem. A opět bude hůř, až se vycvičení bojovníci Islámského státu po jeho porážce rozprchnou do celého světa. Mnozí z nich do Evropy.

Zachránci nicméně soudí, že oběti jsou nutné proto, aby se mohl realizovat jejich evropský projekt. Alternativní evropskou integraci je třeba založit na silných národních státech, kterým v pocitu ohrožení ti malí sami vlezou pod křídla. Vůdčí role v nové Evropě je přisouzena transformovanému Německu, ve kterém se spojí národní a panevropské cítění, obé Němcům vlastní po staletí. Není tudíž náhodou, že migranti jsou směrování k našim západním sousedům. Že jako symbol v SRN poprvé od války vychází Mein Kampf.

Každé minoritní násilí vycházející z migrantského prostředí (kde si lidé často neuvědomují, že se vůbec o násilí jedná) bude médii zveličováno. Po každém dalším útoku se veřejné míněni postaví ostřeji proti uprchlíkům jako takovým. Standardní politické strany převezmou slovník extrémní pravice (jako svého času převzaly slovník zelených). Sluníčkáři budou zatlačeni a zesměšněni. Angela Merkelová skončí. Obdiv si získá síla a racionalita. Pravidla pro imigranty se budou zpřísňovat. Velké státy začnou bez obalu diktovat celoevropskou ochranou politiku. Evropské hranice se uzavřou a v případě potřeby se bude střílet.

Teprve až dospějeme do takových konců, bude západní Evropa připravená na finální zúčtování s Ruskem. Mimo jiné proto, že paralelně s její kondicionací je na místě Evropy východní budován pod vedením Polska ochranný val proti ruským migrantům, ono pověstné Intermarium. Proto vyhrála PiS volby, proto se Kaczinski zhlédl v maršálu Pilsudském. Celou civilizovanou Evropu bude navíc v předpolí bránit nacionalistická, protirusky zmanipulovaná a obětovaná Ukrajina. Proto byl do bojů o Majdan zapojen Pravý sektor a další nacionalistické skupiny. Nacionalistická manipulace čiší i z novorossijské eskapády.

Potřeba eliminovat ruskou sílu se stala pro Zachránce civilizace obcesí. Přesto, že se jevilo velmi reálné spřátelit Rusko s Evropou skrze systém, kdy jeden vyrábí násady a druhý motyčky. Evropou asistované rozvinutí ruského lehkého průmyslu a celé terciální sféry by v poputinovské éře téměř s jistotou vyústilo (vždyť co je výhodnějšího než barter technologie za suroviny) v klidnou a bezpečnou koexistenci, nikoliv ale v nadvládu. Přesvědčení Zachránců je však nezpochybnitelné a pevné. Jen transatlantická civilizace je předurčená zachránit planetu, která by se jinak utrápila v přelidnění a lokálních válkách, pokud by ji nezničily zbraně hromadného ničení v rukou nezodpovědných celého světa. Zachránci obětují i vlastní prst, zachrání-li tím ruku. Jsou nelítostní, neboť takoví jsou i jejich protivníci. Bůh je s námi a cíl je veliký.

Poznámka: Přitažlivost konspirativních teorií spočívá v tom, že střípky mozaiky dosud chaoticky rozsypané po podlaze se jako kouzlem uspořádají v smysluplnou strukturu. Ta je však jen indicií, ne důkazem pravdivosti příslušné teorie.

Zdroj: Pro zítřek