Záhada manuskriptu 408

Foto: zdroj

Copyright: Beinecke Rare Book and Manuscript Library, Yale University

Rukopis, manuskript uložený na Yaleské univerzitě pod číslem 408 je, podle mého soudu, jedním ze středověkých investičních  „blue chips“. Blue chips jsou označovány dynamicky rostoucí akcie-trvalky, s jejichž spekulací dnešní burzián, což je podle mého i  slušná nadávka, neprohloupí. Respektive, neprohloupí jeho klient, neboť dnešní burziáni obchodují zpravidla na cizí účet, pouze v případě skvělého insider tradingu, jak ukázal případ  Nika Leesona, obchodníka banky Barents, na zastřený účet vlastní – a pak, ovšem, neomylně vydělávají.

Nemylme se, insider trading, zneužitelné vnitřní informace, používal i středověk. Cožpak jiného byla upřímná zpověď, kdy zpovědník seznal vše, co možný hříšník udělal, dělá či bude dělat. Insiderovali především lidé uvnitř církve, a pak přirozeně jejich světské protějšky, panovníci a jejich dvory plné špehů. Ty si jen výjimečně dlužno představit jako zakomplexované spodoby Quasimodů všech dob, neboť nejlepším špehem jest vždy  krásná, žádoucí  a obdivovaná žena. Měl bych napsat mladá, ale mnoho uvadlých krásek vyhlazovalo  své vrásky počtem měšců zlaťáků v truhlici. Žena tedy byla žádoucí, chtěla-li, vždy.

Rukopis 408 vznikl jako merkantil, tedy něco, co se má obchodovat, a co má, stejně jako dnes jakutské zlaté doly,  slibovat tajemno a výnos při prodeji. Žádné jiné tajemno v rukopisu s ilustracemi nehledejme. Císař římský a Král český, blahé paměti, Rudolf II. pořídil manuskript, podle dopisu A. Kirchnera, za šest set zlatých, jak seznal  milovník antikvit Voynich v roce 1912, přičemž cena kamenného domu v rudolfinské Praze činila čtyři sta zlatých. Dalo by se dělit, a zjistit, kolik zlaťáků, tvrdím že dva a nějaké drobné, vynesla každá napsaná stránka s ilustracemi.

Kodikolog by řekl, že rukopis byl odbyt. Nebyl, tvrdím já. Vytvořil neexistující tajemno, s příchutí toho, že snad stránky byly psány a ilustrovány ve  spěchu, a k ilustracím se autoři, snad dva, vraceli. Jediná opravdu reálná jsou vyobrazení skupinek nahých žen podle módy roku 1400, a jako bych slyšel hlas Werichův, aka Rudolfův, jak říká: „Löw si, Langu, dole ve městě staví hliněné chlapy, ale My, rozumíte My, si stvoříme lázeň plnou  svůdných žen. Honem sežeňte někoho, kdo nám to rozluští. Spěchejte a nešetřete. My si to zasloužíme.“ A tak se půl třetího sta listů stalo předmětem panovníkova snění i nadějí.

Po smrti zadluženého panovníka dostává jeho ranhojič rukopis (a úřad na Mělníce k tomu) co kompenzaci, a po smrti ranhojičově manuskript putuje do Říma, aby snad ještě několikrát změnil majitele i lidské osudy. Osudy rozbíječů tajemna a záhadologů ovšem  ovlivnil dokonale. Jak napsal zhruba před čtyřiceti lety francouzský historik Jacques Le Goff: „Rukopisy se (ve středověku – pozn. aut.) stávaly luxusními předměty, zbavenými  jakéhokoli praktického užitku, včetně užitku intelektuálního. Lidé si je prohlíželi, spíše než by je četli. Písmo svou úpravností cílí na ne-intelektuála, dokonce na ne-vzdělance. Středověká kultura je jen (pozlátkový – pozn. aut.) přepych, jako třeba  záliba v drahých látkách a lecčem jiném.“ (srn. Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy, Praha 1991, s. 141).

Chceme-li my snít, představme si, že leckterý jiný, podobně záhadný rukopis, vstupuje do života mladé dámy tehdejší, temně středověké doby co dar-investice. Kdyby mladá panna dostala knihu třebas od strýce, první, komu by se svěřila, by byla její chůva, neboť chůvy bývávaly nejen služkami, ale zejména důvěrnicemi. Chůva by jí jistě poradila, aby se svěřila svému zpovědníku,  když už si máme vymýšlet, a zpovědník by věc ovšem nesmlčel, a informoval by diecézi. A pak bychom mohli jenom, podobně, jako v kinoautomatu, odhadovat, zda by církev knihu chtěla ukrást, zabavit jako rouhačský spis, nebo naopak rozehrát uvnitř domácnost mladé panny a jejích rodičů vlastní hru, třebas s nastrčeným nápadníkem…..ale to už bychom za jiné psali jejich příběh. Možná méně romantický, než sama láska, protože žitý a bitý životem.

Ptáme-li se, proč dnes máme tak málo podobných či  stejných Voynichových rukopisů, které kdy byly napsány o záhadnu  jen pro peníze – odpovím. Malachiášové všech dob raději spálí knihovny, než by domnělé Tajemno půjčovali čtenářům. Čtenář nechť si spokojeně čte životopisy Svatého Augustina, Bédi Ctihodného nebo Andreje Babiše sepsané jimi samými s edičním dovětkem imprimatur. Budiž vytištěno.  A  v nich už tajemství nehledejme. Ani ta dobře pohřbená, ovšem.