Záhada: Ti nenávidění byli jen dva – a teď je to dav

Reklama


Žil jsem v zemi s režimem totalitním a teď (prý), žiji ve v zemi s režimem svobodným. Režim totalitní jsem rád neměl, měl jsem s ním své opletačky, náčelníku tehdejší krajské správy STB jsem v osmdesátých letech odmítl podepsat spolupráci s STB. Sliboval mi: „Když v naší režii vycestujete do anglicky mluvící země, kde budete jakoby zaměstnancem naší diplomatické mise, avšak fakticky budete pracovat pro nás, uděláme z vás nového Foglara.“ Když jsem se ho s ironií v hlase zeptal, jak chce tuhle proměnu uskutečnit, odpověděl: „Vydáme všechny vaše knížky (byly tehdy čtyři), v masovém nákladu. Takže, co, podepíšete, nebo ne?“

Řekl jsem, že nepodepíšu, protože na podobné povolání nemám povahu, načež se můj společník bez dalšího slova otočil a nechal mě v zamřížované kleci nad prodejnou Barum na Denisově ulici v Ostravě stát opuštěného. Dveře klece za sebou nechal naštěstí otevřené, takže jsem z ní vystoupil, sešel po schodišti dolů do prodejny, kde se čile obchodovalo s pneumatikami, jako by právě tohle byla činnost pro celý objekt ta pravá, a vyšel jsem ven na chodník. S hlubokým výdechem, že tímto aktem mám už snad půlroční, každotýdenní a k smrti otravné výslechy STB za sebou.

Ovšem bez následků se mé odmítnutí spolupráce obejít nemohlo. Nakladatelství, v němž jsem své knihy začal vydávat, připravovalo tehdy druhé vydání mé knížky S devatenáctkou do Bernu, a to v impozantním nákladu 65 000 výtisků. No a když jsem se krátce poté dověděl, že ediční plán nakladatelství bude splněn tak, jak byl plánován – s jedinou výjimkou Devatenáctky do Bernu, jejíž vydání se odkládá na neurčito – věděl jsem, z které prodejny a ulice tenhle vítr fouká.

Žádná má knížka už pak až do sametu světlo světa nespatřila, a to s tehdejším obvyklým argumentem, že není papír. Ale pár mých knížek z dřívějších třitisícových a nanejvýš sedmitisícových prvních vydání se v knihovnách půjčovalo dál, dál jsem zůstal členem Svazu českých spisovatelů s možností využívat o dovolených pohostinnost tzv. Domů spisovatelů v Karlových Varech či Starém Smokovci, ale apetit na nové vydání jakékoli mé knížky, ať už nové, či staré, jsem si už navždycky musel nechat zajít.

Takže nahoře huj a dole fuj, tak nějak by se dalo mé tehdejší autorské postavení nazvat, a zůstalo by při něm i nadále, kdyby nepřišel samet, který jsem přivítal jak náměsičník po zachmuřených nocích vítá lunu. Týden manifestací na tehdejším Náměstí lidových milicí byl mým týdnem, Ostravský večerník zveřejnil moji oslavu odvahy ostravských studentů, kteří protestní hnutí v našem městě zahájili, a mou myslí se od probuzení až do usínání proháněly nejluznější představy o tom, jak bude od těchto slavných okamžiků u nás vše jiné a ideální, jací skvělí lidé se teď postaví do čela státu, a dají mi zapomenout na mizérii, kdy nám befelovali takoví jako Štěpán a Bil′ak…

A u těch dvou jmen se pozastavím, protože u nich začíná to, co vám chci sdělit, a k čemu ostatní tvořilo jen úvod. Protože, představte si, že z celého tehdejšího stranického vedení, proti němuž jsem stál v ostré opozici, jen vůči těmto dvěma pánům jsem pociťoval to, co se všeobecně chápe jako nenávist. Byli to jen tihle dva – a ostatní, jako třeba Štrougal, Husák, Adamec, Švestka, Lenárt, Colotka a další mi byli spíš lhostejní, nebo mi připadali jako strejci, kteří dělají prostě to, co se od nich zpoza hranic žádá, ale onu známou a až živočišnou zášť jsem k nim nepociťoval. Snad pohrdání, snad i lítost, ale to bylo asi tak všechno.

Možná už tušíte, kam mířím – a máte pravdu. Ano, správně. Ta nenávist ostrá a palčivá, a nikoli už k pouhým dvěma lidem, ale k celému jejich zástupu, schopnemu zaplnit i menší náměstíčko, ta na mě čekala až později, kdy z bůhví jakých zákoutí se do doby sametové a posametové vehnala nikoli duchovní elita, kterou jsme očekávali, třeba taková, která by aspoň v obrysech připomínala nekomunistickou polovinu naší vlády poválečné a předúnorové (Drtina, Stránský, Jan Masaryk, Šrámek), ale dravci, kteří jediní dle kreslíře Renčína věděli, kde je start, a jedině oni mohli tedy onen běh ke kapitalismu vyhrát. Ano, šlo o závodníky typu Kalouska, Hermana, Štětiny, Schwarzenberga, Havla, Bendy, |Halíka, Langšádlové, Nečase, Zaorálka, Němcové, Laudáta, Topolánka, Tlustého, Vidíma a dalších – nicmochrů jednoho vedle druhého a s názory jak doslova opsanými z novin už nesuverénní Druhé háchovské republiky, čili co nejvzdálenějšími od ideálů republiky první i od názorů či odkazu našich nezapomenutelných prezidentů Masaryka a Beneše.

Znamená to, že jsme dodneška dospěli do tohoto stavu: Máme republiku skoro svobodnou a skoro demokratickou, které k oproštění od onoho slova „skoro“ chybí už jen odstranit současné jednostranné zaměření našich médií, které pšouk ze Západu prezentují občanům jako symfonickou báseň a symfonickou báseň z Východu zase jako pšouk. Nemáme však pro politický provoz téhle celkem uspokojivé republiky stejně uspokojivé politické vedení, takže jsme se krutým obloukem vrátili do situace naší republiky těsně po jejím vzniku před sto lety charakterzované tímto Masarykovým povzdechem: „Takže demokracii bychom už měli, teď už jen nějaké ty demokraty“.

Masarykova první republika nějaké ty demokraty nakonec přece jen vyprodukovala, zatímco my se od sametu rveme s tímto úkolem zhruba o 10 let déle než Masaryk – a naděje na jeho řešení zůstává daleko v nedohlednu. A v nedohlednu bude i nadále, dokud znovu nebudeme mít média, vyjadřující nikoliv jen jeden názor, ale celou paletu třeba i zcela protichůdných názorů a směrů, a dokud se v nich znovu neobjeví dnes už zcela zapomenutá polemika, podobná například té, kterou proti sobě v době předúnorové vedli Gustav Bareš a Ferdinand Peroutka, a která nás, tehdejší studentíky, k zájmu o politiku přivedla (a co tak asi může přivést k zájmu o politiku mladé lidi dnes?)

A další, stejně důležitou podmínkou je, aby se školství vrátilo do dob, kdy se diplomy rozdávaly za vědomosti a nekupovaly se, jak dnes, za peníze, dokud na středních školách nebudou znovu učit středoškolští profesoři a snad i toho skvostného druhu, kteří sepsali Masarykův slovník naučný, a dokud se v celém školském systému neskončí s tak zjevnými šílenostmi, jakými jsou např. inkluze, či nadšená podpora taháků z dílny Ondřeje Hausenblase.

Přejít do diskuze k článku 1 komentář