Záhadný rusofob Zaorálek

Řeknu vám, že se mi protiví se ho – byť i jen perem perem – dotýkat. Záhadný rusofob – proč záhadný? Protože se tak nikdy před převzetím funkce ministra zahraničí neprojevoval. Ale prošel bránou Černínského paláce a byl to náhle někdo jiný. Plný protiruské zášti, plný řečí o staré ruské imperiální rozpínavosti nyní prý Putinem obnovené. Jako kdyby náhle ztratil rozum a ještě k tomu i oslepl a neviděl, kdo se skutečně rozpíná – jsou to USA, které svými vojenskými základnami z maximálně možné blízkosti obkličují Rusko, anebo je to Rusko, které vojensky obkličuje USA?

Slepý a tupý, jako opakovací panák, který je schopen jen opakovat to, co se mu zpoza Atlantického oceánu dolétne ke sluchu z úst neokonzervativců typu senátora McCaina či Viktorie Nulandovéjak žádostivých nové války a cizích zdrojů, a nikdo jiný na světě už pro něj nebyl autoritou. Dokonce ani ne tak nesporný znalec mezinárodního dění a všech pod zemí skrytých procesů, které toto dění ovlivňují, jako je někdejší dlouholetý americký zahraniční ministr USA Henry Kissinger, který v době, kdy se ukrajinská krize otevřela a kdy náš ministr právě spouštěl své lamentace o ruské hrozbě, řekl světu o Ukrajině skutečnou pravdu. Že totiž to, co se na Ukrajině právě děje, je pouhou generální zkouškou na to, co se Washington chystá provést v Moskvě.

Slyšel to celý svět a nejspíš to slyšel i Zaorálek, ale dělal, že neslyší. Byl též na obě uši hluchý, když někdejší nejvlivnější činitel EU Němec Verheugen prohlásil vládu v Kyjevě za vládu fašistů z masa a kostí – a proto s tak klidným svědomím odjel do Kyjeva oslavovat první výročí ilegálního a zločinného Majdanu. Neprotestoval ani slovem, když ukrajinský premiér Jaceňuk prohlásil, že Rudá armáda Ukrajinu neosvobodila, ale dobyla, a měl ústa zavřená na deset zámků, když tuhle šílenost o Rudé amádě a Československu prohlásil také někdejší vládní prosazovatel radaru v Brdech Klvaňa. Ale zato měl a má nutkání mluvit o tom, jak se dnes údajně řada zemí cítí bezprostředně Ruskem ohrožena, jak je prý atmosféra v Polsku a Pobaltí skoro tísnivá a jak prý nebezpečné incidenty a provokace (to snad ze strany Ruska???), tuto nervozitu ještě zvyšují.

Náš ministr má vůbec o mír a pokoj v Evropě i ve světě velkou péči a starost, ale ani v nemenším ho neděsí, že se jak Polsko, tak pobaltské státy naplno otevřely americkým snahám učinit ze svého území americké raketové základny, ježící se tisici střel namířených z nejvjvětší možné blízkosti na Rusko a určených pro plánovaný a dnes Američany už vůbec ne zastíraný první úder. A jestliže s porozuměním a snad i lítostí mluví o údajně tísnivé atmosféře v Polsku a Pobaltí, pak se zdá nepochopitelné, že ho nezajímá, jak stísněně se asi musí cítit obyvatelé na druhé straně hranic, to je těch ruských regionů, na které jsou ony americké rakety z Polska a Pobaltí přímo namířené. Ne, tohle našeho ministra z jednostranného vidění a cítění světa nevychyluje ani o milimetr, on má jiné starosti, například tu, aby snad prezident při nadcházející oslavě Dne vítězství nad nacismem nevyjádřil poctu ruským zbraním. A tak ho osloví a doporučí mu, aby tak nečinil. Aby tedy nevzdal poctu těm zbraním, které nás vytáhly z chřtánu nacistické hydry a umožnily, aby se na území dnešní republiky – jak prezident trefně poznamenal – ještě i dnes mluvilo česky.

Tak daleko do hloubky naší minulosti ale náš ministr nevidí, nevidí dobře ani do toho, co se právě ve světě děje – anebo přinejmenším – to všechno naprosto chybně, falešně a hlavně nespravedlivě posuzuje. Chce se mi dokonce říct, že si nevidí ani na špičku nosu, což mi jako občanovi státu, jehož je tento člověk ministrem zahraničí, nemálo vadí. Tím víc, že jsem se těšil, že až po ministrovi zahraničí, kterého Češi vnímali i vnímají jako cizince a vyslance cizích mocí a zájmů, převezme zahraniční úřad roduvěrný Čech, půjde v téhle části naší politiky všechno už úplně jinak – a hlavně lépe.

A právě o tohle je dnešní zklamání tíživější.