Zármutek z naděje na mír – vede Schwarzenberg

Reklama


O půlnoci ze 14. na 15. února má podle dohody z Minsku zmlknout na jihovýchodě Ukrajiny hřmot války a má se vykročit k míru. Člověk by čekal, že ukončení masakrování lidí s odhadovanou ztrátou několika desetitisíců lidských životů přijme svět s vděčností a s nejhlubším uspokojením – ale omyl, tu dohodu totiž vedle německé kancléřky Merkelové, francouzského presidenta Hollanda a ukrajinského prezidenta Porošenka pomáhal vypracovat i ruský prezident Putin, a už jenom tahle skutečnost je pro jisté lidi jako červený hadr, ostře rozmávaný před očima býka. Protože pro ně platí, že co od Putina vzejde, jako by od ďábla pošlo, co z Rusi přijde, nechť s bolestí v ohni shoří.

Ano, mám na mysli především Karla Schwarzenberga, který očekávání nezklamal ani tentokrát. Myslím očekávání, že to bude právě on, kdo dohodu, na níž se i Rusko se svým prezidentem podílelo, přijme nejodmítavěji ze všech politiků nejen Evropy ale i celého světa. Právě v USA svými znalostmi (že by o Bilderbergu?), rozšiřoval duševní obzor vysokoškoláků univerzity v Iowě, když jej tam dostihla otázka redaktora Parlamentních listů, co na minskou dohodu říká?

„Nevěřím, že by příměří dohodnuté v Minsku mělo dlouhého trvání,“ odpověděl Schwarzenberg, a postěžoval si hlavně na to, že na summitu nebyla ani slovem zmíněna ruská agrese. I na to, že Putin řekl, že se Kyjev musí s povstalci dohodnout. Putin prý nevede válku kvůli několika vesnicím na jihovýchodě Ukrajiny, tam prý podle Schwarzenberga jde o celou Ukrajinu, aby zas padla na kořist Moskvě. Pokud Západ neukáže Rusku a Putinovi sílu, bude konflikt pokračovat, uvedl Schwarzenberg a rozhovor s redaktorem Parlamentních listů uzavřel svým známým požadavkem, aby Západ pomohl Ukrajině dodávkou zbraní.

Ano, tedy žádné sjednávání příměří, žádné zastavování palby, jak to chtěli a chtějí účastníci summitu v Minsku, ale zbraně a nové zbraně, střílení, granáty, další bombardování občanů jihovýchodní Ukrajiny, až třeba do jejich úplného vymazání z povrchu zemského, to je recept, který náš spíše bojechtivý polní maršál než člověk a poslanec a předseda zahraničního výboru sněmovny dává k dobru jako představitel onoho politického směru u nás, který si do praporu vytkl slova „pravda a láska“ a myslel jimi co nejupřímněji „lež a nenávist“. A nic o této pravdě nevypovídá průkazněji než už shora zmíněná skutečnost, že se můžete – jak jsem to dnes učinil já – celé hodiny prodírat vyjádřeními politiků celého světa (dokonce i včetně z nenávistí k Rusku pološíleného amerického senátora McCaina), a na tak tvrdé odsouzení snahy čtyř politiků z Minsku zastavit tok ukrajinské krve nenarazíte. Možná s výjimkou ukrajinského premiéra Jaceňuka, který ovšem od svého vyjádření, jak v roce 1944 napadlo Rusko Německo a Ukrajinu, se ocitl jaksi mimo soutěž.

Zase jsme zkrátka v něčem na čele.Takové lidi volíme za své představitele. A představuje-li už předseda zahraničního výboru naší poslanecké sněmovny popsanou hodnotu, cítí člověk nutkání uchýlit se k samému ministru zahraničí, zda by od něj pro uklidnění duše neuslyšel cosi povzbudivějšího. Takže si ho poslechněte: „Vyhráno zdaleka není. Počkejme si, jak Rusko dohodu z Minsku naplní.“

Chudák si asi nestačil všimnout, že minimálně devadesát procent všech úkolů, které minská dohoda obsahuje, se ukládá nikoliv Rusku, ale Kyjevu. A to včetně toho nejošemetnějšího, kterým je vytvořit do konce roku 2015 novou ukrajinskou ústavu, předpokládající decentralizaci s ohledem na zvláštnosti jednotlivých regionů (myšleny Doněcká a Luhanská oblast).

Tady se bude lámat chleba ze všech nejtvrdší, a bude se lámat na Ukrajině a ne v Rusku. Ale zvyk je železná košile, že pane ministře?

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů