Zase věšíme tibetské vlajky na radnicích. Proč?

Tak jsem se dozvěděl z naší české televize, že na 740 radnicích a dalších českých úřadech bude viset tibetská vlajka na protest proti čínské okupaci Tibetu. Oni asi nevědí, že Tibet byl po tisíciletí součástí čínské říše. Že rádoby „nezávislost“ získal nedávno díky imperiální politice Británie, která chtěla obchodovat z již obsazené kolonie Indie s Čínou. Nevědí, že Tibet nikdy nebyl nezávislý, ale byl to protektorát koloniální Británie.

V prosinci 1903 překročila vyzbrojená britská expedice hranice Tibetu. Následná „malá válka“ si vyžádala životy mnoha tisíc Tibeťanů. 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána „dohoda“ mezi Brity a klášterními přestaviteli, ve které se Tibeťané zavázali k otevření hranic pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Takže Tibeťané museli zaplatit i invazní koloniální armádu, která jejich zemi zotročila. Británie se nestarala o vnitřní politiku Tibetu, jí stačilo jen zemi obchodně ovládat. Proto tam vládly i za britského panství staré staleté poměry. A jaké to byly poměry?

Tibet byl po staletí ovládán budhistickými mnichy. Mniši byli vládci té země a všichni jejich obyvatelé byli jejich nevolníky nebo otroky. V zemi nikdy jiný než otrokářský režim nebyl. Ani Britům nevadil. Jen po dobu několika desetiletí japonské okupace a občanské války byl Tibet mimo jurisdikci čínské vlády.

Otrok byl majetkem. Dobytkem. Otroka bylo nutné týrat, ponižovat, mořit hladem i mučením, aby poslouchal a nebouřil se.  V Tibetu si lámové velmi oblíbili talismany z useknutých lidských paží, rukou i nohou. Dnes tolik obdivovaný dalajláma vlastnil tehdy 4 tisíce otroků. Dnes je z něj demokrat a můžeme se ptát, co by z něho bylo, nebýt komunistické revoluce.

Nevolník se od otroka lišil v jediném. Nebyl otrok, ale měl jednu povinnost – platit. Pokud nebylo čím, stal se otrokem. Dluhy nevolníka klášteru se úročily o 50 – 80 % ročně (to by se asi velmi líbilo i našim bankám). Dluhy se přenášely na děti, vnuky i pravnuky. Dluh na procentech se hradil „člověčinou“ – členové rodiny se stávali klášterními otroky. V Tibetu byli všichni rolníci doživotními nevolníky a je nemožné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo z dluhů dostat.  To nebyl středověk. To bylo v 50. letech 20. století. Za panování osvíceného a dnes tak obdivovaného dalajlámy. Tibetská civilizace 50. let minulého století rozhodně nebyla „svébytným a unikátním útvarem“, ale reliktem středověku v současném světě.

Potřeba revoluce v Tibetu přišla až ve chvíli, kdy si USA uvědomily, že raketa středního doletu umístěná na vrcholku hory vysoké 4 – 5 tisíc metrů nad čínským územím se mění na raketu dlouhého doletu. A tak, jakmile došlo k tomuto objevu, vypuklo v Tibetu povstání proti centrální vládě. Dalajlámův bratr s odbojáři dostali peníze i výcvik od CIA, jež se v roce 1956 rozhodli udělat z Tiberu baštu proti komunismu v Asii.

V roce 1959 Čína zvláštní potřebu „okupace“ neměla. Pro celou okupaci vyvstává jedna velká otázka. Proč Tibeťané nebránili vlastní hrudí svou rodnou zem před krvavou okupací? Proč se po věky stavěná mohutná opevnění téměř nebránila Lidové osvobozenecké armádě Číny, slabě vyzbrojené a velmi hladové? Proč země klášterů úporně nebojovala o každé údolí? Protože bránit teokratický režim neměl kdo. Důvod byl jednoduchý – většinu obyvatel obyvatel Tibetu v roce 1959 tvořili otroci, třetinu nevolníci. Nebyla to jejich země. Byla to země lámů. Každý klášter sice měl svůj vojenský oddíl, ale jeho úkolem bylo udržovat pokoru poddaných na klášterní půdě. Takoví „vojáci“ se na odpor „okupaci“ postavit nemohli ani teoreticky. Lidé vítali čínskou invazi jako „osvobození“.

Propaganda vytvořila z Tibetu rajský kout s ušlechtilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věrnými a tvrdě pracujícími lidmi. A to všechno zničili krvaví komustičtí dobyvatelé. Nikdo se nezajímá, jak to bylo ve skutečnosti. Ti, kdo kdo vyvěšují tibetské vlajky na našich radnicích, vyjadřují přání, aby se tyto pořádky vrátily… Pro ně je Tibet „rájem s ušlechtilými mnichy“, „světlým náboženstvím“, „moudrými vládci“ a „nekonečně pracovitými a loajálními lidmi“. Ale skutečnost byla jiná.

Naši havlisté a sluníčkáři nechtějí znát obraz situace z doby před čínskou invazí. Z dob temného feudalismu, kdy tibetští nevolníci a otroci představovali 95 procent populace, kdy obyčejní lidé neměli žádnou osobní svobodu a zacházelo se s nimi jako s věcmi.  A jaký je Tibet dnes? Otroctví samozřejmě zmizelo. Přišlo zrovnoprávnění žen, jež byly dříve nejutlačovanější skupinou Tibeťanů. Tibet patří svobodným lidem, kteří už pracují pro sebe a své rodiny. Negramotnost zmizela. Pozemková reforma zrušila dosavadní feudální vlastnictví půdy, která byla dána k dispozici rolníkům  k obdělávání. Zřízení veřejného školství, místo jednostranného a zaostalého klášterního školství. Komunistická vláda zajistila vzdělání pro všechny Tibeťany. V Tibetu před rokem 1956 neexistovaly základní školy v moderním smyslu slova. Dnes jsou v Tibetu vysoké školy jako jinde ve světě. Vzdělání etnických Tibeťanů je dotováno čínskou vládou. Primární a sekundární vzdělání je povinné a bezplatné. Do roku 2003 bylo v Tibetu zřízeno 1011 škol, počet posluchačů dosáhl 453 tisíc a skoro 92 procent tibetských dětí chodí do škol. Zákon o oblastní autonomii národnostních menšin Čínské lidové republiky stanoví: „Každý národ, tedy i tibetský, má svobodu používat a rozvíjet vlastní jazyk a písmo”.

Komunisté v Tibetu postavili stovky továren a dílen, kde lidé můžou pracovat. Do Tibetu dnes vede železnice spojující Tibet s Čínou. Je to unikátní stavba ve výšce 4 tisíce metrů nad mořem, která přinesla pokrok do země. Dnes je Tibet vzkvétající země, kde všichni lidé mají vzdělání a práci. Že se to nelíbí našim  sluníčkářům, je jejich věc. Návrat starého režimu v Tibetu většina jeho obyvatel nechce.

Stanův komentář: Jako téměř vždy bude pravda někde uprostřed. Tibet byl teokratický stát s otroky a nevolníky, ale čínská okupace určitě nebyla žádná procházka růžovým sadem, jak ji líčí čínská propaganda.