Ženský parazitismus

Reklama


Ženy parazitují na mužské organizaci. Parazitují na mužském organizování života, společnosti, politiky, ekonomiky, kultury, náboženství, inkvizice a vůbec všeho. A dobře jim za to tak, neboť nic jiného si nezaslouží, než trpět, když se nechtějí organizovat samy a spojit své síly.

Jistě se někteří chytří čtenáři ohradí, že výše uvedené tvrzení není pravdivé, neboť oni přece znají jednu nebo dvě samostatné ženy, připomínající muže, které na mužích neparazitují a které jsou výjimkami, jež potvrzují pravidlo. Pokud nejsou za svůj názor placeni, lze je odkázat jenom k MUDr. Chocholouškovi.

Západní civilizovaná společnost je již velice dlouhou dobu striktně patriarchální. Občanům připadá, že je to tak odjakživa, že je to dáno bohem, přírodou, osudem a nezměnitelnou realitou. Lidé, především ženy, si tomu tak přivykli, že toto zvěrstvo považují za samozřejmost, ze které vycházejí k dalším útrpným a zdeformovaným životním osudům.

Pokud nakloníme váhy osudu na jedno rameno, všechno na váhách se sesune na tuto jednu stranu, v našem případě na pravou mužskou a velice sobeckou. Jistěže, napravo se vždy najde něco dobrého i špatného, a duševně vychýlený občan si tam v té hromadě hnoje najde vždy něco dobrého, pozitivního a chutného. Ale pořád bude v hromadě hnoje. Přesto si náš občan převelice zakládá na víře, naději, optimismu, pozitivním myšlení a trvale udržitelném růstu.

Ženy jsou neschopné se spolu organizovat a čelit patriarchální bestialitě a otroctví. Raději budou donekonečna snášet její ponižování a mučení, než aby se spolu spojily a bojovaly za svá nezadatelná práva. Cítí se slabé a bezbranné vůči strašáku atomových bomb, hvězdných válek a prázdných regálů. Muži je těmito a jinými hrozbami nutí, aby zapomněly, že mají při sobě jaderný reaktor, kterým mohou vyhodit do vzduchu celý svět a spolu s ním i celé to zlořečené a zdegenerované mužské plemeno.

Ženy jsou k mužům velice shovívavé. Zvláště k jejich roztomilým dětským a dětinským hrám. Milují infantilně vystupující politiky, pubertální zpěváky a sprosté kopáče do míče. Přitom se nadýmají pýchou nad tím, jak zpacifikovali jednoho indolentního pecivála, který se povaluje doma u bedny na kanapi.

Nespokojení potentní muži si však chtějí hrát na hospodářské krize, světové války, genocidy, koncentráky, diktatury, diktátory, oligarchy, fašisty, komunisty, kněze, demokraty, inkvizitory a jiné vrahy a hlupáky.

Z mužských her tečou proudy slz a krve. Nemohou za to, že si tak hezky hrají, neboť se ženami se převelice nudí. Pokud včas neutečou po chvilce prchavé radosti, kterou si s nimi první večer užijí, nastává doživotní nehorázná domácí nuda. Proto jdou raději na fotbal, do světové války, na pivo nebo na ryby.

Ženy nejsou kreativní. Nedokáží přijít na nic nového či jiného. Obrátily se naruby, vnitřně vyprahly a zblbnuly. Pořád jenom stereotypně replikují to, co vytvořili muži. Na druhé straně je to od boha, přírody či osudu dosti moudré opatření, svěřit rozmnožování takovým bezchybným kopírovacím automatům.

Ženy jsou neoblomné. Dokazují to například záznamy inkvizice: „Svlékli ji a přivázali k ´lavici´. Chodidla a zápěstí rukou byla svázána provazem, který upevnili k páce. Stále trvala na svém a prohlásila, že jestliže nevydrží mučení a bude vypovídat, nebude to pravda, neboť to bude řečeno ze strachu před mučením…Bylo nařízeno zahájit mučení a páka se otočila o jeden obrat…Řekli jí opět, aby mluvila pravdu, jinak že se páka otočí podruhé. Odpověděla, že bude stále tvrdit, že je nevinná. Nařídili tedy otočit pákou podruhé, a když to udělali, sténala a křičela ´Ach, ach´, a potom zmlkla a kolem desáté hodiny ráno (mučení začalo v devět) ztratila vědomí.“

Nesmíme být ovšem zaujatí. I mužská snaha o emancipaci něžného pohlaví se někdy ráda projeví: „Vůbec k ženám se ´svatí´ kati chovali se stejným ´křesťanským milosrdenstvím´ jako k mužům. Na velkém autodafé, jež se konalo 8. prosince 1596 v Méxiku, bylo z osmi upálených kacířů pět žen.“

Ženám nelze doporučit nic jiného, než aby si navzájem vyškrábaly oči. Rozhodně tím bojují za světový mír, blahobyt, spravedlnost a lepší budoucnost pro své děti. Co na tom, že na mučidlech? Muži hrdinové, klidně otočte pákou světové války potřetí…

(Použity výňatky z knihy: I. R. Grigulevič – Dějiny inkvizice, Svoboda Praha 1973)

Přejít do diskuze k článku 11 komentářů