Mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva k 28. říjnu 1998 byl i Helmut Zilk, penzionovaný starosta města Vídně, bývalý intendant rakouské televize a jeden z nejagilnějších přátel Československa.
V pátek 23 října ve 13:30, pět dnů před slavnostním předáním, prezident Václav Havel Zilkovo vyznamenání odvolal. Havlův mluvčí Ladislav Špaček to zdůvodnil vlivem závažných informací.
Krátce předtím obdrželi tři adresáti složku dokumentů o tom, že Helmut Zilk od roku 1953 do roku 1969 spolupracoval za peníze s československou rozvědkou, na základě jeho informací došlo k řadě teroristických (později zmírněno na strašných) rozsudků a že vyzradil spojení disidentů s exilem. Adresáty byli německý novinář a odborník na tajné služby Dagobert Lindlau, německý deník Süddeutsche Zeitung (SZ) a česká Televize Nova.
Lindlau i SZ neprodleně kontaktovali Helmuta Zilka, který spolupráci rozhodně popřel. V pátek v 9 hodin však pražský dopisovatel SZ Petr Brod navštívil Havlova kancléře Ivana Medka a položil mu dvě otázky: je tato informace českým úřadům známa a zakládá se na pravdě? Medek bez váhání obě potvrdil a iniciativně doplnil, že pochází z absolutně spolehlivého zdroje. Nebývá obvyklé, že bychom od nějaké vlády obdrželi v podobné situaci tak jednoznačnou odpověď, komentoval to redaktor SZ Michael Frank, ale když prezident k tomu ještě Zilkovu nominaci vzápětí zrušil, řekli jsme si: aha… V sobotu 24. října vyšel na první straně SZ článek Bývalý starosta Vídně údajně špiónem ČSSR.
Stejného dne informovali Havel s Medkem v německém Münsteru rakouského prezidenta Klestila. Abych tomu mohl uvěřit, musel bych vidět nějaké důkazy. Můžete mi je ukázat? tázal se Klestil. Ne, odpověděl za Havla Medek, ale materiál byl přezkoumán a shledán pravým.
V pondělí prezident Havel v rozhlase vysvětlil, proč byl nucen Zilkovo vyznamenání odvolat. SZ dala podle něho prezidentské kanceláři na vybranou: pokud vyznamenání nezruší, otiskne dokumenty potvrzující Zilkovu spolupráci a republika si utrhne ostudu před celým světem, nebo vyznamenání zruší a ostuda dopadne na Havlovu hlavu. Kancléř Medek mu doporučil druhou alternativu. Důležitější je pověst státu než má osobní, prohlásil Havel, a tudíž pan Medek vyhověl tomuto sprostému vydírání organizovanému ostatně z Čech.
Pan Medek ovšem vzápětí jakékoliv vydírání ze strany SZ rozhodně popřel. O několik dní později prezidentská kancelář připustila, že Havlův výrok byl nepřesný a neadekvátní.
Jako původní zdroj informace o Zilkovi označil Havel senátora Václava Bendu, do února ředitele Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (ÚVD). Benda však rozhodně popřel, že by aféru vyvolal či poskytl informaci komukoliv jinému než prezidentovi a jeho kanceláři. Letos o těchto záležitostech pan prezident věděl s určitostí, protože jsme spolu o tom opakovaně osobně mluvili, uvedl a dodal, že nebyl prvním, kdo prezidentovi o Zilkově minulosti řekl. Havel však prohlásil, že o lustracích kandidátů na státní vyznamenání nevěděl a že pan Benda vědomě lže. Rozhovor popisuje: Já jsem ho potkal na schodech při oslavě narozenin svého bratra a on mi cosi zamručel do ucha, že mám mezi těmi vyznamenanými spoustu agentů. Já jsem řekl „Václave, nezlob se, já vyznamenané nelustruji“ a to byl celý náš rozhovor.
Spis Zilkovy spolupráce s československou rozvědkou pod krycím jménem Holec není nijak spektakulární. V druhé polovině šedesátých let byl s jejími agenty vědomě ve styku, poskytoval jim informace, několikrát od nich přijal menší obnos a drobné služby, naléhal na pokračování společné česko-rakouské televizní diskuse Telemosty a přimlouval se za povolení účasti československých katolíků na katolických slavnostech v Maďarsku. Poskytované informace neobsahovaly žádné utajované skutečnosti, spíše jen zákulisní drby z vídeňské politické scény, které hovorný Zilk na požádání sděloval bezmála každému, kdo byl ochoten poslouchat. O svých stycích s československou rozvědkou informoval rakouskou státní policii a zjevně nebyly na překážku v další kariéře. Někteří pozorovatelé v tom spatřují indicii, že byl zároveň ve styku také se CIA. V roce 1998 však již byl dávno penzista a intrika zcela jistě nemířila na něho.
O lustraci kandidátů požádal kancléř Ivan Medek Václava Bendu s předstihem a bez Havlova vědomí. Benda již sice neměl do archivu přístup, nicméně ochotný přítel mu utajované informace vynesl. Podle Bendy byli kandidáti lustrováni i v minulých letech, kdy ještě ředitelem ÚVD byl. Zda o tom Havel věděl? Jsem přesvědčen, že věděl, tvrdí Benda, jestliže některá jména vyškrtl, tak věděl proč. Asi si nehodil kostkou. Podle televize Nova se tak dělo v letech 1995-1997 na základě osobní a nezákonné dohody mezi Medkem a Bendou.
Benda a Medek se tedy pokoušeli Havla na deset pozitivně lustrovaných kandidátů upozornit, ale Havel na to odmítal brát zřetel a vyznamenání mohlo proběhnout důstojně a bez problémů. V případě Zilka však byl ve hře ještě někdo třetí. Zilkova složka zaslaná médiím nepocházela od Medka ani od Bendy, ba dokonce ani z Holcova spisu v archivu rozvědky. V některých údajích se s ním překrývá, ale jako počátek spolupráce uvádí rok 1953, zmiňuje soudní rozsudky, oběti na lidských životech i vyzrazení spojení disentu s exilem. Holcův spis naproti tomu začíná až rokem 1965 a žádné podobné skutečnosti neobsahuje.
Jedním možným vysvětlením by bylo, že Zilkova složka vychází z nějakého staršího již skartovaného spisu. Ten by se mohl nalézat buďto u KGB, která dostávala kopie všech relevantních spisů rozvědky, anebo u CIA, která měla po listopadu 1989 do archivů československých tajných služeb neomezený přístup.
Ještě pravděpodobnější však je, že se jednalo o cílenou dezinformaci založenou na Holcově spisu, ale upravenou a doplněnou o senzační mediálně účinné fikce. V roce 1953 byl Zilk nezajímavý mladý učitel. V roce 1956 byl trest smrti razantně omezen a již nebyl vykonán v žádném politicky motivovaném případu. V 60. letech došlo asi ke třem politickým procesům: se spisovatelem Janem Benešem za styky s Pavlem Tigridem, s historikem Ivanem Pfaffem za podvržený Manifest spisovatelů a s publicistou Vladimírem Škutinou, který v hospodě prohlásil, že Novotný je vůl. Rakouskou stopu neobsahuje žádný z nich. A za přepravu materiálů mezi disentem a exilem bylo odsouzeno několik lidí v 80. letech, kdy již byla Zilkova spolupráce dávno ukončena. V říjnu 1998 však ještě nebyl Holcův spis odtajněn, takže přes Bendovo upozorňování na obsahové diskrepance a zahraniční původ Zilkovy složky jí už pouhá existence spisu dodávala věrohodnost. Její obsah byl považován za obsah Holcova spisu.
Když se tedy Petr Brod Ivana Medka ptal, zda je informace českým úřadům známa a zakládá se na pravdě, hovořili oba o různých věcech – Brod se ptal na obsah Zilkovy složky, Medek odpovídal o existenci Holcova spisu. Nicméně prezidentův kancléř zahraničnímu novináři nejen ochotně vyzradil utajovanou skutečnost, kterou si nezákonným způsobem zjistil, ale z pilnosti ještě potvrdil absolutní spolehlivost Zilkovy složky. Podobně potvrzoval prezidentu Klestilovi, že materiál byl přezkoumán a shledán pravým – z formulace je zřejmé, že pod přezkoumaným materiálem nemohl mít na mysli Holcův spis, na kterém nebylo co přezkoumávat, ale Zilkovu složku, a stejně tomu musel rozumět i Klestil.
O další gradaci se už postaral Havel sám. Že uvěřil, že by se seriózní německý deník choval podle českých móresů, je samo o sobě na pováženou. Ale že si přitom ani nepoložil otázku, jaký zájem by asi tak mohl na udělení či neudělení ceny penzistovi Zilkovi mít? Že věřil, že by si republika zveřejněním spolupráce jednoho z vyznamenaných s její rozvědkou utrhla ostudu před celým světem? Odepsal svého osobního přítele za činnost ve prospěch státu, jemuž byl prezidentem? Kdykoliv mohl po pravdě odpovědět, že nezná jediný důkaz o Zilkově špionáži, zato ale řadu důkazů o jeho zásluhách o dobré rakousko-české vztahy. Ale ať už sám věřil čemukoliv, dryáčnickým prohlášením o sprostém vydírání nastolil otázku své vlastní důvěryhodnosti proti důvěryhodnosti SZ.
Kancléř Medek každou pochybnost vzápětí rozptýlil a vydírání ze strany SZ rozhodně vyloučil. Jinými slovy tak potvrdil, že jeho šéf prezident Havel je mluvka, který plácá nesmysly a nelze ho brát vážně. Medek je noblesní muž, s povděkem komentoval vyvrácené nařčení Michael Frank za SZ. Poněkud přitom přehlédl, že jediným možným zdrojem Havlovy informace o sprostém vydírání mohl být pouze Medek sám. Nikdo třetí mu o průběhu rozhovoru s Brodem referovat nemohl. A hrozba údajným zostuzením republiky byla na Medkovo doporučení konečným důvodem ke zrušení vyznamenání.
Na Medkovu naléhavou výzvu Benda ještě v pondělí prezidentské kanceláři odfaxoval: Konstatuji na základě ověřených informací, že Helmut Zilk byl v druhé polovině šedesátých let nejprve důvěrným spolupracovníkem a pak agentem První zprávy (rozvědka) československé Státní bezpečnosti a že za svou činnost pobíral peněžní prostředky. Medek důvěrnou informaci obratem poskytl médiím a Benda se tak pro veřejnost stal jediným ověřitelným původcem informace o Zilkově spolupráci a potažmo i potvrzením obsahu Zilkovy složky. Pan Benda byl ten původní zdroj, prohlásil Havlův mluvčí Ladislav Špaček s odkazem na Bendův fax.
Medkova režie je nepřehlédnutelná. Zilkova aféra začíná jeho žádostí Bendy o lustraci kandidátů. To by ještě nebyl důvod vyznamenání zrušit, ale Havel je senzibilizován. Následně Medek potvrdí SZ autenticitu Zilkovy složky, Havlovi rozhovor podá jako vydírání zostuzením republiky a přesvědčí ho, aby vyznamenání odvolal. Z vlastní iniciativy pak okamžitě telefonuje Brodovi, že Havel vyznamenání odvolal a že informace je k volnému použití. To je pro SZ konečným potvrzením a následujícího dne je aféra na světě. Medek pak ještě obstará její zdroj, Václava Bendu, a podrazí Havla jako jejího neseriózního původce. Tím ovšem kariéra prezidentova kancléře s koncem roku končí.
Chybí dvě okolnosti: Motivace a autor Zilkovy složky. Benda jím být nemohl už jen proto, že na její obsahové nesrovnalosti a zahraniční původ výslovně poukazoval. Medek podle všeho o dvou spisech rozdílného obsahu věděl, formulace o přezkoumaném materiálu by jinak nedávala smysl.
Tady se ovšem dostáváme na půdu spekulací a dohadů. Nicméně dostupnost Holcova spisu spolu s Medkovou ochotnou součinností spektrum možných zdrojů podstatně zužuje. Z domácích by přicházely v úvahu pouze okruhy kolem rozvědky a ÚVD, ten však můžeme rovnou vyloučit, neboť spojujícím článkem k Medkovi by mohl být jedině Benda sám. Uvážíme-li však možné motivace, prezident nerozhoduje o finančních prostředcích jako vláda, ani nepřijímá zákony jako parlament. Nemá žádné pravomoci, kterými by mohl komukoliv zajistit hmotný prospěch. Intrika proti němu tedy mohla sledovat pouze politický, především mezinárodně politický záměr. Že by z domácího prostředí pocházely zájmy takového druhu, k tomu schopné zorganizovat sofistikovanou intriku a přimět Medka ke zradě dlouholetého přítele a politické sebevraždě, je dosti nepravděpodobné.
Z možných zahraničních aktérů můžeme rovnou vyloučit KGB – Medek je Hlas Ameriky, nikoliv Hovoří Moskva. Jako nejpravděpodobnější původce aféry se tedy jeví CIA, pro níž je aktivní zasahování do politiky jiných států standardní pracovní náplní, o Zilkově spolupráci s rozvědkou ví nejpozději od přeběhnutí Ladislava Bittmana v roce 1968, Holcův spis zná nejpozději od roku 1990, Medek byl po léta jejím přinejmenším nepřímým podřízeným a pravděpodobně jí vděčí za svou polistopadovou kariéru. Smyslem operace by mohl být například varovný výstřel adresovaný Václavu Havlovi. V jaké záležitosti na něho bylo třeba takto přitlačit, o tom lze rovněž jen spekulovat. Z významnějších mezinárodních událostí následujícího roku stojí za zmínku přistoupení ČR k NATO na washingtonském summitu, na kterém bylo jeho obranné poslání přeformulováno na útočné, a jeho historicky první bojové nasazení při bombardování Jugoslávie, za které se Havel u Madeleine Albright osobně velice zasazoval a které označoval za humanitární.
Pro penzistu Helmuta Zilka byla aféra dýkou vraženou do zad nejbližšími přáteli. Od 60. let se průběžně snažil o přátelské vztahy obou zemí. Pořad Telemosty/Stadtgespräche, který v letech 1964 a 1965 spolu s ředitelem Československé televize Jiřím Pelikánem zorganizoval, byl ojedinělou kooperací veřejnoprávních televizí dvou zemí s rozdílným zřízením. V Československé televizi to byly vůbec první živé necenzurované diskuse. V průběhu Pražského jara 1968 a zejména po srpnové invazi byl ORF nejdůležitějším světovým zdrojem informací z Československa a měl klíčovou zásluhu na mediálním vítězství československé strany a na trvalé ztrátě prestiže SSSR. Zilk byl předsedou Rakousko-české společnosti a zejména od pravice a sudetských Němců byl jako starosta Vídně opakovaně terčem kritiky coby přítel Čechoslováků. V roce 1993 ho dopisní bomba pravicového extrémisty Franze Fuchse připravila o dva prsty levé ruky.
V Rakousku vyvolala aféra hluboké znechucení ani ne tak vůči Zilkovi, jako vůči České republice. Že československá rozvědka zneužívala po Bruno Kreiském nejpopulárnějšího rakouského politika a nejprominentnějšího přítele Československa, a zejména pak způsob, jakým ho Česká republika jako svého agenta dehonestovala, vyvolala širokou vlnu rozhořčení. Havlovo charisma bylo v základech otřeseno. Zilk naopak dostává až příliš mnoho souhlasných ohlasů z těch stran a kruhů, od kterých já tuto podporu nechci. Jsou to hlasy typu „Podívej, teď teprve vidíš, jací jsou.“ Četnost takových ohlasů dává tušit, že jde opravdu o jistou změnu nálad, sděluje v prosinci časopisu Týden. Ono je to totiž spojeno i s dalšími problematickými věcmi. Vy jste například dosud nevyřešili problém se sudetskými Němci, dodává.
Zilkova aféra, cynismus kolem vyhnání sudetských Němců i bezohlednost, s jakou byla dokončena a uvedena do provozu atomová elektrárna Temelín, poskytují rakouské populistické politice účinnou munici. V následujících letech přivedou premiér Miloš Zeman spolu s hejtmanem Jörgem Haiderem česko-rakouské vztahy k historicky bezprecedentním projevům otevřeného nepřátelství, když Rakousko hrozí vetem proti přistoupení České republiky k EU a Česká republika se jako jediná kandidátská země připojí k sankcím EU proti Rakousku.
