Zlatá postel pro afrického ministra

Reklama


Nápad Evropské unie zafinancovat Afriku a africké předáky není ani nový, ani překvapující. Francie si po dlouhá léta hraje s africkou rozvojovou pomocí tak, že tuto finanční pomoc pro Afriku dříve francouzskou distribuuje i zpětně přijímá. Francouzské fondy jsou k dispozici africkým vládám a prezidentům.

Afričtí prezidenti bývalých francouzských kolonií však přirozeně nejsou vybíráni v Africe. Elysejský palác má zvláštní funkci, tzv. Monsieur Afrique, zmocněnce francouzského prezidenta pro Afriku, který Paříži doporučuje či nedoporučuje vhodné prezidentské kandidáty v jednotlivých  frankofonních zemích, snad s vyjímkou Guineje. Vhodní kandidáti se poznají tak, že do Elysejského paláce vstupují předem, a loco, tedy na místě se stávají uchazeči o prezidentský úřad své země  vždy podle toho, zda zadem do paláce přinesli i kufry, s materiální pomocí chudému francouzskému prezidentovi, který vratku francouzské „pomoci“ od  afrických uchazečů  okamžitě užije na vlastní prezidentskou kampaň. Dlouhý Karel se bez africké pomoci obešel, ovšem co svedl De Gaulle nezvládli další, a tak úřady v Bangui, Fort Lamy, pardon N´Djameně či v Lomé jsou a vždy byly na prodej.

Evropská unie to  dnes jen dostala na vyšší úroveň. Věnovala, in spe, pro budoucno,  miliardy, přičemž ničeho nedosáhla, neboť z Evropy nezmizí jediný, neoprávněně zde pobývající, Afričan. Systém, kdy úřadující francouzský prezident dostává dárky na své živobytí, a zejména možnou budoucí  kampaň, je stará, jako tzv. moderní Afrika, a zrodila se, stejně v Roce Afriky, tedy 1960. Valery Giscard d´Estaigne, Mitterand, Chirac i Sarkozy by mohli vyprávět, což je možná  důvodem, proč  Francois Hollande raději mlčí.

Evropská unie ovšem amalgamovala i státy, které kdysi stály na jiném politickém  pólu, než bývalé koloniální velmoci. Afrika, v níž se nemohli etablovat lidé ze SSSR pro neznalost terénu (ještě v 80. letech ruští afrikanisté obhajovali dizertace o afrických zemích, aniž by je kdy navštívili), vytvořila v šedesátých letech minulého století  unikátní situaci, kdy Afrika  byla otevřena především  – Československu. Naše bývalé funkční soustátí Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků, menšiny nepočítaje, vytvořilo v Africe na tehdejší dobu velká díla. Ruku v ruce s tím šla ovšem také snaha přímo ovlivňovat politický život  afrických zemí, a to buď prostřednictvím vystudovaných stipendistů, nebo- mícháním se do přímé exekutivy. Té ovšem Čechoslováci rozuměli jen částečně. Podařilo se nám sice podnítit ghanského prezidenta Kwame Nkrumaha k  bezhlavému utracení  všech dvou set milionů liber sterlingů, které měl stát při svém vzniku jako valutové a devizové aktivum na svých účtech, ovšem nebylo to zadarmo.

Vlivová osoba československého zájmu, ašantský předák Krobo Edusei, který rekreačně vykonával  i některé ministerské funkce v Nkrumahově vládě, si třeba, prostřednictvím své půvabné černé ženy postavil hlavu, a podmínil další přízeň  ČSSR zakoupením a dodáním zlaté postele. Zakoupením v  londýnských Harrod´s a dodáním do  vlastní rezidence politika v Akkře. Rozumí se, že poté, co ČSSR přání vyhověla, a zlatou postel paní ministrové věnovala, kurs naší země na Zlatém pobřeží , kde se  zlato netěží, okamžitě  vzrostl, ale jen do doby, kdy ČSSR odmítla subvencovat další postele pro členy ghanské vlády a jejich manželky. Kwame  Nkrumah nakonec padl a za zlatou postel pro jeho ministra jsme nedostali ani kakaové boby, byť bobky z této dodávky někteří naši tehdejší  politici měli.

Evropská unie, je, zdá se, velmi bohatá, a tak zlatých postelí pro africké politiky bude více. Politikům našim „zatím“ stačí zlaté padáky, a tak je vidět, že jistá „bazální“ shoda mezi Evropany i Afričany přeci jen  existuje. Nikoli ku prospěchu lidu zemí našich, ovšemže.

Přejít do diskuze k článku