Ztratili jsme pravdu i stud

Reklama


Naší silou musí být především síla mravní, učil nás náš první prezident T. G. Masaryk, a abychom si to dobře pamatovali, byl na jeho přání vetknut do prezidentské vlajky ČSR nápis Pravda vítězí. Stalo se však – a vina těch, kteří to způsobili, by měla být dobře zdokumentována a odměněna – že jsme do dnešního dne ztratili jak pravdu, tak i mravnost, a to za výhodnost, čili kalkul. Měli jsme po pádu socialismu na vybranou: buď půjdeme do party silných a loupeživých, nebo do party slabých a loupežníky ohrožených.

Řekli jsme si, že bezpečněji nám bude mezi silnými – a že jsou i loupeživí a že lžou, až se jim od huby práší, že nás už tak moc vzrušovat nemusí. Vždyť loupeživý i lživý je dnes už skoro celý svět, tak proč bychom se zrovna my měli stavět na zadní a ještě za to i trpět? Ne, na Masaryka a jeho sílu mravní i jeho heslo Pravda vítězí tedy raději zapomeneme, a mezi silnými loupežníky nám bude dobře i teploučko.

A tak jsme v roce 1999 vstoupili do NATO a ještě v témže roce vyslovila tehdejší česká vláda svůj souhlas s přeletem amerických bombarďáků přes náš vzdušný prostor k tzv. humanitárnímu bombardování tvrdolebých Srbů, odmítajících pochopit, že Jugoslávie musí být rozkotána, aby na jejím území – v Kosovu – mohla vzniknout největší americká vojenská základna v Evropě. Dnem tohoto souhlasu i následným tichým dennodenním šuměním bombardérů NATO letících převysoko nad našimi věrolomnými hlavami a přetížených pumami, určených na hlavy těch, kteří jediní na světě protestovali v roce 1938 a 1968 proti bezpráví, které se na nás světové zlo dopouštělo, začal náš morální sešup, který se do dnešního dne nezastavil.

Přišly války USA a NATO za rozchvácení zemí Středního východu s cílem zmocnit se tamních ropných nalezišť, a my jsme se – třebaže jen symbolicky – už těchto loupeživých výprav zúčastnili. A přišel ukrajinský Majdan, pěti miliardami amerických dolarů zainvestovaný proto, aby se americké a NATO rakety dostaly co neblíže k Moskvě, a od ní – už rozbořené – zase k těm tak žádoucím ropným nalezištím tentokrát na Sibiři – a naši politici jako Štětina , Füle, Schwarzenberg, Kocáb a další už u tohoto loupeživého spolčení aktivně působili. Burcovali lid do povstání proti řádně zvolené vládě i prezidentovi – a kdoví, možná že i pelmeně z amerických dolarů zakoupené a zadarmo zde povstalcům rozdávané, ochutnali. A možná, že i na vlastní oči viděli davem pobité policisty, kteří se nesměli bránit, aby svou obranou nevznítili požár. Ale nehlo to s nimi, protože už jsou takoví, a potože jsou již takoví, byl pro ně Masaryk už tehdy dokonale mrtvý muž.

Není tedy divu, že oni a jim podobní a dokonce i činitelé vládní, od Masaryka už osvobození, se během ukrajinské krize s námi všemi rozeběhli do nyní čerstvě utužovaného a mocnějšího světového houfu, protože ten – a jiné hledisko se už nebralo do úvahy – má v příštím očekávaném vypořádání se – větší naději na výhru a zisk.

Tomu druhému houfu – aby jej dostali na kolena – se vyhlásily sankce, a vyhlásili jsme je samozřejmě i my, protože – jak jsme neustále poučování – přece už dnes někam patříme a musíme se podle toho chovat. Čímž se nám zkrátka a dobře říká, že jsme se ocitli v houfu loupežníků a lhářů a musíme se tedy jako loupežníci a lháři chovat. Takže se smiřme s tím, že budeme i v budoucnu fandit zemi na východ od nás, která už předlouhé měsíce nejtěžšími kanony a houfnicemi masakruje své spoluobčany v Doněcké a Luganské republice a obrací je i s jejich domovy v obrazy zkázy. Kývněme na to, že náš velký zaoceánský spojenec, který se od skončení poslední války vojensky angažoval v Číně, Itálii, Řecku, na Filipínách, v Jižní Koreji, Albánii, Iránu, Guatemale, Libanonu, Sýrii, Jordánsku, Libanonu, Egyptě, Indonésii, Britské Guyaně, Vietnamu, Kambodži, Kongu/Zaire, Brazílii, Dominikánské republice, Chile, Řecku, Východním Timoru, Nicaragui, Grenadě, Libyi, Panamě, Iráku, Afghánistánu, Salvadoru, Haiti a Jugoslávii, bude i v budoucnu vojensky intervenovat a zabijet lidi i v dalších a dalších zemích a bude je rozhánět do všech končin světa, a pokaždé bude požadovat, abychom mu v tom, my Češi, aspoň symbolicky – čili morálně – dělali komplice. A my mu samozřejmě vyhovíme, protože z něj za prvé máme strach (vždyť teprve před pár měsíci prohlásil Obamovými ústy, že zkroutí ruce těm zemím, které by nedělaly to, co on si přeje, aby dělaly), a za druhé platí to už řečené, že přece už dnes někam patříme…

Spokojme se i s tím, že pravda – stejně jak je tomu dle svědectví Chomského už desetiletí v USA – se bude moct mezi lidmi povídat, ale nikoliv tisknout či povídat z TV obrazovek, internetových serverů či rozhlasových přijímačů, čímž pravda, zbavená zdrojů, bude den po dni vyhasínat, až zmlkne docela, zrovna tak, jak už zmkla – zase dle svědectví Chomského – i v USA.

Že svým souhlasem s takovýmto vývojem zrazujeme odkaz muže, jehož jméno – dnes už spíš pokytecky – nosí náměstí většiny našich měst, a že heslo na jeho prezidenstké standartě Pravda vítězí obracíme v satirický škleb, nám už zřejmě přestalo vadit. Ztratili jsme totiž pravdu a s ní jsme ztratili i stud. A možná – pokud se nechceme od životního směrování státu separovat – jsme spolu s nimi ztratili i plně spravedlivý život.

Přejít do diskuze k článku 9 komentářů