Zvítězit nad pravdou, lží a možná i nenávistí

Není to tak dávno, co jsme uháněli po informační dálnici blahobytného, soucitného, svobodného a všeznalého demokratického kapitalismu. Pak se ale věci nějak pokazily a zasekly. Najednou nás přesvědčují, že žijeme v nemilosrdném a nebezpečném světě dezinformací a manipulací, kde nesmíme nikomu a nic věřit. Současně nás ale nepřestali masírovat abychom měli pravdu, ctili pravdu, žili v pravdě. Za pravdu se dokonce bojuje i v parlamentu. A Jan Hus za pravdu zemřel, že.

My však, protože nedokážeme sloučit protichůdné imperativy, v hrůze z vlastní malosti a bezmoci, upadáme do komatického stavu, kdy informace odtud i odjinud neakceptujeme už jako sdělení o stavu světa, ale jen jako emocionální výzvy, které snad přinášejí vzrušení, rozčilení, blaho či bol, ne však fakta a souvislosti. A přesně tam a takové nás, občany demokratické civilizace jednadvacátého století, chtějí mít.

V dobách, kdy se zdál skutečným každý vodník a na paloucích tančily rusalky, vypěstoval si člověk, aby přežil, schopnost oddělovat informační zrno od plev. Aby přežil, musel být stále pozorný a ostražitý. Aby přežil, všemi způsoby cpal si jako holub vole hlavu od rána do večera novými poznatky. Kupodivu se z toho nezbláznil.

Bylo mu totiž dáno mimo vědomí stojící umění oceňování ne pravdivosti informací, ale jejich pravdě-podobnosti. Míra pravdě-podobnosti byla opakovaně testována nevědomým vkládáním jednotlivých sdělení do řetězců a sítí svázaných logickými, ovšem jen pravdě-podobnými příčinami a následky. Vrcholem celého procesu bylo pak vytváření komplexních více či méně pravdě-podobných alternativních modelů reálné budoucnosti skrze interpretaci pravdě-podobných změn těchto modelů v čase. Teprve, když nevědomí stanovilo nejpravděpodobnější cesty do budoucnosti, vstoupilo opět do hry vědomí, kterému byla budoucnost signalizována formou nečekaných vhledů do problémů, bleskových pochopení souvislostí, náhlých osvícení, ale také utkvělých denních obav a úzkostných nočních můr.

Dnes už naše přežití na rychlém a správném vyhodnocení informací nezávisí. Noční můry sice zůstaly, ale už nevíme, co věští. Už se také nedožadujeme osvícení s potřebnou vervou a zoufalostí. Naše extrovertní vědomí surfuje po titulcích a nenaslouchá šepotu intuice. Nevědomá aktivita kamsi se vytratila. S ní i porozumění běhu tohoto světa.

Proces je to na první pohled přirozený, ve skutečnosti však záměrně řízený. Jsme formováni tak, abychom na pravděpodobnostní hodnocení informací pohlíželi s odporem. Jsme naopak vedeni k tomu, abychom informace dělili na věro-hodné a nevěro-hodné. Ty první nutno zapsat do paměti, ty druhé radno zapomenout. Z věro-hodných informací ležících v paměti se časem a opakováním stávají uctívané pravdy. A z těch, kteří nám je poskytují, uctívaní věrozvěsti.

Věrohodné informace se dokonce stávají platidlem a jejich držení privilegiem, měřítkem úspěšnosti a znakem příslušnosti k elitě. Paradoxně se tak dostáváme do stavu, kdy informace musí být utajovány, aby získaly hodnotu a punc důvěryhodnosti. Jejich podpultový prodej vyvoleným pochopitelně znechucuje ty, co mezi elitu nepatří. Na elitářskou informační povýšenost reagují okázale projevovaným nezájmem. Tím ale dále upadá jejich pozornost a definitivně i intuitivní schopnost analyzovat informační toky. Nevědomí je totiž ustrojeno tak, že čeká na projevení vědomého zájmu a není-li zájem, věnuje se něčemu užitečnějšímu – třeba snění.

Pokusíme-li se ale, poučeni navzdory rádcům, o hlubší práci s informacemi, čeká nás zklamání. Naše pokusy narazí na nedokonalost vědomé mysli, na její neschopnost udržet velké množství faktů v souvislostech a tudíž na nemožnost odvodit z jejich existence relevantní závěry. Spíše než bychom si na otázky odpovídali, otázky vznášíme a tvoříme nové. To nás mate, znechucuje a vrací zpátky do pohodlné náruče věrozvěstů.

Projevíme-li ale dávku pokory a trpělivosti, objevíme v průběhu času, že právě jakoby bezcílné kladení otázek zahájilo proces, kterým jsme opět vyprovokovali a aktivovali nevědomí (nesnášející přímý nátlak a úkolování), které se nám po čase – možná – odvděčí nehledanou myšlenkou, zábleskem prozření nebo jen náhlým zaujetím zdánlivě nepodstatným detailem. A pochopitelně také už zmíněnými obavami a úzkostmi.

V nevědomých výpovědích nenacházíme věčné pravdy na klíč s jasnou objektivní logiku. Ve světě nevědomých pravděpodobností je pravda možnou, ale nikoli nutně existující a nutně poznatelnou variantou. Nevědomá subjektivní logika je temná, nejasná, nejistá a nekomunikovatelná. Tak jako od propagandy očištěný reálný svět. Ve světě pravděpodobností neexistuje jediná svatá cesta interpretace a hodnotu má každé sdělení, byť neúplné, upravené, nebo dokonce zfalšované. I alternativní logiky našich nepřátel mají svou nenulovou pravděpodobnost a vypovídací hodnotu.

Různé konsekvence příčin a následků znamenají různé alternativní příběhy. Tím, že žádný z nich předem vědomě nezavrhujeme – připouštíme dokonce chaos postrádající jakoukoli logiku – a necháváme na svém aktivním nevědomí, aby označilo ty uvěřitelnější a dalo nám doporučení, které z nich preferovat, rezignujeme ovšem na hledání svatého grálu jediné konečné pravdy. Tím ztrácíme možnost silné, nezpochybnitelné víry. Jsme však méně omezováni zdmi ideologií a můžeme svobodně kroužit nad krajinou, tetelící se v žáru různosti a odhalovat její, byť jen tušené, kontury.

Intuitivní vytváření pravděpodobných modelů budoucího, následované jejich převáděním do vědomí a korigováním racionální subjektivní logikou, vede k vytváření obrazů světa, které jsou méně závislé na vnějších (především mediálních) tlacích, nejsou černobílé a nevedou k fanatismu a nenávisti. Pomáhají formovat interaktivní, otevřený a flexibilní hodnotový systém.

Skálopevná jistota správné cesty ovšem chybí a vize “jen” pravděpodobného budoucího ztěžují a někdy zcela znemožňují rozhodování. Rozhodovat na základě zvážení pravděpodobnosti je těžší, než rozhodování činěné na základě pravdy, slepé víry nebo emocí. A rozhodnutí, která jsme učinili bez jistoty pravdy, prosazovat, za taková rozhodnutí ba i bojovat, je ještě těžší. Zvláště musíme-li – věrni pravděpodobnostnímu pohledu – stále pochybovat a zvažovat, zda jsme budoucnost interpretovali správně.

Vládci našeho světa moudře pochopili, že člověk jednadvacátého století potřebuje alternativy. Proto i bezbřezí pochybovači jsou vítáni na palubě Titanicu. Labilní a nerozhodní, stále hledající a neschopní akce se hodí skoro stejně dobře jako ti neteční a bez zájmu, nebo ti, co kráčí s jásotem a klapkami na očích k lepším zítřkům. Bezbřehé pochybování je jen další verze bezmoci. Naučme se proto pochybovat, ale také rozhodovat.

Zdroj: Pro zítřek