V reakci na můj poslední článek mi poslal jeden můj o něco mladší známý (na rozdíl ode mě pocházející z komunistické rodiny, nyní úspěšný podnikatel) mail, ve kterém se m.j. stálo:
„Protože jsem byl počátkem 90. let zastáncem „měkkého“ vyrovnání, cítím v této věci spoluodpovědnost. Demoralizující dopad „měkkého vyrovnání“ na dnešní poměry je opravdu devastující. Žili jsme nepochybně ve zločinném režimu srovnatelném s nacismem a protektorátem. Nevyrovnání se s komunismem je kořenem dnešního morálního úpadku.
Samozřejmě vám svůj postoj nevnucuji, ale říkám si, zda si uvědomujete, kam se řadíte a jak se morálně definujete, když se stavíte na protipozici jejich (Mašínových, Paumerových) skutků, života a postojů.“
Odpověděl jsem cosi v tom smyslu, že:
– jsem rád, že to polistopadové vyrovnání bylo „měkké“, bez komunistů na lucernách či v žalářích,
– mi ale velice vadí, že hned po listopadovém převratu nebyli po zásluze potrestáni všichi, kteří byli prokazatelně odpovědní za nejrůznější politicky motivované zločiny komunistického období,
– ten režim byl s nacismem srovnatelný snad jen v té první, stalinistické fázi,
– myslím, že tím, že se „stavím na protipozici jejich (Mašínových) skutků, života a postojů“, se řadím a morálně definuji nejspíše jako „slušný člověk“, a že mi nevadí, když se v některých případech moje názory více či méně shodují třeba i s komunisty (např. v tom, že 3 + 3 = 6, že progresivní daň z příjmu je správná, nebo že mašínovské metody naopak správné nebyly),
– považuji neustálé výmluvy na komunistickou minulost a řeči o nutnosti a blahodárnosti opožděného „vyrovnání“ s komunismem za manévr k odpoutání pozornosti od dnešních lumpáren prováděných většinou lidmi, kteří mají plná ústa boje proti komunismu.
* * *
„Vyrovnání s komunistickou minulostí“ je po celou dobu existence blogů na Aktuálně.cz častým tematem mnoha pisatelů; také já jsem o tom už opakovaně psal, např. zde. K tomu, co jsem tehdy napsal, není příliš co dodat. Ale přece jen:
– Je nesmyslné vyvolávat dojem, že každý, kdo tehdy dělal cokoli pro fungování „režimu“, byl „přisluhovačem“, který si nezasloužil ničeho dobrého, že „kolaborantem“ každý, kdo sloužil jako úředník, učitel, studoval na vysoké škole, byl význačným vědcem či umělcem.
– Je hloupé a trapné tvrdit, že byl jen nepatrný rozdíl mezi lidmi jako na jedné straně Stalin, Gottwald či Hitler a na druhé straně Chruščov, Gorbačov, Dubček či Adamec.
– Je nebezpečné, že se opět systematicky falšují dějiny – z toho, co se dozvídáme v nejvlivnějších sdělovacích prostředcích se může zdát, že po celou dobu existence komunistického režimu to tady bylo v podstatě stejné jako v těch krvavých 50. letech, že v 60. – 80. letech tady bylo devastováno doslova vše, od průmyslu po zemědělství, od kultury po morálku, nebo že Sovětský svaz sehrál ve 2. světové válce (a v osvobození ČSR) jen jakousi nepříliš důležitou, či snad dokonce negativní úlohu; jeden zdejší diskutér např. prohlásil, že je škoda, že 2. světovou válku nevyhrál Hitler – vyhnuli bychom se tím následné komunistické hrůzovládě…
* * *
Ještě jednou – jsem hluboce přesvědčen, že neustálé strašení komunismem slouží hlavně k odpoutání pozornosti od závažných problémů, za které nesou zodpovědnost všichni naši politici z posledních 20 let. Je docela možné, že tenhle zastírací manévr (zaměřený nejen proti komunistům, ale i proti demokratické levici) vydrží tomu dobře organizovanému týmu politiků a novinářů ještě dalších 20 let, a možná i mnohem déle… Je opravdu zajímavé, že to u voličů pořád tak zabírá; oni snad jsou ochotni i uvěřit, že lidé jako Viktor Kožený jsou plodem komunistické morální devastace…
V tom volání po dodatečné nápravě příliš měkkého polistopadového přístupu vidím i jakýsi dřímající zárodek něčeho opravdu ošklivého, co by se mohlo v nějaké krizové situaci vyvalit na povrch. Však i jistý vynikající umělec řekl v 90. letech cosi v tom smyslu, že správná revoluce by měla být provázena alespoň pár stovkami pověšených představitelů poražené strany…
Diskutér s nickem Vico pod jedním mašínovským článkem o těchto lidech napsal:
„…budou vždycky Havlovi vyčítat, že jim nedal čtrnáct dnů na vraždění s dopředu slíbenou amnestií. Beneš byl v pětačtyřicátým uznalejší.“
Obávám se, že je tady dost lidí (někteří se hlasitě ozývají ve zdejších blogových diskusích), kteří by se do toho opožděného razantního „vyrovnávání“ s chutí pustili. A jeho cílem by se snadno mohli stát i mnozí polistopadoví politici, kteří jsou přece zodpovědni za to, že se k tomu ráznému vyrovnávání a la 1945 nepřikročilo (protože přece byli účastníky toho komunistického spiknutí zvaného „sametová revoluce“, že?).
Moje obavy plynou z toho, že se stále častěji ozývají a vliv získávají ultrakonzervativní instituce jako Občanský institut nebo Institut sv. Josefa, objevují se veřejné úvahy o tom, jak pozitivními postavami byli Caudillo Franco nebo generál Pinochet, a o tom, jak by nás mohli tito velikáni inspirovat v boji proti komunistům a levici vůbec.
Jako by se opět probouzel a sílil onen duch pomnichovské „druhé republiky“, nezdá se vám?
Převzato z blogu autora na Aktuálně
