1968 (Jan)

1968

(Jan)


Břečťan šplhá po kamenech,

vinná réva ovinula mříže.

Plaňky v plotě uhnily a provaz zpuchřel.

Nový vítr přece jenom odvál smrad

zkažených mozků, rozložených v čase.


Pod skálou se ze semena souká klíček,

ze štěrbiny hradeb kmínek břízy pučí,

v závějích se bílé sedmikrásky klubou,

pod ledovým krovem pramen potoka si bručí.


Horké kameny a kopa nadýchaných peřin,

v kotli voda bublá, v kamnech oheň hučí.

Bába vyvařuje kleště, otec v předsíni se motá,

doktor spěchá zabláceným újezdem

a nedočkavé dítě kope matku do života.


Plamen v plicích, hlava v sevření a tma,

po cestě utrpení skrze rozbolené útroby

a maso, z kterého se nový život vyděluje.

Tunel smrti beze světla, bez východu,

křik a zadušení, klesání a beznaděje.

Bůh jenž oděl masku ďábla křičí: "Ven!"

A člověk padá z ráje bez křídel a svatozáře.


Pak náhle tenký paprsek a nitka naděje.

Jak škvíra v zabouchnutých dveřích.

Zázrak na poušti,

když hudba smyslů ožívá a břicho pralesa se otevírá.

Voda stéká žíznícímu po rtech

a do dlaní se vlévá radost člověka,

jenž objevuje svoje tělo.


Rodička se potí, svírá pěsti, kouše rty a křičí,

otec bije čelem do zdi, vítr tříská okenicí.

Bába lapá po nožičce, ruce v zkrvaveném mase,

hodiny se líně převalují, ale doktor nejde.

Slzy, pot a horká zimnice a dítě zpola visí z lůna

na pupeční šňůře jako na oprátce.

Promodralé tělo,

bába táhne jako o život, však utahuje smrt.


A doktor spěchá zabláceným újezdem a vázne v dešti,

který jako bičem do tváře ho šlehá, pozdě do dveří.

V síni už na dlaždicích otec pláče do vrásčitých dlaní,

bělostná jak z vosku žena pod peřinou skučí,

v mihotavém světle krbu bába porodnická

svírá dětské tělíčko jak panenku, co v koutě pohodili.


Plynul čas a rány se solí se stáhly, zajizvily.

Torzo těla sedí na vozíčku, zírá skrze okno do prázdna,

tak jako jeho rodiče stárnou a usychají v tichém otupění.

Hodiny, co monotónně odbíjely času bolesti

a času přebolení i času zranění a času zahojení,

náhle jak by prasklo pérko, kukačka se vprostřed letu

zadrhla a v útrobách ji naposledy škublo.


Už se nezhojila bolest, vlak co vykolejil,

už se nenavrátil zpátky na svou dráhu.

Ořezaný, znásilněný strom, ne víc než smolný pařez,

vyhnívá a v jeho břiše kvete cizopasný hmyz.


A od té doby každé jaro petrklíče v trávě pláčou,

každé převrácené jaro, které zmírá na podzimu.

Ale ještě zbývá přece zrnko víry v srdci,

ještě kdesi v hloubi uvězněna jiskra, Noemova archa,

zápasící s větrem na smrdutém moři potopené žumpy.


© Dominika Dery, 1999

 

Knihovna Jana Drdy, Příbram, 2000

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments