Hořký samet: Havárie (9. díl)

Stěny našeho sklepa musely být neobyčejně tlusté. Příjem na otcově rádiu byl ještě horší než kdykoliv jindy, což už jsem ani nepovažovala za možné. Z reproduktorů se ozývalo strašidelné šustění duchů, sem tam doplněné o nějaké hrůzyplné slovo vytržené z kontextu. „Vidina totální anihilace… grrrr… nebezpečí kontaminace… juíííí… leukemie… grrrr… rakovina.“
„Prosím tě, panebože. Dej, ať ty atomový mraky odfoukne vítr někam dál.“ Nervózně jsem mnula kuličky růžence a bojovala s klaustrofobií. „Nechce se mi ještě umřít.“