Únor 8, 2010
[ŘÍM] Ohledně letu 77 společnosti American Airlines, který údajně skončil 11. září 2001 v 9:37 nárazem do Pentagonu, je mnoho nesrovnalostí. Nebudeme je zde vypočítávat. Jiné články na těchto stránkách již poskytly jejich podrobný seznam. Nyní se však na základě pátrání nezávislých novinářů objevily další skutečnosti. Níže předkládáme výtah ze Strategie per una guerra mondiale, knihy od Pino Cabrase, který vynáší na světlo neobvykle velké zastoupení cestujících na palubě letu 77, kteří měli vazbu na armádní sektor, a kteří byli 11. září 2001 Pentagonem oficiálně prohlášeni z mrtvé.
Článek ve Voltaire Network, zabývající se dveřmi od pilotní kabiny u letu 77 [1] – který odhaluje znepokojivé podrobnosti, které byly málo, pokud vůbec zkoumány oficiálními vyšetřovateli, ale které si vynucují bližší pohled neoficiálních vyšetřovatelů – již upoutal naši pozornost k určitému počtu anomálií, které se s oním hrozným dnem pojí. Záhadná postava Charlese F. Burlingama je jen jednou z nich. Na palubě letu 77 byla vysoká hustota pasažérů, kteří pracovali na přísně tajných místech amerického Ministerstva obrany: mezi 16 až 21 osobami z celkového počtu 58 cestujících.
Většina z nich byli letečtí inženýři. Jeden z nich, Mr. Yamnicky, který pracoval jako letecký inženýr pro Veridian Corp., byl dlouhodobým agentem CIA. Další pasažér na seznamu, Mr. Caswell, vedl tým asi stovky vědců, pracujících pro Americké námořnictvo. Další pracovali pro Boeing a Raytheon v El Segundo v Californii, na projektu přezdívaném Black Hawk.
Předkládáme některé z informací, které se týkají pozoruhodných pasažérů letu 77, kteří jsou na seznamech, získaných okopírováním seznamů obětí na webu nebo v novinových článcích publikovaných ve dnech, následujících po útoku.
1. John D. Yamnicky Sr., 71 let, z Waldorfu (Maryland), byl na palubě American Airlines, letu 77, na obchodní cestě. Byl námořním pilotem v důchodu. Do důchodu odešel jako kapitán v roce 1979, kdy nastoupil u Veridian Corp., armádního dodavatele, sídlícího ve Virginii, kde pracoval na programech vývoje stíhaček a střel vzduch-vzduch. Jeho syn, John Yamnicky, řekl, že jeho otec pracoval na vývoji stíhačky F/A-18. Po absolvování Americké námořní akademie v roce 1952 se John Yamnicky Sr. stal zkušebním pilotem námořnictva, létal s bitevním letounem A-
2. William E. Caswell, narozen v Bostonu (Massachusetts) v roce 1947, patřil do třetí generace fyziků, a jeho práce v námořnictvu byla tak tajná, že i jeho rodina věděla velmi málo o tom, co přes den dělá. Dokonce ani oni přesně nevědí, proč letěl s osudným letem AA77 do Los Angeles. „Často tam létal“, říkala jeho matka, Jean Caswellová. „Nikdy jsme nevěděli, co tam dělá, protože to nemohl říci. Prostě se naučíte se neptat.“ [2] Vedoucí jeho disertační práce v jedné z publikací Princetonské university napsal, že v 80. letech, když se dozvěděl, že Americké námořnictvo hledá vědeckého experta na tajný projekt, který zahrnoval pokročilé technologie, předal jim jméno Billa Caswella. „Neúčastnil jsem se jeho každodenní práce, ačkoli v každém případě stále souvisela s jeho disertační prací. Okamžitě se dostal na vedoucí místo a řídil tým víc než stovky výzkumníků v jednom z nejnáročnějších oborů v americkém námořnictvu.“ Jeho technické znalosti a organizační schopnosti byly oceňovány všemi jeho kolegy a vysloužily mu nejvyšší pocty a vyznamenání Amerického námořnictva. Bylo vrtochem osudu, že právě kvůli tomuto projektu cestoval letem AA77 a nakonec zahynul při nárazu.
5. Stanley Hall, 68 let, byl z Rancho Palos Verde (California). Byl ředitelem správy programů v Raytheon Electronics Warfare. „Byl naším knězem elektronické války“, vysvětloval jeden z jeho kolegů z Raytheonu, dodavatele Ministerstva obrany. Hall vyvinul dobře doladěné protiradarové technologie. Byl to střízlivý a kompetentní muž, taková otcovská postava. „Mnoho našich mladých inženýrů jej považovalo za svého učitele“, říkal mluvčí Raytheonu Ron Colman.
6. Bryan C. Jack, 48 let, z Alexandrie (Virginia), byl zodpovědný za vypjatý americký vojenský rozpočet. Vedl programové a fiskálně ekonomické oddělení Pentagonu. Byl na cestě do Kalifornie, aby učil v kurzu na Námořní postgraduální škole. Jeho kolegové říkají, že byl skvělý matematik a ten nejlepší rozpočtový analytik. Pracoval v Pentagonu 23 let.
Jack se v červnu 2001 oženil s umělkyní Barbarou Rachko. Pracovala celý týden ve svém newyorském ateliéru a viděli se jenom o víkendech, buď ve svém domě v Alexandrii, nebo ve svém newyorském bytě. Barbara Rachko má licenci komerčního pilota a sedm let pracovala jako námořní důstojník. Nebyla již v aktivní službě, ale stále byla záložním velitelem Amerického námořnictva.
7. Keller, Chandler ‘Chad’ Raymond. Chad se narodil 8. října 1971 v Manhattan Beach (California). Byl význačným inženýrem specializovaným na pohonné technologie a projektovým ředitelem v Boeing Satellite Systems. [3]
8. Dong Lee, 48 let, z Leesburgu (Virginia), pracoval pro Boeing Co. jako inženýr.
9. Ruben Ornedo, 39 let, z Los Angeles (California), byl inženýrem pohonných jednotek v Boeing Comany v El Segundo (California).
10. Robert Penninger, 63 let, z Poway (California), pracoval jako elektroinženýr pro BAE systems, dodavatele Ministerstva obrany.
13. John Sammartino, 37 let, z Annandale (Virginia), byl technickým ředitelem v XonTech Inc. v Arlingtonu (Virginia), výzkumné a vývojové firmě spojené s vojenským sektorem a specializované na obranné rakety a čidlovou techniku. V roce 2003 ji koupil Northrop Grumman, další společnost, která vyrábí pro armádu. Sammartino, držitel AA platinové karty, byl neúnavným cestovatelem a do Los Angeles letěl spolu se svým kolegou Leonardem Taylorem na konferenci společnosti Van Nuys. Po vystudování university byl Sammartino přijat jako inženýr v Naval Research Lab. Pro XonTech Inc. pracoval 11 let.
14. Leonard Taylor, 44 let, byl ředitelem technické skupiny v XonTech Inc. Narodil se v Pasadeně (California) a bydlel v Restonu (Virginia). V roce 1975 dostudoval Andover High Scool a v roce 1979 Worcester Polytechnic Institute. [4]
15. Vicky Yancey, 43 let, ze Springfieldu (Virginia), se měla zúčastnit obchodní schůzky v Reno, ale neměla v plánu letět letem AA77. Yancey, bývalá specialistka na námořní elektroniku, pracovala pro Vredenburg, dodavatele Ministerstva obrany. Měla v úmyslu odletět z Washingtonu dřív, ale její odlet se zdržel kvůli problému s letenkou, jak vysvětloval její manžel listu Washington Post. Manželovi volala deset minut po nastoupení do letadla, aby mu oznámila, že se jí podařilo sehnat místo v letadle. [5]
16. Charles F. Burlingame III, 52 let, vystudoval v roce 1971 Americkou námořní akademii. Byl hlavním pilotem letu AA77. Burlingame byl námořním důstojníkem v záloze a dokonce pracoval v tom křídle budovy Pentagonu, do které letadlo vrazilo (poznámka redaktora: podle oficiální verze).
17. Barbara K. Olson, 45 let, byla konzervativní právnička a komentátorka. Televizním divákům byla známa jako sebejistá, politicky angažovaná novinářka, reprezentující konzervativní postoje. Ve společenských a politických kruzích Washingtonu představovali se svým manželem, Theodore B. Olsonem, velmi vlivný pár. Theodore Olson byl právník velkého formátu, který u Nejvyššího soudu úspěšně hájil pochybné zvolení George W. Bushe na Floridě. Prezident Bush Olsona jmenoval na post ministra spravedlnosti a učinil jej tak zodpovědným za vládní strategii vůči americkým soudům.
Pohádka o telefonickém rozhovoru je opravdu velmi podivná. Pan Olson prohlásil, že když byl v úterý ráno ve své kanceláři na Ministerstvu spravedlnosti, zavolala mu jeho žena, údajně mobilem z paluby letadla (letu AA77), aby mu řekla, že letadlo bylo uneseno. Tato verze byla zavržena vzhledem k tomu, že bylo nemožné telefonovat mobilem z letadla. Podle následné, pozměněné verze měla Barbara Olson použít palubní telefon pro pasažéry. Ale jak bylo uvedeno v jiném článku Voltaire Network, neexistuje žádný záznam o takovém hovoru.
Olsonovi byli manželé čtyři roky a dokonale se doplňovali, pokud jde o styl. Ona byla, jako televizní komentátorka, přímočařejší, zatímco on se držel zpátky v souzvuku se svou rolí ústavního právníka, pečujícího o republikánský establishment. Barbara Olson byla jedním z neúnavných kritiků Billa a Hillary Clintonových, proti kterým vedla nelítostné vyšetřování. Kromě jiných věcí napsala knihu s názvem Hell to Pay (Regnery 1999), ve které znevažuje Hillary Clintonovou, a další, s názvem Final Days (Regnery, 2001), publikovanou posmrtně [6]
18. Karen Kincaid, 40 let, z Washingtonu, D.C., narozená v Iowě, byla právničkou u washingtonské firmy Wiley Rein & Fielding, specializovanou na legislativu v komunikacích. Byla na cestě do Los Angeles, aby se zúčastnila konference o výrobě bezdrátové komunikace. Se svým manželem, se kterým byla pět let, také právníkem, pracujícím pro jinou firmu, Kincaid trénovala na blížící se Marine Corps Marathon, který se měl konat 28. října.
Wiley Rein & Fielding je mocná právnická společnost, pracující pro republikánský tábor, která byla zapletena do rozsáhlé právnické akce, která pomohla Bushovi a Cheneymu překonat ožehavé období po volbách roku
19. Steven ‘Jake’ Jacoby, 43 let, byl vicepresidentem a hlavním provozním ředitelem služby pagerového a bezdrátového zasílání zpráv Metrocall Inc., se sídlem v Alexandrii (Virginia), která je druhou největší pagerovou společností ve Spojených státech. „Za skutečnost, že technické sítě Metrocallu nepřestaly fungovat a zabezpečily tolik potřebnou komunikaci během této strašné události, je třeba poděkovat Jakovi“, řekl jeho spolupracovník Vice Kelly, hlavní finanční ředitel. Ve svém posledním zaměstnání Jacoby dohlížel na vývoj multifrekvenčního systému pro bezdrátové zasílání zpráv pro pracovníky záchranné služby a zdravotníky v terénu. Byl to Metrocall, kdo dodal vybavení používané záchranáři, kteří dorazili 11. září na místo v New Yorku a Washingtonu…
Je třeba poukázat na to, že stejné disproporční zastoupení pasažérů s vazbou na armádu můžeme pozorovat i v případě ostatních letů z 11. září.
Tři zaměstnanci Raytheonu letěli letem AA11, který skončil nárazem do severní věže Světového obchodního centra. Raytheon je jedním z hlavních armádních dodavatelů a pilířem technologií pro řízení na dálku Global Hawk, kterým Pentagon věnoval velkou péči. Mezi různými hypotézami, které není možné dokázat, ale které jsou nicméně technicky možné a stojí za hlubší zkoumání, je jedna, která tvrdí, že letadla byla řízena na dálku.
Ohledně Raytheonu je více zneklidňujících zpráv. V článku otištěném v říjnu 2001 v USA Today se tvrdí, že v srpnu Raytheon pokusně provedl na letecké základně v Novém Mexiku nejméně šestkrát po sobě dokonale hladké bezpilotní přistání Boeingu 727, patřícího Fedexu.
Letadlo přijímalo radiové signály, které systém vysílal z antény na konci přistávací dráhy. Elektronické zařízení na zemi sledovalo jeho souřadnice pomocí GPS. Během manévru nesměl zasáhnout žádný pilot. Říkáme znovu: jedná se o technologii, která byla plně funkční a k dispozici v srpnu 2001, měsíc před osudnými útoky.
Již na začátku roku 2001 speciální letoun, který neměl nikoho na palubě, použitý v programu Global Hawk, přeletěl Tichý oceán z USA do Austrálie.
Jak jsme právě viděli, hlavní aktéři zapletení do těchto programů, a rovněž další letečtí experti, byli 11. září 2001 oficiálně prohlášeni za mrtvé.
Jedna z námitek často vznášených proti možnosti nějaké interní konspirace, zrozené v amerických úřadech a v americkém zpravodajském aparátu, je obtížnost, skutečně nemožnost, udržet takovou věc v tajnosti, pokud by zahrnovala tolik konspirátorů a vykonavatelů. Strůjci tragédie, které jsme byli 11. září svědky, jsou každopádně dostatečně nelítostní, aby také společně s dalšími oběťmi obětovali ty, kteří by je mohli prozradit. S pozůstatky obětí nakládala pouze armáda. Je proto těžké říci, jak a kde cestující zemřeli.
Prozatím je toto vše pouze zkoumanou hypotézou.
Pino Cabras
Překlad: Jan Kristek
