Září 24, 2011
Báječný proslov. Krásná řeč. Jazyk expresivní a elegantní. Argumenty jasné a přesvědčivé. Bezchybný přednes. Prostě umělecké dílo. V uměleckém oboru pokrytectví. Téměř každý výrok v pasáži o izraelsko-palestinském problému byl lží. Bezostyšnou lží: mluvčí věděl, že je to lež – a publikum stejně tak. Tak to byl Obama – z jeho nejlepší i nejhorší stránky. Kdyby měl nějakou morálku, muselo by mu být na zvracení. Jako pragmatický člověk věděl, že to musí udělat, pokud chce být znovu zvolen. V podstatě prodal ty nepodstatnější zájmy Spojených států za šanci na zvolení do druhého presidentského období. Není to zrovna pěkné, ale musíte pochopit, že taková už je politika. Je vám to jasné?
Asi je zbytečné a téměř urážlivé pro naše čtenáře poukázat na vylhané detaily tohoto rétorického hodokvasu. Obama se k oběma stranám choval, jako by Izraelci s Palestinci byli navzájem v rovnováze. Přitom z těch dvou jsou to jen Izraelci, pouze oni, kteří trpí a trpěli. Perzekucí. Vyhnanstvím. Holokaustem. A izraelské děti jsou ohrožovány raketami. A ještě jsou přitom obklopeni nenávistnými arabskými dětmi. A to je tak smutné. Žádná okupace, žádné osadnictví. Žádné hranice z roku 1967. Žádná Nakba. Žádné zabité nebo k smrti vyděšené palestinské děti. Všechno to prostě jede po v přímé pravicové propagandistické linii, čistě a jednoduše – terminologie, historické legendy, argumentace, hudba.
Palestinci by samozřejmě měli mít svůj vlastní stát. Ano, jistě. Ale nesmějí být ctižádostiví. Nesmějí přivádět USA do rozpaků. Nesmějí přijít do OSN. Musí si sednout s Izraelci, jako rozumní lidé a teprve potom to s nimi rozjet. Rozumné ovce si musí sednout s rozumným vlkem a rozhodnout se, co bude k večeři. Cizinci by do toho neměli zasahovat.
Obama poskytl kompletní služby. Dáma, která takové služby poskytuje, dostává většinou zaplaceno předem. Obama dostal zaplaceno hned poté, do hodiny. Netanjahu se s ním posadil před kamery, aby mu dodal tak významné vyznání lásky a vděčnosti, že mu to postačí na několik volebních kampaní.
Tragickým hrdinou celé té záležitosti je Mahmúd Abbás. Tragickým, nicméně hrdinou. Mnoho lidí může být překvapeno tímto náhlým zjevením Abbáse v roli odvážného hráče, sázejícího vysokou sázku, který je dokonce ochoten čelit mocným Spojeným státům. Kdyby se Ariel Šaron na chvíli probral ze svého dlouholetého kómatu, omdlel by úžasem. Byl to totiž on, kdo nazval Mahmúda Abbáse „oškubaným kuřetem“. A teď, v posledních několika dnech, je na Abbáse upřena celosvětová pozornost. Světoví lídři se radili o tom, jak ho zvládnout, zkušení diplomaté se předháněli v ochotě přesvědčit ho o jiném postupu, komentátoři hádali, jaký bude jeho další krok. Jeho projev před Valným shromážděním OSN byl vnímán jako událost s dalekosáhlými následky. To není úplně špatné na kuře, dokonce ani na to úplně opeřené.
Jeho přerod ve vůdce na světové scéně poněkud připomíná případ Anvara Sadata. Když Gamál Abd-al-Násir v roce 1970 nečekaně zemřel v dvaapadesáti letech a jeho oficiální zástupce Sadat převzal jeho roli, všichni političtí experti krčili rameny. Sadat? Kdo to k čertu je? Byl považován za nulu, věčné číslo dvě, za jednoho z nejméně důležitých členů skupiny "důstojníků – osvoboditelů", který vládnul Egyptu.
V Egyptě, v zemi vtipů a vtipálků, se o něm začalo bez zábran vtipkovat. Jeden ze vtipů se týkal nápadné hnědé skvrny na jeho čele. Oficiální verze byla, že je to výsledek častého modlení, při němž padal čelem na dláždění. Skutečný důvod však je, říkalo se ve vtipu, že na schůzkách, poté, co všichni ostatní si už řekli svoje, Sadat vstal a snažil se něco říci. Násir dobromyslně položil prst na jeho čelo, tlačil ho jemně dolů a řekl: "Posaď se, Anvare!" K naprostému překvapení všech expertů – a zejména těch izraelských – tento "nýmand" vzal na sebe ohromné riziko, když začal říjnovou válku v roce 1973 a přistoupil k něčemu, co v historii nemá obdoby: jel do hlavního města svého nepřítele, s nímž byl stále oficiálně ve válečném stavu, aby uzavřel mír.
Abbásovo postavení pod Jásirem Arafatem nebylo příliš odlišné od Sadatova pod Násirem. Arafat nikdy nejmenoval svého zástupce. Abbás byl jeden ze skupiny čtyř nebo pěti pravděpodobných následovníků. Arafatovým dědicem by jistě byl Abú Džihád, kdyby ovšem nebyl v přítomnosti své ženy a dětí zavražděn izraelským komandem. Další možný kandidát, Abú Ajád, byl zabit palestinskými teroristy. Abú Mazín byl vybrán „kontumačně“.
Takoví politici, kteří se vynoří náhle pod stínem velkého vůdce, obecně spadají do jedné ze dvou kategorií: Věčně frustrovaná dvojka, nebo překvapivý nový vůdce. Bible nám dává příklady obou druhů. První byl Rechabeám, syn a dědic skvělého krále Šalamouna, který řekl svým lidem: "Můj otec vás trestal bičem, já vás budu trestat škorpióny". Ta druhá kategorie je reprezentována Jozuem, Mojžíšovým nástupcem. Nestal se druhým Mojžíšem, ale stal se podle biblického příběhu velkým dobyvatelem. Moderní dějiny popisují smutný příběh Anthony Edena, který dlouhodobě trpěl jako číslo 2 za Winstona Churchilla, a který si vydobyl jen pramálo respektu. (Mussolini ho po jejich prvním setkání nazval „idiotem, jak má být“). Po převzetí moci se snažil Churchillovi zoufale vyrovnat a brzy zapletl Británii do suezské katastrofy v roce 1956. Do druhé kategorie patřil naprostý "Pan NIkdo" Harry Truman, který uspěl po velkém Franklinu Delano Rooseveltovi a překvapil všechny jako rozhodný vůdce.
Zdálo se, že Abbás patří do toho prvního druhu. Teď však najednou všem ukázal, že patří do toho druhého. Svět k němu vzhlíží s nově nalezeným respektem. Na konci své kariéry se pustil do velkého hazardu. Ale bylo to moudré? Odvážné, to ano. Troufalé, to taky. Ale moudré?
Má odpověď zní: Ano, bylo. Abbás přemístil otázku palestinské svobody přímo na mezinárodní pole. Více než týden byla Palestina v centru mezinárodní pozornosti. Palestinou se zaměstnávali desítky mezinárodních státníků, včetně vůdce jediné světové supervelmoci. Pro palestinské národní hnutí to bylo nanejvýš důležité. Cynikové se mohou ptát: „Tak co se tím získalo?“ Ale cynikové jsou hlupáci. Palestinské osvobozenecké hnutí vydělalo už na samotném faktu, že svět mu věnuje pozornost, že problém řeší média, že lidé dobré vůle na celém světě jsou tím burcováni. Posiluje to domácí morálku a posunuje to celé úsilí o krok blíže k cíli.
Útlak se vyhýbá světlu reflektorů. Okupaci, osadnictví, etnickým čistkám se daří ve stínu. Jsou to utlačovaní, kteří potřebují denní světlo. Abbásova aktivita jim ho poskytla, přinejmenším pro tyto chvíle.
Mizerný výkon Baracka Obamy byl hřebíčkem do rakve postavení Ameriky jako supervelmoci. A v tomto smyslu to byl zločin proti Spojeným státům. Arabské jaro bylo možná poslední šancí Spojených států na obnovu svého postavení na Blízkém východě. Obama si to po jistém váhání uvědomil. Vyzval Mubaraka, aby odešel, pomohl Libyjcům proti jejich tyranovi, vydal nějaký ten skřek proti Bašáru al-Asadovi. Ví, že musí získat respekt u masy Arabů, pokud chce obnovit v této oblasti nějaký rozvoj a rozšířit jej po celém světě. Teď už si to ale zavařil, možná navždy. Žádný Arab se zbytkem sebeúcty mu neodpustí, že vrazil nůž do zad bezmocným Palestincům. Veškerá důvěra, kterou se Spojené státy snažily získat v posledních měsících v arabském, i obecně v muslimském světě, byla v jediném okamžiku odváta. Vše pro znovuzvolení.
Byl to také zločin proti Izraeli. Izrael potřebuje mír. Izrael potřebuje žít bok po boku s palestinským lidem, uvnitř arabského světa. Izrael nemůže spoléhat navždy na bezpodmínečnou podporu upadajících Spojených států. Obama to dobře ví. On ví, co je dobré pro Izrael, dokonce i tehdy, když to Netanjahu neví. Přesto podal klíče od auta opilému řidiči.
Stát Palestina bude vytvořen. Tento týden bylo už naprosto jasné, že je to nevyhnutelné. Obama bude zapomenut, stejně tak Netanjahu, Lieberman a celá ta banda. Mahmúd Abbás – Abú Mázin, jak mu Palestinci říkají – zapomenut nebude. "Oškubané kuře" se vznáší k obloze.
Převzato z Counter Punch
Překlad: Clair
Foto: zdroj
