K mému příspěvku mne inspiroval velmi zajímavý článek “Čáry máry bublifuk” od Lubomíra Brožka (http://www.blisty.cz/art/68296.html). Prvoplánově hovoří o velmi významných, byť opomíjených aspektech dnešní doby a mojí snahou bude přidat druhoplánové vidění, nehovořit pouze o důsledcích, ale i o příčinách, o procesech systematické degradace, až degenerace myšlení v západní civilizaci. Neb ono “první signální” myšlení nevede jinam než na smetiště dějin.
Pan Brožek ve svém článku říká: ”Deprese se vyznačuje (kromě jiného) neschopností se soustředit. Delší souvětí (jak mi potvrdilo několik vysokoškolských kantorů) je dnes pro průměrné studenty nudné a nestravitelné. Mění se samotné paměťové struktury. Na konci delšího souvětí už posluchači nevědí, jak začínalo. Prostě otrava. Asi jako být odpojen od zkratkovité komunikace sociálních sítí, SMS zpráv, či rychle se měnících stimulů, které přináší například You Tube a další on line fast foody. Kde jsou časy dlouhého mlčení a zamyšlených pohledů, jak je známe z filmové klasiky. Pokud se na obrazovce do 12 sekund radikálně nezmění situace, prst na dálkovém ovladači okamžitě zjedná nápravu.”
Kdesi jsem četl, že až na vzácné výjimky, celý zázrak nynější technologické revoluce vděčí výsledkům základního výzkumu z 50. až 60. let minulého století. Od té doby je základní výzkum víceméně jalový anebo jsou novinky v trezorech. Ne že by se stále nevylepšovalo, v tom ale hraje údajně hlavní roli zlepšení měřící a regulační techniky a robotizace, umožňující větší produktivitu a přesnost. Vylepšování součástkové základny pro výrobu. Ale i obory, kde k významným posunům dochází, např. biotechnologie, mají problémy s přístupem na trh. Kde se potkají se zavedeným produktem chemie či farmaceutického průmyslu, tam pro ně není místo, byť by byly sebelepší. Holt vládne zákon maximalizace zisku. Vědu kapitál roztříštil až do té míry, že v oborech majících souvislost s poznáním přírody a jejích sil, úzce specializovaní vědci už nemají schopnost posouvat poznání dál, protože poznání přírody je věc multidisciplinární. Darwina či jiné velikány minulosti již nenaleznete. Proč jsem tento příklad použil jako úvod dalšímu obsahu článku, je prezentace trochu zjednodušeného schématu, jak lze využít přirozené ambice výzkumníků, lidí určitě vzdělaných a tvůrčích, po akademické kariéře a sebeuplatnění, prominenci v nějakém subsektoru vědy, k likvidaci schopnosti vědy poznávat komplexnost, mnohotvárnost světa. Vidím-li skvěle jeden dům v městě, nic to neříká o obrysech celého města, zvláště, když fachidioticky ten zbytek vůbec nevnímám – tím se zabývají jiní, a co dělají jiní, mne nezajímá (a nemám na to čas).
Ten příklad z oblasti vědy není výjimečný. Mnozí jste sami ve svém prostředí poznali změnu od rádoby meritorního vedení firem, společenských organizací směrem ke statusovému, monarchisticky dědičnému naplňování důležitých funkcí synky mocných a fachidioty, kteří nemají profesionalitu, odpovídající vzdělání, neprokázali nikde schopnosti v oboru, nedisponují nadhledem a přehledem a přitom jsou preferováni před podstatně kvalitnějším lidským materiálem. Mate pravdu, že je to celé o kontrole. Silný by mohl ohrozit pozici slabého,
A tak slabý rovného či slabšího si hledá, a ideální pracovní jednotkou pro slabého je fachidiot bez rozhledu, zájmu o cokoli, co se ho přímo nedotýká, bez znalosti souvislostí a příčin jevů kolem něho, výkonný plnič mnohdy nesmyslných befelů shora. Tato anti-meritorní kultura prorostla západní civilizaci od dílny po jednací sály centrálních bank. Žijeme v éře postkapitalistického fachidiotismu sovětského typu, kdy nejsebevědomější amorální a asociální blbec s velkou hubou, skvělým původem a nedostatkem morálky, sebekritiky a odpovědnosti k ostatním drží otěže až do pádu spřežení vyčerpáním z cesty do nikam.
Jak jsme se dostali do této pasti, která potápí konkurenceschopnost Západu více než jeho imperiální války?
Má to čtyři aspekty – člověk je opice a má tendenci následovat alfa-samce. A strkáte-li jako celebrity na oči plebsu vyfabrikované symboly úspěchu z kruhů intelektuálních a tvůrčích nul, koukolíkovských deprivantů a kriminality bílých límečků goebbelsovsky dost dlouho, vytvoříte vzory pro následování – 90 % kopíruje vzory a vzorce chování a jednání „elit“ a „úspěšných“. My tento opičí syndrom pěstujeme minimálně od té doby, kdy bankéři ve Vídni, o kterých se nemluví, pochopili význam uhlí a železa.
Druhým aspektem je koncentrovaná mediální masáž, která nové vzory a vzorce jednání činí z asociálních a nenormálních normálními – a podmínky pro globální masáž byly získány právě v 60. letech minulého století, kdy se západní propagandy a průmyslu zábavy ujalo šest vyvolených rodin, které se lvím podílem zasloužily o transformaci západní společnosti v něco, co nemá v konkurenci budoucnost, protože nějaká budoucnost v Evropě i za oceánem prostě není v plánu. Zprávy o významných událostech ve světě i doma nahradila černá kronika, postižení jedinci a jejich problémy, zvířátka na konec a malý zahnojený dvorek ČR se stal pupkem světa. Kydání na vlastní národ, jeho historii, jakákoli perverzita i lež zadupávající sebevědomí občana do země má maximální prostor – mezi reklamou na konzum. Úspěchem je šmelina, nikoli práce a sebevzdělávání. Peníze jsou život s velkým Ž. Štěstí si za peníze nekoupíš, ale ……… jak zpívá feťák Muller. Hymna dneška.
Třetím je právě kolaps inteligence a funkcí rodiny ve společnosti. Rodina, z celé plejády důvodů, ztratila schopnost vychovávat k morálce, učení i práci, pedagogové slouží novému systému tak, jak si žádá a indoktrinují stejně tak, jako za socialismu v respektu ke shora došlým novým vzorců a pravdám, zprivatizovaná akademie slouží každému, kdo drží měšec, a tak je cesta k zpitomělému fachidiotovi, který nerozezná světlo od tmy, naplno otevřena.
Doplníme-li obraz o vliv novácké kultury džejárů a rambů, beletrii červené knihovny z high-society, zabývající se převážně vlastní pokleslostí, zaměření „nové“ tvorby na revizi dějin i zpochybňování nároku Čechů na vlastní stát a kulturu ….. je pozadí zhruba dokresleno. Copak my, ale těch cca 400 tisíc padlých a umučených v poslední válce musí blít z absurdní kultury, ve které potomci obětí holokaustu za peníze Sudeťáků plivou do české česnečky a eintopfu.
Jde o biodegradaci zevnitř, rozklad rodiny, obce, národa, společnosti daný plebejskostí národa, podřadností rasy, geneticky danou nekulturností, neschopností tvořit, bránit se zlu, které nosíme v sobě a přenášíme z generace na generaci? Nejsme tupým dobytkem nezasluhujícím si žít v tak krásném a strategicky významném středu Evropy? Sami si to asi nemyslíme, ale o svém osudu sami nerozhodujeme a v žádném případě nečiníme nic pro to, abychom nemohli být za tupý dobytek v zahrádce svého Pána považováni.
Ať již je pohled každého na rozval společnosti a její morálky a odpovědnosti vůči dalším generacím jakýkoli, je nutno vzít v úvahu, že to, co se u nás děje, není náhoda, není české původem a s naším otrockým slovanským původem to nemá až tak společného. Byť jsou podmínky pro historický experiment NWO u nás, z pohledu historie, nejlepší, jsme jen ve vedlejší roli při pohledu na panorama rozkladu západní civilizace – zevnitř.
Téměř každý zná postulát, že informace jsou důležité pro rozhodování. Je ale ponecháno na inteligenci každého, aby pochopil, že má-li se člověk správně rozhodnout a následně konat – musí být podkladová informace pravdivá, úplná, včasná, ověřená, aktuální a ze zdroje u pramene.
To evokuje dva problémy :
Za socialismu i nyní v západním kasinu stále rostoucí moc státu – na západě zvaná etatismus – totální důvěra v oficiální „státem a systémem posvěcené“ a protežované zdroje informací a současné spoléhání na stát, obecně na někoho jiného, že vyřeší vysoce individualizované problémy lidí na ulici, vyhoví sobectví parciálních zájmům různých částí společnosti („special interests“) na úkor jiných, činí zpitomělý plebs neakceschopným, resp. neschopný kolektivní akce na obranu svých práv a zájmů. V takových podmínkách pracuje „Rozděl a panuj“ skvěle a optimálně nahrazuje třídní boj zdola pračkou nenažraných psů na ulici o kost ze stolu mocných. Neoliberalismus v nejrůznějších barvách politiky a akcentace vypjatého individualismu a sobectví jistí koncovku. Totální politicky-korektní imunitu vládcům v jejich devastačním snažení.
Druhý problém, který je ve skutečnosti předpokladem a důvodem právě pro neakceschopnost ulice, je oficiálními, systémovými zdroji obcházen, jako když neexistuje.
Metody manipulace ulicí mají více než staletou historii – od plenek v Rothschildově Tavistock Institute, přes americký projekt MK ULTRA po stávající formy rozvíjené v různých specializovaných ústavech jako Hudson Institute, Anderson Institute, bohulibých Gatesových i jiných nadacích, think-tancích a armádních pracovištích.
Úvodní Tavistocké experimenty s ovlivňováním jedinců (údajně jedním z nejvýznačnějších absolventů byl jistý Schickelgruber v roce 1921), přešly do globálního masového nasazení prostřednictvím globálních médií a globalizované kultury a vzdělávacích systémů. Princip připomíná starou pěnězoměneckou a kupeckou poučku, že nejlépe obereš v obchodu blbce, co netuší, že za rohem prodávají totéž za polovinu. Kupující nesmí vědět, že není bezmocný, pokud zapojí mozek a vlastní iniciativu, není slepý, hluchý a pitomý.
Sledujete-li zprávy a diskuzní pořady v režii systémových „mluvících hlav“, za účasti politiků – v řadě oblastí v nejlepším případě poučených blbů – možná vám neuniklo, jak je diskuze o nějakém problému rozbita do malých, spolu nesouvisejících dílčích problémů, z nichž je malá část vyňata z kontextu, nafouknuta to extrému a co do významu, a političtí herci pak sáhodlouze diskutují o nepodstatném a hlavně o tom, co o dané věci řekl jiný blb, a jak je jeho nekorektní výrok zločinem na občanu a voliči. Vytrhávání textu z kontextu, nafukování do absurdity s tím, že je odvedena diskuze od podstatného a klíčového – to je metoda práce placených diskutérů nejrůznějšího zabarvení a legendy i zde, na Outsider Media. Efekt je pokaždé stejný, a o to jde. Rozhádat jednotnou většinovou společnost na pitomostech, zatímco o zásadních problémech občanů se prostě nehovoří Ty jakoby neexistovaly – rozhodně ne ve světě vyvolených.
Tato metoda odpoutávání pozornosti jinam, než je záhodno, hyperzaměření na detail, bez ohledu na předmět diskuse, efektivně většině lidem zabraňuje pochopil problém v celku, v celé jeho komplexnosti, a hlavně v tom, do jaké míry se ho daný problém osobně týká. Nejsou schopnosti si svázat všechny konce rozstříhané informace do celku a tudíž nejsou schopni tento celek ani pochopit. Ergo, daným problémem se dále nezabývají ani ti, co jinak vlastní provozuschopný mozek vybavený potřebným vzděláním a zkušeností. To podstatné je marginalizováno, pokud vůbec systém dovolí nějaký společenský problém v MSP vůbec otevřít pro zdání objektivity a otevřenosti. A pokud dojde k maléru, a některý z vysektovaných debatérů zabrousí k podstatě a pravdě, moderátor se postará o to, aby nedořekl ani větu. Významné části společnosti pak zákonitě chybí periferní vidění, tedy to, co od fachidiotského týpka odlišuje samostatně uvažujícího. Potažmo není-li schopnost uchopit podstatu dílčího problému, není ani šance na pochopení jevů a trendů ve společnosti, natož ve světě za pohraničními horami, šance komplikovaná mocně snadno dostupnou a všudypřítomnou korporátní reklamou, polopravdami, lží a dalšími metodami deflexe pozornosti občana od jeho reálných problémů v v jeho vlastním životě. Jak jsme na tom doma, znázorňuje popularita médií jako je např. Blesk a Nova.
Dobře, tak jsme blbci, a co?
Kdyby to bylo tak neškodné, nebyla by tato úmyslná a plánovitá debilizace západní civilizace tak systematická a všudypřítomná. Problém s takovouto zhlouplou a manipulovanou občanskou společností je ten, že na rozdíl od předcházejících generací nevidí celý spodek společenské pyramidy zahrnující i celou střední třídu a velkou část i třídy vládců (nejsou imunní vůči vlastní propagandě a vlastní cochcárně) celkový obraz světa kolem sebe, nechápe probíhající procesy nad rámcem jeho bezprostředního okolí, není schopna myšlenkově pojmout skutečnost, že je před jejich nevidoucíma očima realizován plán změny světa, který je spojen s oklešťováním jejich občanských i lidských práv, svobody (ať již jí pojmeme jakkoli), postupnou likvidací sociálních jistot, prostředků obživy, nechápe, že nežije v demokracii (ani neví, co to je, ale všichni pro to horují, tak to musí být skvělé), že nežije už ani v kapitalismu, že bohatstvím nejsou bezcenné papírky potištěné bankou, a že policejní stát není budován pro jeho bezpečnost. Fašismus je fuj, ale že je to ideologie a symbol pro vládu diktatury korporací prostřednictvím státu, to se už politicky korektně neučí ani ve školách. A že za loutky Kalousků, Nečasů a Sobotků tahají loutkaři nadnárodních bank – to je oblíbená konspirační teorie, za kterou se zamete vše, co se politicky-korektní iluzi nehodí do krámu. Ten label funguje jako label Coca Coly. Považte, české finance v pr….., a banksterská slezina ocení českého ministra financí titulem Nejlepšího. Nejspíš si to nezasloužil a jeho jméno vytáhl z osudí opilý papoušek. Konspirace. Ti kluci od peněz vždy byli a jsou i nyní symboly nezištnosti a koncentrovaného dobra. Copak v ČR nesponzorují to i ono z přehojného toku bankovního komunismu a poplatků i za otevření dveří? Kde ve světě kryjí bankéři náklady provozu z poplatků? Kde jinde se podnikatelské riziko bankéřů limitně blíží nule? Snad jen v ráji.
Svět dnes připomíná piknik kdesi na mezi, či u vody. Přinesete si s sebou jídlo, odložíte ho na deku, a kde nic tu nic, dorazí mravenec a ukradne si drobek. Když nereagujete, dorazí tři a každý si vezme svůj drobek, pak sto malých zlodějů a nakonec jste bez svačiny, a ptáte se sami sebe, jak se to mohlo stát. Pochybili jste v okamžiku, kdy jste po první návštěvě mravence nic neudělali.
Nejde však jen o vaše peníze, váš majetek, který vám zpod rukou kradou všichni, co na to mají žaludek a oprávnění, imunitu ke individuální, organizované a systémové zlodějině. Jde i o osobní svobody. Tu vyhláška zajišťující státem zaručený příjem soukromým podnikatelům v odpadovém hospodářství, tu nefunkční státní cenový regulační úřad či Antimonopolní amt, tu zločinný výrok Ústavního soudu, tu zákon stanovící, že to zač a proč platíte daně, si občánek bude muset nadále hradit sám, tu jeden malý či velký faul z strany elit proti nepsané úmluvě státu s občanem, že občan platí svoje daně za služby, které následně stát hromadně poskytne pro všechny občany. Platíme si ochranu armádou (bojuje kdesi v hajzlu za někoho jiného), platíme si Policii, a oni pomáhají a chrání jen ty nahoře, platíme si spravedlnost, a dostáváme exkluzivní právo elit a nespravedlnost pro ulici, máme dokonce kriminalizaci osobní obrany zdraví a života vůči zločinu. Musíme se svých zkorumpovaných systémových soudů obávat, neb nikdo neví, kdo a kdy si zaplatí vaši nesvobodu.
Kdykoli se objeví útok na vaši svobodu, další nenažraný, ale systémový mravenec, elitisté vyrazí na obranu zcizování drobečků práv a svobod ve převlečení za (korporátní) racionalitu samu a apelují na selský rozum střihaných ovčanů. Na obecnou nutnost reformy něčeho, co sami zruinovali. V duchu nejlepších tradic globální deprivace tvrdí občanům, že konají pro jejich dobro, že jinak konat ani nemohou, že mají odpovědnost za stát, a vy musíte převzít nějaké faktury za stát, jinak nejste vlastencem, slušným (a blbým) občanem. Jejich motivy jsou naprosto nesobecké, oni sami ze změn nemají nic, než starosti, návrh je kompromis (mohlo být i hůře), měli bychom být rádi, že vám plení životní úroveň jen tak málo. Neřičíme-li nadšením, neváhají nás nazývat sobeckými ignoranty nechápající nevyhnutelnost společenského pokroku (na jejich účtech). Nevadí, že deprivantům o společenský pokrok nikdy nejde, a ani nemůže jít. Jde jim o parazitismus, podvádění do poslední minuty jejich bytí. Parazitují na zdechlině společnosti, na ohlodané kosti ekonomiky, na destrukci našich společenských a lidských práv, transformaci v otrockou sílu, prosebníka o almužnu u brány novodobých velmožů. Máme-li v sobě ještě zbytky velkých ideálů našich předků, pýchu na dějiny vlastního národa a jeho velké syny a dcery, musí to zničit, pošpinit, zdefamovat, přimět tu chátru, aby se styděla nejen sama za sebe, za to vůbec existují a jsou ponecháni vegetovat, ale i za to, že tuto kotlinu zabíráme jiným, evidentně bohem preferovanějším. Chtějí, abychom zavrhli vše, co nás činí Čechy, Moravany a Slezany, abychom přijali opět pána zvenčí, aby se rovný mezi rovnými zase stal podruhem, Evropanem 2. či 3. kategorie.
Chtějí, abychom, stejně jako oni nešťastní desetiletí žáci v okrese Duvall na Floridě na příkaz svých učitelů jednou vlastenecky podepisovali prohlášení „Jsem připraven vzdát se části svých ústavních práv pro získání větší bezpečnosti“. Dle floridských učitelů se nestalo nic špatného, protože děti přece prohlášení podepisovaly dobrovolně (o té hrozbě vyloučením nikdo ani slovo). Jak daleko jsme od doby, kdy jsme přísahali věrnost SSSR, a jak daleko je souhlas s okleštěním ústavních práv před námi? Kdy se vyvěšení českých státních symbolů stane urážkou Bruselu a dobrých mravů?
Jako u oné svačiny a mravenců, navzájem oddělované, po kouskách servírované, chaosem permanentní reformy/deformy zastírané postupné oklešťování našich svobod, snižování životních jistot a úrovně, bezpečnosti a další permanentní zhoršování podmínek pro život občanů ČR, většina nevidí a nevnímá jednotlivé mravence, a probere se, až už skutečně „nebude co do huby“. Probíhá, vážení, sveřepý bodákový útok sjednocené reakce na naši integritu, zbytek pudu sebezáchovy, na svět „po našem“, na budoucnost našich potomků. Jde o bratrovražedný útok na pilíře kulis demokratického zřízení, na jídelní misku každého z nás. I těch „za vodou“, kteří jen mají nepřesnou informaci o tom, kde ta voda vlastně je.
Historie řady impérií hovoří zcela jasně o snaze každého dobyvatele, pokořitele, vymýtit z hlav podobených i jen myšlenku na lepší minulost, jejich vlastní kulturu, identitu, zkrátka vše, co je činilo odlišné od dobyvatelů, nadřazené vítězným, ničícím barbarům. Nahrazují mytologii i principy porobených vlastními, vštěpují poraženým vlastní morálku, žebříček hodnot, barbarské vzorce jednání a myšlení. Násilí, lámání národa i člověka má mnoho podob.
Dnes barbara ničícího Západ, i nás, supluje rakovina metastázující z hlavy – mozku a kasy Západu. Mravenci jsou pilní a nenažraní, po svačině jste na řadě i vy.
Pan Brožek končí svůj článek následovně: “Blázni se zatím motají v kruhu, přesně podle značek, a přou se o smysl cesty. Čas od času mezi ně zavítá iluzionista s bublifukem, který předvede fascinovanému publiku. Laici žasnou, odborníci se nestačí divit. Jsme jako vodní pavouci lapení do světa bublin a přeludů. Bubliny rostou a nafukují se za všeobecného manického nadšení. A pak prásk. A následuje deprese. Jako po každé iluzi, která se rozplynula. Otázkou zůstává, kolik je v publiku skutečných bláznů, které tahle do zblbnutí reprízovaná komedie s důvěrou nepřestane bavit. “
Stojí za to, posedět chvíli v tichu a pomyslet na to, co autor neřekl, ale z poselství přímo trčí – co bude zítra, kam tohle dojde? A budeme, jako národ, ještě u toho?
