Cituji z článku Politik při nehodě zabil ženu, soud ho však poškodil: „Podle obžaloby jel Langmajer v terénním voze rychlostí kolem 122 kilometrů v hodině. Zezadu narazil do Volkswagenu Polo řízeného dvaatřicetiletou ženou, který stál – nebo pomalu jel – v odstavném pruhu. (…) Nejvyšší soud (…) trest zrušil. Senát vedený soudcem Františkem Hrabcem totiž podobně jako exministryně zjistil, že politik byl verdiktem poškozený a dokazování celého průběhu nehody nedostatečné. (…) Podle nich tak musí být znovu posouzena vina obou účastníků nehody.“
Nejde teď vůbec o to, že jde o bohatého politika, ani o volání po drakonickém trestu pro piráta silnic, ale o logiku soudu. Langmajer jel odstavným pruhem, tedy se pohyboval v místech, která nejsou určena pro běžný provoz a kde neměl co dělat, navíc velmi rychle. Naproti tomu zabitá řidička se svým vozem možná jela, možná stála v odstavném pruhu, tedy v místech určených pro řešení mimořádných situací, jako je například odstavení vozidla kvůli technické poruše.
Jak na tomhle chtějí soudci posuzovat míru zavinění obou účastníků? Žena se zachovala správně, když se pokoušela odstavit svůj vůz v odstavném pruhu, Langmajer se zachoval špatně, když odstavný pruh zneužil, ať již pro zábavu, či k získání neoprávněné výhody proti řidičům jedoucím v pruzích k jízdě určeným. Ptám se proto znova: co na tomhle chtějí soudci ještě posuzovat? Kde je základ pro alespoň minimální pochybnost o zavinění?
Nevyzpytatelné jsou cesty soudců…
Převzato z blogu Tribun
