Aktivní občanská sebeobrana

Jsme často překvapeni při medializování různých přepadení lhostejností okolostojících. Lidé nic nevidí a neslyší, přestože na dosah ruky je bližní mordován. Později však médiím ochotně poskytnou podrobné informace události. Proč to tak je? Je to zbabělost? Nejspíš ne. Je to pouhá lhostejnost, strach ze špatných zákonů a případného postihu. Přítomní napadenému nepomůžou prostě proto, že pokud by agresora utloukli třeba odpadkovým košem, později by byli popotahováni za ublížení na zdraví, nedej bože, s následkem smrti. Nechtějí riskovat nikoliv střet s násilníkem, ale kolizi se zákonem. Spadnout v dobré víře do průšvihu je snadné, horší je se při současném stavu justice a výkladu zákonů z maléru dostat. Proto lidé nevidí a neslyší, i kdyby souseda na kůl naráželi, a dobře činí.

Nový ministr vnitra Chovanec striktně razí levicovou stranickou linii, kdy život grázla je vážen stejnou hodnotou jako život jeho oběti. Tak s výrazem kazatele morálky oponoval v OVM Radku Johnovi. Tento názor zřejmě vychází z tradičně pacifistických stranických hodnot proponovaných zejména farářem Bublanem, kdy neškodné zhulené technaře na louce, či protestující uřvané nazi státní moc zpenderkuje a zabásne, ale loupežníky a násilníky humánně napravuje. I zločinci prý mají lidská práva. Ale mají nějaká lidská práva oběti loupežníků?

Spíše se levicový politik vžije do role prý „perzekuovaného“ ruského homosexuála, než by si dokázal představit pocity obětí přepadení, kterým jimi obhajované pacifistické zákony neumožnily beztrestnou účinnou obranu.

V případě razantní obrany, při které agresor dozná jakékoliv fyzické újmy, mohou podle dnes platných zákonů oba účastníci této politováníhodné situace skončit ve stejném kriminále, možná i na stejné cele. Napadený paradoxně třeba s podstatně vyšším trestem, pokud chudáčkovi loupežníkovi udělá bebíčko, nebo bouchačkou díru do bříška. Nebohý zločinec, který chtěl jen loupit, znásilňovat, nebo zabíjet, bude napravován, jeho oběť potrestána. Levicoví humanisté vidí občany jako stádečko nesvéprávných blbečků, kdy před zákonem je výhodnějším být loupežníkem než napadeným. Každý, kdo vezme obranu do svých rukou, riskuje, že za svoji opovážlivost vzdorovat agresi shnije v kriminále. Takových případů jsou dnes desítky, o neblahém vlivu na sebevědomí občanů a solidaritu společnost nemluvě.

Útočník je vždy ve výhodě; určuje čas, místo, intenzitu a způsob útoku. Kromě toho vždy dobře ví, co dělá a často má s podobnou činností bohaté zkušenosti. Napadený je vždy překvapen a v šoku, zejména pokud se jedná o útok v jeho vlastním, zákonem chráněném obytném prostoru. Již zcela mimo jakýkoliv pardon je násilné vniknutí do takovéhoto prostoru v nočních hodinách a je zcela irelevantní, zda omylem, nebo záměrně účelově. I kdyby byl útočník neozbrojen a „jenom“ kradl, v případě překvapení nejspíš popadne první co má po ruce a napadeného praští, bodne, střelí.

Za zbraň je považováno cokoliv, co učiní útok razantnějším, tedy nejedná se jen o střelnou zbraň, může to být cokoliv. Za zbraň by měla být považována i fyzická disproporce mezi obětí a útočníkem, zejména v případě evidentního přepadení, loupeže, čí pokusu znásilnění. V takovém případě zřejmé disproporce by rovněž mělo být beztrestné použití jakéhokoliv prostředku k odvrácení útoku, bez ohledu na následky pro útočníka zejména při pokusech o znásilnění. Jen těžko může drobná žena vzdorovat v mezích dnes platných zákonů metrákovému nadrženému chlapisku. Je možné považovat osobní obranu, nebo obranu domovní integrity se zbraní v ruce za poškození nevinného chudáka, který náhodou zabloudil do cizího obýváku, nebo se v něm jen probudil sexuální chtíč? Kde to žijeme? Má smysl s agresivním recidivujícím zmetkem diskutovat?

Násilníkem inzultovaný napadený je často v takovém stavu, že ani není schopen si pomoc sám přivolat a jen výjimečně a zázrakem je schopen se postavit na odpor. To platí zejména při sexuálně motivovaných útocích. Není to krása vykrást kvartýr, přitom něčím umlátit vzdorujícího dědka, nebo znásilnit holku, a to vše bez rizika ztráty života a pod zákonnou ochranou? Bylo snad takových případů málo? Dokonce i policajti se bojí vytáhnout pistoli, aby nebyli popotahováni, a jen pokřikují jménem zákona-jménem zákona, zatímco zločinec se chechtá a zdrhá. Tím mají násilní parchanti volné pole působnosti.

Občanovi je zakázáno se bránit a denně je politiky i médii utvrzován, že žijeme v krásném bezpečném demokratickém světě. Jediným mráčkem na modré obloze naší růžově přiteplalé demokracie jsou šíleně nebezpeční držitelé střelných zbraní, jak nás stále varují levičáci, a pacifisté argumenty – jen se podívejte co se děje v Americe. Švýcarsko opomíjejí.

Policajti nejsou schopni násilné kriminalitě předcházet, zatímco se světem potulují podivná individua, my žvaníme o pravdě, lásce a humanitě. Moc pěkný. Není výjimkou, že násilníci jsou po zadržení a sepsání protokolu vypuštěni na svobodu a ještě ve dveřích policejní služebny se napadenému vysmějí do ksichtu, nebo mu přímo vyhrožují. Divoký západ není třeba zavádět, ten už tady dávno je, jen politici ho nechtějí vidět.

Zcela liché jsou připomínky, že není přece možné zastřelit každého, kdo zdupe na zahrádce macešky. To je hloupé a zavádějící zlehčování situace. Situace, kdy se napadený ocitne v krajní nouzi a musí se bránit jakýmkoliv způsobem, vzniká pokusem o fyzickou inzultaci, nebo násilným vniknutím do obydlí, bytu, domu, chaty nebo objektu podobného charakteru, je nepochybně odlišná od rozjívených dětí na hruškách v cizí zahradě. Vždy se jedná o evidentní hrozbu násilného střetu. To snad chápe každý, legální držitelé zbraní nepochybně, takže takové argumenty jsou mimo jakoukoliv diskusi. Jako mantra opakované pacifistické argumenty že po dětech se nestřílí a podobně, jsou zavádějící, stupidní a podvodné. Něco takového může vyslovit jen úplný blbec.

Na důkladně prověřené a nepochybně bezúhonné držitele zbraní je médii i veřejností pohlíženo jako na nějaká podivná, potenciálně nebezpečná individua, přičemž různé vrahy, násilníky a loupežníky ve jménu humanity, pravdy a lásky donekonečna napravujeme a amnestujeme. Nikdo nepočítá oběti různých násilných trestných činů spojených s vniknutím a následným napadením. Humanisté se ukájejí humanizací vězeňství, oběti zločinců jsou všem lhostejné. Nikoho nezajímají celoživotní psychická, často i fyzická traumata obětí násilných trestných činů, zejména trestných činů spojených s násilným vniknutím do vlastních obytných prostor a narušením osobní integrity. A ze všech nejméně to zajímá humanisty a levičáky. Oběť násilného trestného činu se tímto mediálně i trestně právně ocitá ve velmi nerovnoprávném postavení.

Není nejvyšší čas předefinovat nicneříkající diskutabilní pojem nutná obrana na pojem jednání v krajní nouzi, který lépe vystihuje situaci napadeného, než nutná obrana? Obrana je nutná vždy, někdy třeba i před rozzuřenou manželkou, ale krajní nouze je stav, kdy již opravdu jde o život. V důsledku nutné obrany napadeného v krajní nouzi by veškeré následky měly jednoznačně padnout na vrub agresora, který zavdal příčinu. Samozřejmě hospodské rvačky jsou zcela jiný případ. Jestliže zločinec atakuje svoji oběť v jejím zákonem chráněném prostoru, musí právní řád takovému občanovi dát právo se beztrestně bránit jakýmkoliv způsobem bez dalších podmínek. Útočník si musí být vědom, že v případě přešlapu červené čáry formou násilného vniknutí nebo přepadení s vysokou pravděpodobností zemře.

Řekněme si už konečně na rovinu, že život násilného zločince terorizujícího svojí kriminální činností jiné občany má pro společnost zápornou hodnotu, je pokrytectvím nad jeho ztrátou lkát ódy o humanismu a dlouze žvanit o lidských právech. Útokem na zákonem chráněný objekt agresor porušil lidská práva jiného občana a tím se svobodnou vůlí zříká veškerých svých občanských práv a jeho život ztratil pro společnost hodnotu. Buďme rádi, že jsme se takového hajzla zbavili.

Doposud žijeme v dozvucích pokřivené havlovské pravdoláskovské pokrytecké morálky. V důsledku hospodářských problémů narůstá polarizace společnosti, stát přestává fungovat, zvyšuje se agresivita společnosti a policie je proti zlodějům a násilníkům terorizujícím společnost je v podstatě bezmocná. Na agresivitu je jediná odpověď, ještě agresivnější obrana. Citáty z Bible o kameni a chlebě, nebo nastavování tváře nás neochrání. To málo, co mohou ještě zákonodárci v rozkládající se společnosti pro občany udělat, je předefinování podmínek krajní nouze a nutné obrany.

Některé politické strany nejasné politické orientace prosazují tzv. castle doctrine, spočívající v aktivní občanské sebeobraně. Záměrem je dát občanům právní nástroj k účinné sebeobraně. Radku Johnovi i Tomio Okamurovi lze vytknout lecos; humanisté, politici i novináři se jim pro jejich názory klidně můžou posmívat, ale pro občany by taková novelizace byla jednoznačně přínosná.

Nečekejme, až se staneme obětí přepadení nebo budeme muset agresi jen nečinně přihlížet, aniž bychom se vzmohli na odpor. Je zcela lhostejné, kdo s návrhem na zákonné posílení sebeobrany přichází, pokud je to ku prospěchu občanů. Nedejme zločincům svoji kůži lacino.

 P E T I C E za rozšíření možností nutné obrany ve vlastním obydlí

dle čl. 18 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 85/1990 Sb. o právu petičním

Současná soudní praxe vede k tomu, že člověk čelící bezprostřední hrozbě fyzického útoku nemůže ve svém vlastním domově tomuto útoku aktivně čelit, aniž by se přitom sám nevystavoval vysokému riziku odsouzení za takzvanou „nepřiměřenou obranu“. My si naopak myslíme, že obrana vůči agresorovi, který nás ohrožuje v domácnosti, by ve většině případů neměla být prohlášena za nepřiměřenou. Ne nadarmo se řada vyspělých zemí světa řídí osvědčeným heslem „můj dům, můj hrad“, které v sobě rovněž zahrnuje právo své obydlí bránit. Uzná-li za vhodné, i se zbraní v ruce. Proto podporujeme odpovídající novelizaci zákona č. 40/2009 Sb., spočívající v rozšíření možností použití nutné obrany ve vlastním obydlí. Tento princip se dnes v české soudní praxi nedodržuje a my vyjadřujeme plnou podporu poslanci Davidu Kádnerovi a občanským sdružením a iniciativám, které se rozhodly tento princip do české legislativy prosadit.

My, níže podepsaní, prostřednictvím této petice žádáme, aby se každý občan této země mohl bránit se agresorovi ve své domácnosti, stejně jako občané států, kde tento princip již dávno platí!

Za Věci veřejné, Radek John      Datum: 19. 1. 2014

Adresa pro doručování podepsaných petičních archů (KE STAŽENÍ ZDE):  Věci veřejné, Radek John, Ohradní 1087, 140 00 Praha 4

Pojmy:


KRAJNÍ NOUZE dle §28 tr. zákoníku: "čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není tr.činem."

PODMÍNKY KRAJNÍ NOUZE dle §28 tr. zákoníku:

  • odvrací se nebezpečí

  • nebezpečí hrozí přímo, tj. bezprostředně

  • nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak

  • způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil

  • ten, komu nebezpečí hrozí, nemá povinnost ho snášet

NUTNÁ OBRANA dle § 29 tr.zákoníku: "čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku."

Patří mezi tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, tzn. skutek, který by byl za normálních okolností posuzován jako trestný čin a ten kdo takový skutek spáchá, by byl potrestán, je za splnění určitých podmínek beztrestný.

PODMÍNKY NUTNÉ OBRANY dle § 29 tr. zákoníku:

1. útok ohrožuje společenské vztahy a zájmy chráněné tr. zákonem – život, zdraví, majetek

  • obránce může chránit své zájmy, ale i zájmy někoho jiného

  • zpravidla se jedná o útok člověka, vyloučen však není útok poštvaného zvířete

  • obrana vždy směřuje proti útočníkovi, je-li jich více, proti kterémukoli z nich

  • nejde o nutnou obranu, napadají-li se osoby vzájemně

  • nutná obrana není přípustná proti záměrně vyprovokovanému útoku

  • musí se jednat o útok skutečný (reálný) nikoli domnělý, nesmí jít o žert, hru

2. útok přímo hrozí nebo trvá – nutná obrana není přípustná proti připravovanému útoku, který ještě bezprostředně nehrozí

  • "přímo hrozící" – který má bezprostředně nastat, není třeba, aby už začal, není třeba čekat. Je možno považovat i pokus o tr. čin

  • "trvající" – útok již uskutečňovaný ale ještě neukončený – např. útočník se zmocnil násilím věci a s kořistí odchází – odnášení kořisti je ještě útokem. Proti ukončenému útoku není nutná obrana přípustná.

3. přiměřenost obrany – "zjevně" – očividně hrubý nepoměr ke způsobu útoku – na první pohled je jasné, že obrana k odvrácení útoku nebyla potřebná v takové intenzitě. Obrana musí být silnější než útok. Lze způsobit útočníkovi i větší škodu, než hrozila z jeho útoku, ale nesmí být mezi nimi hrubý nepoměr. Srovnání užitých prostředků útočníka a obránce, způsob jejich užití a výsledek. Není nutno se omezit na pasivní odrážení útoků a ustupování – lze i aktivní obrana, ale nestává se tím z obránce útočník.

Přejít do diskuze k článku