Američan na cestě




Co to znamená, když Američan cestuje světem na začátku roku 2009? Mohla bych to říci jedním slovem – svobodu. Je to, jako sledovat, jak se svět kolem mění, a přitom zůstat jenom pozorovatelem. Ekonomická krize zasáhla mnoho různých skupin lidí na celém světě, všechny oblasti výroby, obchodu a školství. Možná přehlíženými oběťmi jsou však čerství absolventi univerzit.

Nastaly časy, kdy některý z nich s červeným diplomem z literatury vezme práci v malém knihkupectví za minimální mzdu, a poté je mu ještě zkrácen úvazek. Nastaly časy, kdy absolvent, který s vyznamenáním promoval z historie a politologie na prestižní kalifornské universitě UCLA, jenž na ní více než dva roky pracuje bez povýšení, aby mu  potom bylo řečeno, že jeho úvazek bude zkrácen a nemá další dva roky počítat s jakýmkoliv postupem. Nastaly časy, kdy jsme se s přítelem (jako hlavní postavy výše vylíčených příběhů) rozhodli opustit svou práci (a Ameriku) a naskočit do pomyslného záchranného člunu, vyplouvajícího do světa.

Navzdory ohromnému náporu hospodářské krize, kterému je vystavena Amerika, i jeho ozvěně v téměř všech končinách světa, existuje jedna výhoda pro lidi jako jsme my, a to je dolar. Dolar je teď totiž silnější, než byl po léta, což činí cestování po světě snadnějším a přitažlivějším. Můj přítel se vášnivě zajímá o latinskoamerickou historii, a celé ty tři roky, co spolu chodíme, mi říkal, že bychom tam měli jet.

Oba pocházíme z rodin, kde bylo cestování v oblibě. Moji rodiče jsou Angličané, ale na konci šedesátých let procestovali severní Afriku na motocyklu, založili obchod se stylovým oblečením na Novém Zélandu v letech sedmdesátých, utekli na ostrov Samoa v roce 1978, a potom se rozhodli, zlákáni tvrzením přátel, že se jim to bude líbit, sbalit se a přesunout do Los Angeles. Moje výchova byla vlastně jen řadou rodinných „dobrodružných“ výprav. Když jely rodiny mých přátel kempovat, má rodina se vypravila z tradičního předměstí do 400 mil vzdálených oblastí mexického kalifornského poloostrova, které kdysi „gringové“ zcela opustili.. 

Můj přítel pochází z podobné nekonformní rodiny. Vyrůstal se svou svobodnou matkou, která pocházela z Pittsburghu, z tradiční židovské rodiny, ale žila od svých dvaceti let v Norsku a Německém Schwarzwaldu, kde studovala homeopatii a poté se stala doktorkou přírodního léčitelství v Kalifornii s mnoha prominentními pacienty. Ryanovo dětství také obnášelo mnoho neobvyklých prázdnin, jako byl například výlet do Indonésie v jeho čtrnácti letech, který umocnil jeho dřívější obdiv k buddhismu. Dá se říci, že jsme byli stvořeni pro to, abychom unikli tímto způsobem. Když jsme řekli našim rodičům, že jsme opustili práci a plánujeme cestu bez pevného data návratu, nikdo nehnul brvou (no dobrá, moji nehnuli brvou, nemohu tudíž říci, že by stereotypy o nadmíru starostlivých židovských matkách nebyly pravdivé).

Cestování je pro Američany v roce 2009 zcela jiné, než bylo v minulém roce. To totiž platilo, že nebylo úplně moudré prozradit o sobě, že jste Američan. Já jsem tuhle chybu udělala v Maroku, nedlouho poté, co dánské karikatury Mohameda vyvolaly nepokoje v muslimských zemích. Někteří Maročané cítili nenávist k Západu, především Americe, ačkoli my, Američané, jsme s těmi karikaturami neměli přímo nic společného. Při cestování za Bushovy éry bylo lepší říci, že jste Kanaďané, já jsem zase používala svůj britský pas. Spojené státy nebyly právě oblíbené, a to z mnoha dobrých důvodů. Nikdo z lidí, které znám, nebyl pyšný na to, co se dělo v posledních osmi letech, nikdo z nich nechtěl válku v Iráku a Afghánistánu. I proto jsme byli tak zapáleni pro Baracka Obamu. Konečně můžeme cestovat, a přitom být hrdí na to, odkud pocházíme.

Ryan a já jsme si při příležitosti naší cesty koupily tričko s Obamou, šťastni, že můžeme na svých hrudích vystavit našeho nového presidenta. Nedovedu si představit, že bych si někdy oblékla tričko s Bushem. Věci se změnily, a je to velmi vzrušující pro Američany, kteří chtějí cestovat po světě bez toho, aby museli lhát o tom, odkud pocházejí, nebo se omlouvat za presidenta, který nebyl představitelem té Ameriky, kterou milujeme.

Když máte takové názory, dávalo báječný smysl začít naši pouť ve Washingtonu účastí na Obamově inauguraci. Odjížděli jsme několik dní před touto historickou událostí, aniž bychom měli zajištěno ubytování nebo lístky na cokoliv, co se ten den dělo. Trávili jsme svůj čas bloumáním s našimi batohy tam a zpět mezi několika našimi vzácnými kontakty v hlavním městě a snažili se nebýt příliš na obtíž. Spali jsme na podlaze, gaučích, dokonce jedné chladné noci i na chodbě bytu. Spaní v jednom spacáku je překvapivě záhřevné, nebyl to však příliš romantický začátek naší cesty. Ryan se doslechl, že jeho předchozí zaměstnavatelka, Adriana Huffington, pořádá jeden z inauguračních plesů v noci před Obamovou přísahou. Začal tedy leštit kliky a několik hodin před plesem mu telefonovali, že může přijít s jedním hostem. Neměli jsme nic na sebe, nečekali jsme, že se budeme během své cesty zúčastňovat plesů, takže jsme strávili několik bláznivých hodin a utratili spoustu peněz v obchodním centru, abychom se patřičně vymódili. Oblékli jsme se během patnácti minut v koupelně našich přátel a spěchali na ples. Bylo na něm tolik hvězd, že by to vyvedlo z míry i lidi z Los Angeles. Herbie Hancock, Terri Hatcher, Jonas Brothers, Ashton Kutcher…, a také vystoupení zpěvačky Sheryl Crow,  hudební skupiny The Black Eyed Peas a Stinga.

Byla to báječná zábava, která skončila jen pár hodin před tím, než jsme museli vstávat, abychom následovali davy lidí, které se pokoušely dostat na inauguraci. Ranní metro nacpané asi milionem lidí bylo nezapomenutelnou zkušeností. Narvané vagóny metra se sunuly směrem k svému cíli, při zastavování a rozjezdech, ze kterých by se mohlo udělat špatně i tomu, kdo předchozí noci nepil tequillu z láhve. A když jsme se nakonec dostali z vagónu a na čerstvý vzduch, nabilo nás to neuvěřitelnou energií. Lidé křičeli a zpívali „Obama! Obama!“ Když jsme byli na přeplněném eskalátoru, porouchal se pod váhou lidí. Stoupali jsme po rozbitých schodech a skandovali „Yes We Can!“ Na ulicích bylo mrazivé počasí. Stáli jsme ten den venku osm hodin, nicméně stát v semknutém davu lidí vás zahřeje více, než stát osamoceně. Slavnostní akt byl úžasný, alespoň tedy to, co jsme z něj mohli vidět přes miliony hlav a nějaké ty stromy. Při Obamově projevu mi po tvářích tekly ledové slzy. Mít tak výmluvně inteligentního presidenta se zdá být překvapivé pro příslušníky naší generace. Jeho slova byla upřímná, když popisoval naši hroznou situaci, ale také hluboce povzbudivá.  Když to skončilo, zkoušeli jsme najít nějaké místo, kde bychom se mohli najíst a odešli jsme směrem, kde jsme si mysleli, že bychom se mohli ztratit hladovým davům. Bylo to marné. Všude byly fronty až na ulici, a když jsme si vybrali jednu menší před jednou kavárnou, došel jim chléb předtím, než jsme si mohli objednat své sendviče. Město bylo vzhůru nohama z tak ohromného množství návštěvníků. Bylo podivuhodné být při tom. Jedli jsme polévku ve stoje.

Teď jsem v Londýně, ukládám své zimní šaty v domě mé babičky a balím do svého batohu jenom to, co budu potřebovat v Jižní Americe. Odlétám do Rio de Janeira, kde se zase potkám s Ryanem. Let bude dlouhý a únavný, a protože jsem si objednala ten nejlevnější, budu muset třikrát měnit plány. Na konci této cesty je však otevřena kniha plná dobrodružství (bezpochyby naplněna vlastními výzvami). Začíná totiž festival v Riu, festival plný hudby, oslav, a také orgií. Tradiční karneval je rozloučením s některými potěšeními, která jsou zakázána, a nad nimiž se máme kát během následujícího období půstu. Nemohu si pomoci, ale jsem zvědava na to, jestli festival plný výstřelků a prostopášnosti bude mít jiné vyznění během největší globální ekonomické krize v dějinách. Jsem také zvědava, jestli půst bude symbolem dnů opatrnosti a odříkání, které s jistotou přijdou ve zhoršující se hospodářské situaci. Není pochyb o tom, že to bude nezapomenutelný mejdan.

Blog Sally Anderson

Přejít do diskuze k článku