Prosinec 10, 2009
Pokud boj za reformu zdravotnictví něco skutečně ukázal, tak to, jak se náš systém stal nefunkčním – od destrukčního vlivu peněz na naše politiky, až po využívání onoho moderního pirátství, jež krade moc řádně volené většině a předává ji hrstce koupených a uplacených senátorů (ano, mluvím o tobě, Joe Liebermane).
Tento pobuřující a zhoubný stav věcí vytváří zemi, jež je, slovy Toma Friedmana „schopna vytvářet pouze suboptimální odezvy na ty největší problémy.“
A to je přesně to, v čem se nalézáme ve věci zdravotní péče a co nám hrozí na konci legislativních hrátek. Všechna zásadní optimální řešení byla vykuchána – a nyní máme pouze volbu mezi slátaninami z těch suboptimálních.
A aby tohle cvičení nebylo tak snadné, tak to vypadá, že v detailech se to mění ještě častěji než postavy v Twilightu. A v tuto chvíli, zatímco čekáme na poslední zprávu rozpočtového výboru, „celé město,“ podle Mika Allena, „mluví o návrhu, který viděl jen málokdo, a kterému přitom nikdo nerozumí.“
Titéž vůdcové frakcí a výborů v Kongresu, kteří říkali, že by nemohli podpořit zákon bez veřejného pojištění, teď jeden po druhém přicházejí se závěrem, že napodruhé (nebo na potřetí či napočtvrté) změnili názor, přičemž opomíjejí, že to, co rve na kusy důvěru veřejnosti ve své zastupitele, je postupně opouštěná idea možnosti svobodné volby (jež je výhodnější než rozšíření Medicare), kombinovaná se vznikem veřejné neziskové zdravotní pojišťovny, jež se bude podobat některé z těch, jež mají federální zaměstnanci, a jež bude dozorována úřadem práce (Office of Personnel Management)?
Bernie Sanders, jeden z hlavních obhájců veřejného pojištění, nyní argumentuje tím, že tyto návrhy „mohou být účinnější než systém velmi slabého veřejného pojištění, jenž Kongres i Senát právě přijali.“
Jacob Hacker, kmotr originálního konceptu veřejného pojištění, také souhlasil s připravovaným rozšířením Medicare, když ho označil za „velmi pozitivní vývoj.“
Samozřejmě, že rozšíření Medicare tak, že se do něj umožní vstup i lidem od 55 do 64 let, nebude první tři roky subvencováno, a proto se může nakonec stát nepřiměřeně drahým, zvláště pokud se skončí tím, že rozšíření Medicare nebude svázáno se zvyšováním sazeb tohoto pojištění.
Během věštění z lístků čaje a dostihů za politickými funkcemi (přinejmenším u Demokratů, Republikáni jsou jednotní ve svém odhodlání zlikvidovat tuto reformu) je důležité neztratit stopu těch věcí, jež každopádně musí být obsaženy v každém účtu za zdravotní péči kvůli tomu, aby z ní zbylo něco více než jenom její jméno.
Musí rozšířit přístup takovým způsobem, aby pokryla tolik z doposud nepojištěných 46 milionů Američanů, kolik jen bude možné. Jak kongresová verze, tak její současné převtělení v podobě senátního návrhu jdou za dosažením tohoto cíle po velmi dlouhé cestě.
Reforma musí vytvořit konkurenční prostředí a zredukovat náklady. Nakonec nezáleží na tom, jestli se toho dosáhne vytvořením vládou provozovanou neziskovou pojišťovnou (tedy takzvaným „veřejným pojištěním“) nebo přijetím celonárodního systému provozovaného soukromě, jenž bude tvrdě regulován federální vládou, a možností, aby lidé mezi 55 a 64 lety vstoupili do Medicare. To není to, na čem nejvíce záleží, důležitý je závěr a výsledek – konkurence a snížení nákladů. Současný návrh zákona nařizuje, že většina Američanů dostane pojištění, čímž vznikne 30 milionů nových zákazníků pro pojišťovny. Tito noví zákazníci musí mít možnost volby – tedy zvláště té nejlevnější volby – nebo se z toho celého stane jen pěkný vývar pro pojišťovny.
Nejlepším způsobem, jak docílit více možností pro zákazníky, je prostřednictvím posledního návrhu senátora Rona Wydena na Svobodnou volbu, který by mohl být dodatkem zákona o zdravotní péči. Tento návrh by mohl dát zaměstnanci možnost zvolit si svůjvlastní pojišťovací plán v průběhu změn pojištění – místo toho, aby musel přijmout plán vybraný svým zaměstnavatelem, jak je to v případě návrhu Billa Reida, podaného na půdě Senátu.
Když popisujeme skutečnou reformu, návrh zákona musí dát Kongresu také schopnost vyjednávat s farmaceutickými společnostmi o cenách léků, předepisovaných v rámci Medicare. Bílý dům vyjednal dohodu s PhRMA (Asociace farmaceutických firem), v níž tuto schopnost k vyjednávání zamítl. Tato dohoda je stále součástí senátního návrhu, ale nikoliv částí návrhu Sněmovny reprezentantů – a neměla by přežít vyjednávací proces.
A protože víme, jak rychle některé věci mohou proklouznout do zákonů, jak se dají zákony pokroutit v temných zákoutích, musíme se ujistit, že pozitivní prvky současného návrhu zákona náhle nezmizely – zvláště ta ustanovení, jež brání pojišťovanám, aby odmítaly pokrývat lidi na základě předběžných podmínek nebo se zbavovaly zákazníků, kteří náhle onemocní.
Pokud bude konečné znění zákona obsahovat tyto prvky, bude toto suboptimální řešení stát za podporu.
A potom se můžeme začít zabývat opravou našeho nefunkčního systému, abychom se vrátili k pozici země, která je schopna dávat optimální odezvy na naše nejvážnější problémy.
Převzato z Huffington Post
Překlad: Stan
Foto: zdroj
