Březen 4, 2010
Středeční dopoledne jsem strávil v budově společnosti Time Warner v New Yorku, kde jsem se zúčastnil konference pořádané think tankem Roosevelt Institute s názvem „Make Markets Be Markets (Učiňme trh trhem)“. Nepříliš často, (vlastně až doposud nikdy) jsem se nezúčastňoval konferencí, na nichž jsem sám neměl projev. Význam této věci i věhlas řečníků však překonal mé zábrany. A tak jsem se za úsvitu v 6 hodin ráno nacpal do ranního autobusu, abych v 8 hodin stihl zasedání v centru města.
Každý už zjistil, že naše země je ve finančním chaosu. Ovšem jen hrstka vidí, že tento chaos není pouze obvyklým dnem pravidelného ekonomického cyklu. Americký finanční systém přivedl americké národní hospodářství až na okraj propasti. Velcí hráči převzali katastrofální riziko. Bylo jim to umožněno celou řadou školáckých chyb v regulaci; byli k tomu povzbuzeni někdy skrytými, jindy zjevnými sliby, že případná selhání budou zajištěna. Hazard byl zjevný a celé to dlouho fungovalo. My jsme byli těmi vysávanými. Oni byli těmi na vrcholu. A teď jsme dostali účet.
Když jsem tedy přicházel na toto shromáždění těch nejlepších z této oblasti – od Elizabeth Warrenové po George Sorose – těšil jsem se na to, že uslyším, jaká je strategie, která by nás měla v nějaké podobě navrátit k finanční příčetnosti. Tedy, jak to udělat, aby se to celé už nemohlo opakovat? V průběhu onoho dopoledne jsem však byl uzemněn dvěma velmi rozdílnými a velmi deprimujícími skutečnostmi.
První z nich byla, že věci jsou ve skutečnosti mnohem horší, než jak se o nich hovoří. Úhelný kámen našeho finančního systému – infrastruktura, která umožňuje našemu volnému trhu produkovat skutečné bohatství – se stala úplně zkorumpovanou. Profesor Frank Partnoy doložil, že účetní uzávěrky jsou pouho „chimérou“. Biliony dolarů závazků kryjí tyto fiktivní výsledky hospodaření. Jeden odborník za druhým pak dokazoval, že všechny tyhle konstrukční vady našeho finančního systému, jež vedly ke kolapsu předchozích několika let, zůstávají v podstatě nezměněny. Předchozí bublina praskla, přičemž můžeme právě teď vidět, že ty samé firmy, jež byly napjeny miliardami dolarů z prostředků daňových poplatníků, vykazují rostoucí zisky. Znova byl nastartován ten samý cyklus.
Druhá věc je však ještě horší. Jeden expert za druhým hovořil tak, jako by problémy, kterým čelíme, byly pouhými chybami v matematických výpočtech. Podle těchto projevů to vypadalo, že se regulátoři pouze spletli ve svých kalkulacích, něco jako pilot, který přejel rozjezdovou dráhu, nebo inženýr, který podhodnotil váhu nákladu letadla. A protože to byly jenom obyčejné chyby, ti lidé mluvili, jako by tyto chyby mohly být napraveny hrstí dobrých nápadů. Dopoledne bylo plné dobrých nápadů. Den se nesl ve znamení jisté rozhněvané serióznosti.
Několik výjimek se našlo. Elizabeth Warrenová, vycházející prominentní hrdinka z lidu, uznávaná střední třídou, upoutala nekonečným seznamem problémů spojených s nekonečnou mocí „bankovní lobby“. Takto vystupujích však bylo málo. Znova a znova jsme byli zaváděni k legislativnímu rámci, který by měly ty chytré duše změnit. A „lid“ by měl být alespoň vzděláván natolik, aby požadoval po politicích smysluplnou činnost.
To je hluboké nedorozumění. Hazard Wall Streetu nebyl způsobem níčím, co se podobá aritmetické chybě ve výpočtech. Byl způsobem zkorumpováním systému, jímž se tento systém reguluje. Nikdo z opravdových teoretiků volných trhů – a dokonce také nikdo z těch pravicově libertariánských hrdinů – něvěří, že infrastrukturní trhy, k nimž se finanční trhy počítá, mohou být ponechány bez jakékoliv regulace, tedy i bez regulace pravidel proti podvodům. A právě tahle idiotská anarchie byla tím, co formulovalo pravidla, jež ovládla velkou část našeho finančního systému. A nestalo se tak náhodou – ohromné množství politických intervencí tlačilo na regulátory těchto klíčových institucí volného trhu, aby je přinutilo zavřít oči nad „inovacemi“ Wall Streetu. Lidé, kteří měli o tom vědět více, podlehli tomuto politickému tlaku. Chytří lidé dělali hloupé věci, protože bylo nemožné dělat „tu správnou politiku“.
Proč? Proč nebyl žádný politický výnos rozumné politiky? Odpověď je tak prostá, že se člověk až cíti hloupě, když ji má připomenout. Politici jsou závislí. Jejich závislostí jsou peníze na volební kampaň. A při horečnatém hledání prostředků na volební kampaně se nechali od svých sponzorů přesvědčit, že poprvé v historii kapitalismu trhy nepotřebují základní soubor regulací, jež garantují kvalitu produktů. Věřili této pitomosti, protože pak pro ně bylo snažší – v dobré víře – přijmout peníze a kormidlovat finanční záležitosti přímo na útes.
Ani jediné vystoupení za celé dopoledne nebylo zaměřeno na tuto část problému. Nenašel se dokonce ani nikdo, kdo by se zamyslel, jak bychom mohli vytvořit alternativu k tomuto systému financování volebních kampaní, jenž buduje patologickou závislost, v jejímž důsledku by si politici mohli dovolit naslouchat zdravému rozumu misto toho, aby horlivě sháněli peníze na kampaně. Místo toho si shromáždění odborníci lámali hlavy tím, jak vyškolit obyčejné Američany, aby se orientovali ve složitosti finanční regulace. Nenašli byste tam ani náznak myšlenky o tom, jak vymanit naši nemocnou ekonomiku z vlivu těch, co rozhodují, jak bude rozhodovat Washington.
Musíme si uvědomit problém naší demokracie. Potřebujeme se dostat za tuhle oponu popírání. Potřebujeme si uvědomit, že dokud neosvobodíme naše politické lídry ze systému, jenž je tlačí k tomu, aby ignorovali zdravý rozum tehdy, když je příležitost získat velké peníze na kampaň, nebudeme mít politiku, která dává smysl. Wall Street pokračuje ve starých kolejích, protože Kongres, který by to mohl změnit, je stále manipulován sponzory z Wall Streetu. Obě strany se podbízejí této síle, takže se mohou dostat do prekérní situace při financování příštích volebních kampaní.
V průběhu celého odpoledne oslavoval jeden řečník za druhým jasnozřivost reakce Franklina D. Rosevelta poslední ohromný celostátní finanční kolaps. Vyjadřovali touhu po moderní verzi jeho metody regulace. My však nemůžeme dosáhnout Rooseveltovu velkolepost, pokud si neosvojíme jeho prozíravost – totiž že soukromě financované veřejné volby mají tendenci nevyhnutelně směřovat k tomutu druhu korupce. A dokud nevyřešíme tento (zcela řešitelný) problém, neuděláme žádný pokrok ve věci bezpečnosti amerického finančního systému.
Nejprve napravme Kongres. Teprve poté budou možné nějaké smysluplné změny.
Lawrence Lessig je profesor práva na Harvard Law School, spoluzakladatel hnutí Change Congress.
Přvzato z Huffington Post
Překlad: Stan
Foto: zdroj
