Americký úplatek, z nějž páchne appeasement




Listopad 20, 2010

V kterékoli jiné zemi by byl současný americký úplatek Izraeli i váhání této země ho přijmout, oplátkou za dočasné ukončení krádeže majetku někoho jiného, považován za absurdní. Stíhací bombardéry v hodnotě tří miliard dolarů výměnou za dočasné zmrazení kolonizace Západního břehu na pouhých 90 dní? A to ještě s výjimkou východního Jeruzaléma – takže sbohem poslední šance na to, že by východní část svatého města mohla být také hlavním městem Palestiny – což, pokud si to bude Benjamin Netanjahu přát, znamená také pokračování nespoutaného osídlování arabského území. V duševně normálním světě, ve kterém si myslíme, že žijeme, existuje pro nabídku Baracka Obamy pouze jedno jediné slovo: appeasement. Obvykle toto slovo používají naši páni a vládcové s pohrdáním a znechucením v hlase.

Každý, kdo napomáhá nespravedlnosti, páchané jedněmi proti druhým, je považován za appeasera – bezectného usmiřovatele. Každý, kdo dává přednost míru za každou cenu, nemluvě o třímiliardovém úplatku viníkům – je zločinný appeaser. Každý, kdo není ochoten riskovat důsledky postavení se za mezinárodní morálku proti expanzionismu, je mnichovanský appeaser. Ti z nás, kteří nechtěli invazi do Afghánistánu, byli zatracováni jako bezectní usmiřovatelé. Ti z nás, kteří nechtěli napadnout Irák, byli hanobeni jako „mnichovanští usmiřovatelé“. A přitom je to právě to, co Obama udělal ve své neuvěřitelné a úpěnlivé snaze uprosit premiéra Netanjahu k pouhým 90 dnům podřízení se mezinárodnímu právu. Obama je typický appeaser.

Fakt, že Západ a jeho politická a novinářská elita – zařazuji sem i čím dál více zdiskreditované New York Times – bere tuto šaškárnu za bernou minci, jako by mohla být vážně považována za další „krok“ v „mírovém procesu“ – abychom opět tento tajuplný nesmysl „vrátili do hry“ – je měřítkem míry, do jaké jsme na Blízkém východě rezignovali na zdravý rozum.

Je to jen známkou toho, jak daleko to Amerika (a, díky naší neschopnosti tuto šílenost odsoudit, i Evropa) umožnila kvůli svému strachu z Izraele – a Obama ze svého strachu ze stoupenců Izraele v Kongresu a Senátu – nechala zajít.

Tři miliardy dolarů za tři měsíce je miliarda dolarů měsíčně za to, že Izrael zastaví kolonizaci. To je půl miliardy dolarů za čtrnáct dní. To je 250 milionů dolarů za týden. To je 71 428 571 USD za den, či 2 976 190 USD za hodinu, či 49 603 USD za minutu. A mimo těchto hrnců zlaťáků bude Washington pokračovat ve vetování jakékoliv rezoluce v OSN, jež kritizují Izrael, a bránit tomu, aby se „Palestina“ sama prohlásila za stát. Stojí za to někoho okupovat, když za to dostanete tolik peněz pro zinscenování vojenského stažení, nemluvě o vděčných gestech za to, že se nestaví více ilegálních kolonií po pouhých 90 dní, zatímco se zároveň pokračuje v nekontrolované ilegální výstavbě v Jeruzalémě.

Tato verze grotesky od Hillary Clintonové by byla legrační, pokud by nebyla tragická. Podle ostrého pera Rogera Cohena z NYT madam Clintonová přesvědčila sama sebe, že Palestina je „dosažitelná, nevyhnutelná a slučitelná s bezpečností Izraele“. A co o tom madam Hitlary přesvědčilo? Protože při loňské návštěvě pseudopalestinského „hlavního města“ Ramalláhu shlédla židovské osady – „jejichž brutalita byla tak silná“, podle jednoho z jejích úředníků – a myslela si, že její kolona je střežena izraelskou armádou, protože „oni jsou tak profesionální“. A pak, hleďme, hleďme, se ukázalo, že šlo o palestinskou vojenskou stráž, „profesionálního ražení“ – a to vše názory madam změnilo!

Nehledě na to, že izraelská armáda je pěkná sebranka, a že Palestinci jsou úplně stejná sebranka, tento incident na „cestě do Ramalláhu“ přiměl stoupence madam, tedy alespoň podle Cohena, pochopit, že došlo k přeměně ze „sebelítostivé a sebezdůrazňující se palestinské psychiky se všemi nasládlými rekvizitami oběti na sebejistou kulturu pragmatismu a budování státnosti“. Palestinský „premiér“ Salam Fajád, který získal své vzdělání v USA tak přirozeně, jako bezpečný nástroj, dal přednost „růstu před kverulantstvím, cestám před chvástáním a bezpečnosti před vším ostatním“.

Po třiačtyřiceti letech okupace brutální amádou tito zbědovaní, vyhnaní Palestinci, kteří byli bez domova po celých 62 let, spolu se svými příbuznými na Západním břehu konečně přestali kverulovat a nadávat a litovat se, a začali v podstatě hrát toto divadlo, aby uctili jediné, na čem opravdu záleží. Nejde o spravedlnost. Zcela určitě nejde ani o demokracii, ale o jediného boha, kterého nyní údajně uctívají všichni křesťané, židé a muslimové – bezpečnost.

Ano, oni se přidali k všelidskému bratrství. Izrael bude konečně bezpečný. To, že tato infantilní historka je nyní hnací silou ženy, která nám před 11 lety řekla, že Jeruzalém je „věčným a nedělitelným hlavním městem Izraele“, dokazuje, že izraelsko-palestinský konflikt nyní dosáhl svého vrcholu, svého nejproradnějšího a finálního okamžiku. A pokud má Netanjahu jen špetku rozumu – mluvím o tom sionistickém, expanzionistickém rozumu – počká 90 dní, a pak na USA udělá dlouhý nos. Během těchto tří měsíců „dobrého chování“ budou Palestinci samozřejmě zasypáni kulkami a přitom budou sedět u „mírových“ rozhovorů, které rozhodnou o budoucích hranicích Izraele a „Palestiny“. Ale protože Izrael kontroluje 62 % Západního břehu, zůstává Fajádovi a jeho spolubydlícím asi 10,9 % území původní Palestiny, o které se může dohadovat.

A za cenu 827 dolarů za vteřinu by jim měli radši rychle vlézt do zadku. A oni to udělají. Všichni bychom měli sklopit hlavy samou hanbou. Ale neuděláme to, tady nejde o lidi. Tady jde o prezentaci. Tady nejde o spravedlnost, ale o „bezpečnost“. A o peníze. Spousty prachů. Sbohem, Palestino.

Převzato z The Independent 

Překlad: Clair

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments