Amerika, která může říkat ne

NEW YORK – Počátkem měsíce se kyrgyzský prezident Kurmanbek Bakijev vydal s čepicí v ruce do Moskvy, aby poprosil o finanční pomoc. Aby byla prosba přijatelnější, Bakijev oznámil, že požaduje, aby Spojené státy uzavřely svou leteckou základnu v Kyrgyzstánu, která zásobuje jednotky NATO v sousedním Afghánistánu. Podobně koncem loňského roku vláda Islandu požádala Rusko, aby finančně spasilo islandskou bankovní soustavu, a pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí zase s nadějí na nouzovou finanční infuzi navštívil Čínu.

Někteří pozorovatelé tyto události uvádějí jako důkaz propadu mezinárodního vlivu Ameriky. Za povšimnutí ale stojí významnější fakt: kromě relativně drobných částek nabídnutých Kyrgyzům doposud Rusko ani Čína mnoho pomoci neposkytly.

Četní pozorovatelé, ponoření do rozsáhlých debat o „postamerickém světě“, poukazují na odklon od mezinárodního řádu, jemuž dominují USA, k multipolárnímu systému, kde o globální postavení lídra v řadě společných úkolů a rizik soupeří země jako Čína, Rusko a několik dalších.

Čínský prezident Chu Ťin-tchao před více než pěti lety prohlásil, že „směřování k multipolálnímu světu je nezvratné a převládající“. Když si loni Vladimír Putin na konferenci v Mnichově postěžoval, že unilateralismus USA rozdmýchal po celém světě konflikty, dotčený senátor John McCain odpověděl, že „v dnešním multipolálním světě“ není konfrontace nutná.

Když loni v září Putin přivítal v Rusku venezuelského prezidenta Huga Cháveze, poznamenal: „Latinská Amerika se stává zřetelným článkem v řetězu vznikajícího multipolálního světa.“ Chávez souhlasil: „Multipolární svět se stává skutečností.“

Všichni se mýlí. Převaha USA je sice zřetelně na ústupu, ale multipolární řád znamená, že několik formujících se velmocí zastává vzájemně si konkurující názory na to, jak se má řídit svět, a že jsou připraveny jednat s cílem svou globální agendu prosazovat. Tak tomu ale není.

Namísto toho sledujeme zrod nepolárního světa, v němž přední americké rivaly nadále příliš zaměstnávají problémy na domácí scéně a v nejbližším sousedství, takže na sebe nedokážou brát nejtěžší mezinárodní břemena. Žádná z nastupujících velmocí ani nezačala využívat svého narůstajícího politického a ekonomického vlivu – ani se neujímá úkolů, které si už Washington nemůže dovolit plnit.

Začněme Ruskem. Navzdory sílícím vazbám s Venezuelou a snahám koordinovat energetickou politiku se severoafrickými zeměmi obdařenými zemním plynem Kreml nemá ctižádost znovu si v sovětském stylu budovat vliv v Latinské Americe, Africe ani v jihovýchodní Asii. Rovněž nemá sovětskou ideologickou přitažlivost. Ruské lídry spíš zaměstnává ochrana ruských trhů, bank a firem před nejhoršími účinky celosvětové finanční krize, upevňování státní kontroly nad sektory domácí ekonomiky a rozšiřování zahraničněpolitického působení napříč bývalým sovětským územím.

Nezbytnost ukojit hlad po ropě a dalších komoditách z dovozu přiměla Čínu k mezinárodní přítomnosti. Její vliv je ale spíš obchodní než politický. Čínští lídři musí věnovat pozornost ohromující škále naléhavých domácích problémů: úsilí o odvrácení ekonomického zpomalení, které by mohlo vyhnat miliony lidí z práce do ulic, dopadům pozemkové reformy na venkově a snahám o řešení obrovských potíží v oblasti životního prostředí a veřejného zdraví.

Indie se musí prosazovat v prodlužujícím se stínu Číny. Vládnoucí Kongresová strana s ohledem na volby, které proběhnou napřesrok, vynakládá vládní čas i peníze na dotace spotřebitelů, nárůsty platů státních zaměstnanců a odpouštění dluhů zemědělců.

Brazílie je podobně zaneprázdněná a podle všeho nemá větší krátkodobé ambice než prosazovat stabilitu v Latinské Americe, usměrňovat dopady světové finanční krize a inspirovat ostatní v rozvojovém světě.

Krátce, právě ve chvíli, kdy je lídra zoufale zapotřebí, je za globálním kormidlem prázdno. Pozornost prezidenta Baracka Obamy se teď soustřeďuje na stimulaci chudokrevného hospodářství USA, skladbu daňových škrtů, reformu energetické a zdravotnické politiky a obnovu důvěry v americké finanční ústavy. Evropská unie pokračuje v interní debatě nad tím jak nejlépe finančně sanovat tamní krachující banky a průmyslová odvětví, jak se vypořádat s důsledky rozšíření EU a eurozóny a jak přistupovat k čím dál svízelnějším vztahům s Ruskem.

Kdo se tedy dokáže chopit vůdčí úlohy ve snaze vytvořit novou strukturu globálního finančnictví, která bude odrážet spletitost obchodu jedenadvacátého století? Kdo dokáže pobízet k hledání konsenzu nad mnohostrannou reakcí na změnu klimatu? Kdo nahradí zastaralý režim nešíření jaderných zbraní, zajistí kolektivní obranu ve vznikajících mezinárodních epicentrech potíží a uvede do pohybu dění za mírovými rozhovory na Středním východě?

Mezinárodní summit ve Washingtonu v listopadu 2008 tento problém zdůraznil. Nejbohatší země světa (skupina G7) se obrátily na rozvíjející se velmoci ve skupině G20, aby jim pomohly koordinovat reakci na celosvětové finanční zpomalení. Jestliže už pro sedm zemí bylo těžké se na něčem shodnout, jakou výzvu pak asi bude představovat budování konsenzu ve skupině 20 zemí?

Uvažme jen, jak protichůdné jsou v této skupině názory na demokracii, transparentnost, přiměřenou hospodářskou roli vlády, nové provozní předpisy pro finanční trhy a obchod a to, jak nejlépe zajistit, aby Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond a Světová banka spravedlivě odrážely dnešní globální rovnováhu moci.

Ti, kdo se během příštích několika let obrátí v krizi o pomoc na USA, uslyší čím dál častěji slůvko ne. A není vůbec jasné, že by někdo jiný byl ochoten a schopen říkat ano.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments