Horečka je vůbec dobrou metaforou současného dění. Tak, jako pouliční bouře, i horečku lze v mnoha případech potlačit, ale – navzdory lidem, pokládajícím Paralen za lék proti chřipce – potlačením horečky pouze nastolujete o něco komfortnější pocit nemocného, nemoc samu však v žádném případě takto neléčíte. A o jakou nemoc se tedy jedná? Jaká infekce se to rozšířila (nejen) v Británii a nyní propukla do akutní fáze? Samozřejmě můžeme uvažovat o spoustě příčin současného neutěšeného stavu, ale pro mě je klíčovým faktorem rostoucí pocit frustrace mezi významnou částí britské populace. Je to táž frustrace, o níž zpívali punkeři v sedmdesátých letech, frustrace, jež je charakterizována zvoláním “NO FUTURE!“
Vezměte-lidem budoucnost a oni to nevydrží. Vážně. Představte si sami sebe v situaci, kdy jste podlehli frustraci a třeba něco rozbili. Stalo se to snad každému. Ten pocit, kdy není východisko, poslední vlak ujel, cesta je neprůchozí, práce, jež byla učiněna, vyšla nazmar… Když člověk v takové chvíli něco rozbije, hlasitě zařve nebo si způsobí bolest, uleví se mu. To je psychologický fakt. A teď si představte stupňující se pocit frustrace u rozsáhlé skupiny obyvatel, u masy lidí, kteří pro sebe nevidí žádnou budoucnost, žádnou naději na nějakou seberealizaci, lidí, kteří mohou jen doufat v perspektivu udržení současného neuspokojivého stavu, nicméně jako pravděpodobnější se jeví spíše prognóza stupňujícího se úpadku. To prostě nelze vydržet věčně. Punkeři to vystihli dobře, ale umlčelo je dočasné zlepšení situace v osmdesátých a pak devadesátých letech, jež bylo zřejmě způsobeno i otevřením se východoevropských trhů. Jenže nyní, v době krize, začíná být jasné, že bublina praskla, že politici jsou bezradní, že všechny sliby jsou prázdné – ony vlastně byly prázdné vždy, ale nyní už jim stále větší procento populace nevěří. No future! Pak i v zásadě nesmyslný akt ničení přináší úlevu stejně jako individuálně přináší úlevu rozbití talíře nebo třeba sebepoškozování.
Je to mimochodem podobné, jako v druhé polovině osmdesátých let u nás. V zásadě autistická vláda spoléhající na vyčpělé slogany nebyla schopna lidem nabídnout budoucnost, jakou potřebovali – budoucnost v podobě možnosti mít nějaký vliv na věci veřejné, možnosti nechat svobodně zaznít svému hlasu. Po více než dvaceti letech si lidé začínají uvědomovat, že se v tomto směru ve skutečnosti mnoho nezměnilo. Jak říkají anarchisté: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali! Dnes už nehrozí tak silná perzekuce za to, že člověk kritizuje vládnoucí vrstvy, dnes je tomu tak, že jeho slova nemají prakticky žádnou váhu. A pokud čirou náhodou ano a ono naslouchání začne mít podobu rostoucích stranických preferencí, vrátíme se ke starému dobrému totalitnímu myšlení a dáme ministrovi vnitra pokyn, aby učinil příslušné kroky vedoucí k zákazu takového subjektu. Samozřejmě mám na mysli snahu zakázat KSČM a musím říci, že mne takto snaha naplňuje jistou nadějí – pokud současní mocní dávají najevo svůj strach, znamená to, že ztrácejí síly – a to je dobře.
Ale zpět k anarchii ve Spojeném království. Kriminální živly jsou všude, máme-li na mysli lidi, kteří jsou nějak sociálně patologičtí. Jsou v Británii i v Norsku. Patologií však lze snad vysvětlit osamělého střelce, nikoli pouliční nepokoje. Ty jsou vždy důsledkem nemoci celé společnosti. V tomto případě nemoci, jejímž důsledkem je sociální nespravedlnost, nesouměřitelné rozdíly mezi bohatými a chudými a především frustrující pocit bezmoci. Ono totiž není příliš podstatné, že se nějaká skupina lidí má materiálně lépe než třeba lidé v nějaké chudé rozvojové zemi; lidé ostatně už mnohokrát ukázali, že jsou schopni si i příslovečně “utáhnout opasky“, věří-li v budoucnost. Pokud však víru v budoucnost ztratí, nelze očekávat, že budou k systému, který je o budoucnost připravil, loajální. A protože nevěřím v reformovatelnost kapitalismu, dovoluji si předpovídat, že čím déle bude agónie lidí bez budoucnosti trvat, tím drsnější projevy nespokojenosti můžeme v budoucnu očekávat. Komunisté koncem osmdesátých let pochopili, že další lpění na moci by jen stupňovalo krizi, nešli, s výjimkou Rumunska, do otevřeného střetu a nechali změnu proběhnout (přičemž leckteří oportunisticky zavčas přeběhli na druhou stranu). Dokáží toto i současné, na kapitálu závislé, mocenské elity? Nebo nás čeká období stupňujícího se násilí, jež nakonec vyústí ve všeobecnou revoluci se vším všudy, tedy rozhodně ne “sametovou“? Je možné vydat se v Evropě nějakou třetí cestou, cestou, kterou nyní v Bolívii prošlapává Evo Morales, tedy cestou demokratického socialismu? Jaké poučení plyne ze společenské reality skandinávských zemí? Je možné zachovat jejich socialistický kapitalismus s lidskou tváří nebo jej dokonce realizovat jinde v Evropě, nebo i tam se schyluje k soumraku, jen, oproti Británii, o pár desítek let opožděnému?
To všechno jsou otázky, které je třeba si klást. A jaký že by měl být ten systém, který nahradí neutěšenou současnost? Vlastně přesně nevím, ale jedno vím jistě: Má-li přetrvat, musí nabídnout budoucnost pro všechny, ne jen pro stále se zužující okruh vyvolených…
Čteme-li o aktuálním dění ve Spojeném království, stále znovu se opakuje slovní spojení “kriminální živly“ – jako by to něco vysvětlovalo. Je zjevné, že se establishment úporně snaží přesvědčit zbytky svých věrných, že symptom nemoci je nemocí samotnou. Jenže ty bouře a “kriminální živly“ jsou právě jen symptomem nemoci, jsou jako horečka…
Převzato z blogu autora
